... a  piš epištoly ... mi ...

                MOTTO:               

Málokteré lidské Monstrum stojí Prozřetelnosti tolik režijních útrat a starostí, jako člověk od narození stigmatizovaný k některému řádu chudoby: umělec, tulák, světec....                                        Jaroslav DURYCH

 

                                                                              * Propast k propasti volá... *.

Já:

… Průdušky pálí,  její blahodárná přítomnost přestala působit; leč v duchu jsi s ní. Život bez ní, svět bez Slunce. Láska pálí. Tisíciletá imaginární váza se rozbila. Má smysl ji slepit? Vztekáš se, práce vyžaduje trpělivost. Čas od času přijde dítě, a plod tvého úsilí rozbije. Říká: pomáhám ti. S čirou radostí pro nové skládání. Zrání je složité a tajemné. Co bývalo „dítětem“, obrostlo pichlavou obranou zatvrzelosti, bezstarostnosti a zcela bezcílného vybíjení energie. Hledej odvahu vyprávět sny dětství.. Jak probudit zakletou princeznu? Tancem? Je pošetilé, z falešné ohleduplnosti nazývat zcestné názory za roztomilé. Byl´s  kurva: nemanželské dítě, churavá duše, týden na „kožním“. Komusi´s  napsal dopis s citací Hrabala: ...naše ponorné říčky... Odpověď:...vaše vnímání krizí... Ne není sobecká, je moudrá. Dává  ne co chceš, ale potřebné. Nemůžeme být věrni druhým, nejsme-li sobě. Člověk není anděl, ani zvíře,  kdo chce být andělem, stane se zvířetem. Vrcholem lásky, je vzdát se těch, které milujeme. Musíme je nechat volně jít. Dává tvoje láska svobodu, aby si utvářela život? Žiješ jako ti, pro které život je darem? Nepředháníš se v dokazovaní, kolik máš práce? Nemůžeš ji ztratit, protože ji nemáš. Píšeš jako bys nezačal. Slova děsivější zemětřesení.

Ve vlastní rodině mezi nejlepšími a nejcitlivějšími bytostmi, žiji cizeji než cizinec... napsal F. Kafka.

 

Ona:      

            ...voničky mých tisíce tváří. Je to milé. Levandulová a samoty opravdu patří k sobě: oslňující omamná vůně, hladící samota. Poslouchám tklivou hudbu, z ní vystupuje sloup z čistého mramoru, o který bych se ráda opřela a schladila čelo. Jen nemít dlaně a mysl zasviněné sazemi. Psal jsi že´s dočetl  Traktáty a přednášky ve verších:…Řeč však nemůže být pouhým obrazem / a už ničím víc. Láká ji po věky / houpání rýmů, snění melodie. / Bezbrannou ji míjí  ostrý svět.  Přede mnou leží moje verše – výkřik z dvaceti let. Nezměním ani čárku. Cítíš spřízněnost s F. Kafkou... k tomu aby poznal, že zabloudil, nepotřeboval příliš času. Co přišel hledat na této planetě?  Bylo v tom nedorozumění? V každém případě se nedokázal přizpůsobit... Stíne zneklidňovatelů. Když jsem si nohou hrála s křemínky, zeptala jsem se černého přítele, proč bílá je barvou smutku. Sloup se rozplynul. Chci muže, který je sám sebou. Který JE. Může být morous, ale musí být opravdový. Se svou psycholožkou jsem objevila, že je podobný mému prvnímu otci. Cítím...jsem pytel hříchů, kdyby si mne vzal, pykal by. V posledním snu se mi zdálo, že jsem na záchodě potkala velkého černého pavouka, když jsem ho přiklepla deklem, pořád vystrkoval... Když člověk trpí je osamělý.  Medová vůni provoň sny spaní. Píseň éterická jako lomoz hvězd…

 

On:

            Drahá a milovaná …jedna dobrá strofa váží více než břemeno mnoha namáhavých stran…Mlčím a je mi mizerně. I když z dálky zaznělo: ...radujte se v Pánu. Co vlastně chci? Proč nebe Rozumu protly pruhy krve? Myšlenky jsou průlet sýkorek, mlha a duha, vánek v bzoví, skok kočky, honička mraků, brebentění batolete – to vše současně.  Je nebezpečné přesvědčivě člověku ukazovat, do jaké míry se rovná zvířatům, neukážeme-li jeho vznešenost. Stejné nebezpečí je ukazovat vznešenost bez nízkosti. Pocit marnosti, jalovosti, nicotnosti. Zase na mne dolehl běs psaní. Kdybych  netvořil, dostavila by se strašná deprese. Před sedmi lety „ DMUT “ (od dmouti). Kvadratura spirál. Příběh muže, jdoucího po vrstevnici kopce připomínajícího plný ženský prs. Jak miluji vaše koloušky gazelí pasoucí se v pšenici. Vrch je skutečný, i symbol: Tao  Lao´Tse, Heideggerova polní cesta, Komenského labyrint, Mertonova hora sedmi stupňů, Terezin hrad, ale i Kozákov a Hrobka. Na jednom místě si všimne březového lístku. Tisíckrát jde okolo a  pokaždé dává jméno. Na to jsem si vzpomněl, „malující“ Váš portrét. Tenkrát jsem neznal M. Gorkého:  Piš prostě, jako když otevíráš srdce drahému příteli, jemuž nechceš nic zatajit, který všemu porozumí a mnohé pochopí i z náznaku. Usmívám se, když čtu v novinách: Jsme generace neomezených možností, generace absolutní komunikace, generace NUDY!! a neskutečných žvástů. Nikoho ten jed slov nezajímá. Ani nás. Píše devatenáctiletá N. Kocábová. Dnes jsem měl velmi barevný sen. Nejprve se přede mnou měnil obraz krajiny se dvěma duhovými oblými kopci. Potom kdosi přinesl kupu časopisů, většinou pornografických. Vystřihnul jsem si pár „hezkých“ fotek, ale nevěděl co se zbytkem.To nebyla onanie, ale podivné potěšení. Pak jsem se probudil. V duchu kreslím tvář světa: Odečteme-li výrobce literárních drog (střílení, romantika) spočívá užitečnost umělce v jeho citlivosti, s níž rekonstruuje skutečnost?... Když vidíme, otevřeme se, věci přicházejí samy... V románu „Most svatého Ludvíka krále“ Wilder vtěsnal bohatý obsah a děj do malého počtu stran. Každá věta je ukovaná, každé slovo obrácené, prozkoumané – aby bylo nejvhodnější svým znakem, citovým nábojem... Knížka popisuje smrt pěti pocestných v propasti; tato událost otřásla světem víc než denní zprávy o záplavách, zemětřeseních, nakažlivých chorobách. Co se stane, až bude mít Amerika zkušenost s osobní „obětí“? Venku  krásně prší,  krásně se stmívá... je dost důvodů pro radost. Zaradoval jsem se... je životopis A.Bradna - kněze, co proseděl deset let v kriminále, neztratil smysl pro humor (přátelil se s dr. Vyskočilem). I popeleční středa správně pochopena je záležitost radostná. Nezbývá než spoléhat na hlubinné pouto modliteb.

 P.S.: Našel jsem dvě myšlenky, co vy na:  Muž nechť se bojí ženy, která miluje – je ochotna k oběti; muž nechť se bojí ženy, která nenávidí – neboť muž v hloubi srdce je zlý, žena tam však je špatná. Vše na ženě je hádanka a vše na ženě je rozluštění:  těhotenství. Nietzsche.  Nebo: Dívčí krása je nám viditelnou tradicí  ráje.  Durych ?

 

Ona:

            Tvoje rodina mne napoprvé okouzlila. Sestra je tak jemná, jako dívka. Maminka je matka rodu. Babička je kouzelná, pohádková, ušlechtilá. Všechny tři jsou štíhlé a mají krásnou tvář. Myslela jsem na ně v tržnici Covent Garden s Mikem. Bloumali jsme po krámech a stáncích. Mike své dívce koupil batoh, já milému dýmku. Ve vinárně se Mike zeptal: „Co máš na muži nejraději?“ Odpověděla jsem: „Jak si hraje s dětmi.“ A pocítila jsem, jak se na něho těším, na vážnou tvář halící vnitřní radost. Je mi majákem, který míjím, vidím....cítím. Neumím pojmenovat. Proč ale na mne žárlíš? Miluji houpačku s bolestí utrpení a s radostí třeštění. Nitky zmizely. Náš svět je nepotřebuje. Nic nehraji. A najednou zmizel smích. A milý ví, že se potřebuji smát, že je to moje rosa a vláha. Zdálo se mi o něm. Smál se...

 

On:

                ...křičím MILUJI!!!! přes všechny své hříchy.  Jste místem, kam uložil jsem srdce, kde je můj život nebo smrt, kde pramení i vysychá mé já.  Miluji Vás. Každé poupě citu v mé duši splácím bitvami. Jsem jak opilý. Dostal jsem darem tolik hřiven, proč se tedy trápím. Jsou i světlé okamžiky kantořiny, občas si všímám: komusi se povede výkres, ten zase čistě zazpívá, jen... S prudkou povahou si zadělávám. Potkal jsem Vás a Vy jste mi vrátila  chuť žít. Radost přivedla i sestřičku Bolest. ... květině hrozí zánik,  je příliš křehká... Půl roku chodím na přednášky profesora Nusky (přítel Vyskočilův.) Navzdory našim pochybám a zmatkům existují nitky se snažím rozmotávat, navazuji. Zas prázdno vyfouklého měchu. Nevadí, že nás dělí moře. Na dálku z luny Vaší tváře stírám slzy. Dotýkám se obrysu smíchu ( kořeny má v utrpení). Bráním se příboji slov, řičení, hromobití. Chráním ticho, které samo vřeští.  Miluji Vás.  Místo kapitoly z kuchařky píšu „grotesku“: 

 

Album fotografií   …člověk listuje a listuje a listuje a listuje a listuje a listuje a listuje a listuje  …a zároveň jakoby se mu dostaly prsty mezi ozubená kola  a teď ho drtí. Vzpomínky připomínají vítr,  proud řeky.  Po hladině plave psí hovno…

 

Ona:

            …tichý, křehký morous potřebuje tolik mého slunce. Oč volněji mi bylo s Mikem. Pili jsme slivovici a jedli českou vánočku na kraji Londýna. Celý den jsem váhala, zda  zavolám...  Jsem sebevražedně upřímná a můj smysl pro spravedlnost je sebezničující. Byla jsem s tím u doktora, dal mi acylpyrin, prý se nedá nic dělat.

 

On:

            Domyslel jsem se až k samotnému myšlení aniž bych přesně rozlišoval mezi sněním a bdělostí, nejen jako náladou, ale i metafyzickou pochybností. Blouzním o geniálním kusu srovnatelném s Homérem, Dantem, Shakespearem nebo alespoň Joycem. Co na tom, že podobné „odsoudil“ Čapek před sto lety: ..vidíte zhroucenou budovu slov a pojmů, každý věk, každá kultura dává něco pro to truchlivé změtení – mytologie a gramatika, hrst květů a trochu vědy, slova lásky a filosofie – skoro vše, ale je to hromada trosek, jíž nemožno se prodrati... Každý druhý tak píše, maluje. Jen to nedělají  geniálně. Chci Vám vyzpívat hold. Cítím za Vás i zodpovědnost. Čas od času krvácím jako slavík z pohádky Slavík a růže.  Nemohu bez Vás žít. Vesmír jste Vy. Představuji si manželství: Vy budete psát verše a já budu vařit, starat se o zahradu a děti. To sen. Realita, že se bojím zubaře a myší. Neduživý churavý stařík v pětatřiceti. Váš smích je léčebná lázeňská koupel. Jen nevěřím Vaší masce družnosti. Jste  stepní vlk. Když na mne dolehne stín strachu o Vás, v duchu pláču na Vašem rameni. Náš vztah je zápas praotce Jákoba s andělem. Zápas hledačů ticha. I má poesie je zápas s anděly. Toužím po jádru, i když Šalda  napsal:…rozbředlá povidla lenivého básníka... sebeklam…diletanta poznáš, že je osobivý marnivec pohrdající dobrým řemeslem a čistou prací… Jak mne mohl znát před padesáti lety? Prázdno. Z blití slov. Jako třeba Deník režiséra P. Juráčka  (1075 stran!)... čtu citáty z Kafkova deníku, ohromuje mne jistota, že jsem mu podoben. Je mi z toho na nic...něco je ohroženo...  mé deníky – to jsou sbírky afektů, a nelze je brát vážně. Přitom si myslím, že psát jen tak může být velice prospěšné, neboť ve světě, v němž žiji, existuje jen málo možností uvědomovat si prostě věci, jako je čas, samota, vědomí existence, prostor na němž se nacházím... Odpusťte. Představuji si jak sedíme na louce opřeni zády a vnímáme přítomnou chvíli, slov není třeba, občas se pohladíme – po ruce – aby nám nevyschla mícha. Láska je  především vůle. I rozum, i city. Přemýšlím o babičce, přesně jste ji vystihla, je přirozeně moudrá, i když vychodila pět tříd a neskutečně krásná. Jedna přítelkyně nakreslila její portrét. Proč jsme k sobě nemohli nalézt cestu, že prý jsem bezcitný. I taková krize se časem ukázala jako dar. Proč Vy jste chvíli jako děcko a jindy mudrc trousící perly? Chvíli kočka a pak had. Proč i my někdy dřeme duše smirkem abychom její krev slíbávali?  Jakoby nitry protékaly tři proudy času. Cítíte to také tak? Říkáte: Jsem líná  myslet. Nepřemýšlejte. Stejně Vaše  vhledy – podivuhodná intuice a milosrdenství  – oproti mému mlácení prázdné slámy slov. Ješitnosti lichotí, že potřebujete mé epištoly:  ...pište ...mi ... Váš trojjediný tanec čolka, ovečky a včely zapsal dávno básník Oldřich Janota: ... a vona povídá: jó, z mužský pýchy chce se mi až klít, kašlu na tvý psýchy, tvý tělo chci si vzít.. A já /povídám/ královno včel, každej z nás tě měl a každej v jiné podobě, jako kousek mýdla cesťák si tě bral, havran jako křídla a voják jako  val... básník jako smutek...  ( V rozhovoru vystihl podstatné. Otázka: Politicky jste se neangažoval, hudba neměla politický podtext, jak se cítíte nyní v demokracii? On: „Nemám rád, když se zaměňují výrazy. Například demokracie za kapitalismus nebo ekonomickou prosperitu. Možná jsem zahořklý, ale mám pocit, že současný vývoj společnosti není v pořádku.“) Že jsme si poslali dopisy současně mne utvrzuje o vnitřní spřízněnosti.  Krásně jste popsala svoji konverzi: jako jitřní hedvábný vánek.  Bůh není pouhá myšlenka nebo pocit, ale skutečnost. A nejsme mu lhostejní. On nás miluje. To vše dobře víte. Hledáte-li těžší cestu, potom klášter proti soužití se mnou je procházka růžovou zahradou... Porozumět životu znamená snažit se pochopit Boha, i o že nás chce vést úspěchy i neúspěchy. Neuspět je bolestné, ale bolest je přínosná.

 

Ona:

                Píšeš: „...několikrát jsem četl Váš dopis. Spíš bezděčně postihujete důležité. Naznačujete a zamlčujete. Někdy Vám nerozumím. Tebe nenávidím říká Nietzsche o ženě – že přitahuješ, ale nemáš dost sil. A že jsme nemluvili o sexu? Budete se smát, ale jsem trochu staromódní. Dávno tomu, kdy jsem očima i prsty hladil hedvábná plná ňadra jedné krásky, opilý vášní k závrati. Byl to druh masturbace, útěk před depresí a osamělostí… bylo to sobectví. Buďte trpělivá...“ Kdo vlastně jsi? Milenec? Snoubenec? Nastávající? Nepokoj  epištol mne obklopuje i hýčká v hřejivé náruči slov. Je to pravda, ale příliš neskutečná. Toužím po všednosti. Můj nový anglický přítel je vzteklý, nezaměstnaný a veselý zloděj. Kamarád z cesty, kdy jsem hledala a nalezla zlo. Šli jsme spolu do kina na Král rybář. Ptal se mně: Co bych chtěla nejvíc na svém muži? Řekla jsem: Jistotu o sobě a životě. On řekl: Já chci kuchařku, hospodyni a milenku.  Když píšete o duchovním životě není nebezpečí, že se modlitbou staneme tiší, nepraktičtí a slaboši? Že se nebudeme hodit do života? Nemá svět modlících se něco nepřirozeného, tísnivého, nezdravého?

 

 

 Ty:                            /list z deníku/

Jednotlivec stejně jako lidské společenství objevují stále nové rozměry …nezačínáme knihami, ale díky zkušenosti /knihy/ čteme jinak, nově…/C. Milosz/...na mši do kostela svaté Kateřiny ve Vlastibořicích šel s Vilémem. Od severu temné mraky, sníh. Od jihu slunce. I povětří zviditelňuje stav duše. Jako pokání jsi dostal cestu tímto nečasem a četbu svaté Terezie z Lisieux ( miloval J.Flesch –odsouzený za vraždu, a pár měsíců před popravou si psal deník). Proč jsou naše srdce chorá sobectvím?  Po mši  sis povídal s duchovním a vyprávěl mu o svém neklidu... Cestou domů ti byl zpovědníkem divoký vítr. Andělé temna a světla, nebeští poslové./ Na pláni za vsí v oudolině srdce mého, / kdo z vánice vyvede zmateného? / bitevní šik skřek i tóny houslové.../ Za lesem je maják... ...únorové mžení nedělním večerem  / chvíle kdy pavouci myšlenek sítě čistí /  i hvězdy svítí (co na tom, že za mraky)  / Čas světem víří svým čeřenem   ranní sněžení s něhou nemá téměř  společné  nic krom snů či přání ... Z hlubin vytéká pramínek  Nekonečného příběhu: ...byla jedna žena, která pro ukrácení chvíle chtěla slyšet: „Na počátku bylo semínko a tma...“ Co se dělo dál je jiné vyprávění. Také vypravěč chtěl být jiný jako onen chlapec a nechtěl se změnit... tisíc tváří…                                * A život...Co to je? Bumerang Boží?... *

 

                Sen o rybím  pastýři      

Nad střechou stavení prolétly vlaštovky. V mokřinách u rybníka se brodí čáp.  Kam máš namířeno? Život je stříbrná a zlatá spirála z níž nelze vybočit. Mraků se křídly dotkl luňák. Žulových majestát. Hradby trpělivosti. Žena zažehnala  přírodními lahvicemi plnými mléka křik synka. Sluneční paprsek probudil spící. Po pěšině lesní tišiny úzkostné cinkání rolničky. Pozvolné vzdálení se stádu malomocných. Cink, cilili link. Na ramenu přistál stehlík:  Čí si? Z kočičí mísy  ze psího plechu  

ty kluku děravej    proč si tak zvědavej?  

V tichu zašelestila motýlí křídla. Mezi lekníny odraz ohyzdné tváře.  Pod larvou nemoci démant. Ropucha žbluňkla. Poutník přemýšlel o lidství, které se stává dokonalým rozvinutím přirozenosti. Čím hlouběji pravdu poznáš, tím větší dokonalosti dosáhneš... Otázky na své odpovědi hledal ve vráskách kůry ořešáků a dubů; hemžení mravenců; v rubínové kapce vína;  v hladovění; rozkoši až smrtelné; v bolestech špitálů; zpěvech zvonů; mumraji měst; samotě klášterní cely. Všude provázen  malomocenstvím. Naslouchal báchorkám formana, přes rameno nahlížel hvězdopravci, učil se u toufara, vyptával se komediantů a cikánek, apatykářů i profousů i živáně. Nikde odpověď nenašel. Dál carle, grešle, kalady, pistolety dle místa a času směňoval za iluze. Od lidí odešel ke knihám, od knih k sobě. Z dálky zaschle píseň herce: ...neštěstí všudy chodí, bohaté v nouzi přivodí; skrz nemoci z nichž se nelze vymoci, skrze náhlý oheň, nepokoje neb povodeň, jindy skrze loupežníky, mordéře a zákeřníky: Za tím jdou neshody a velké škody... často vidět oráče co se nenají koláče. Rozličné dańky, roboty, sloty, k tomu vojáci jak chtějí sami berou rabují... Od jindá k ne vždy, putoval  nemocný po mezích, vinohrady, vesnicemi, po horách, podél řek, po kupeckých stezkách, opuštěnými pěšinami. Nad pšeničným polem zajásal skřivan, ve vysoké otavě bažantnice svolala drobotinu. Hlavu jsi položil do vřesu a snil o tančících toches. Píseň hlíny na hrnčířském kruhu. Labutě leknínů, slonů a mraků.  I nemocný má schopnost dosáhnout dokonalosti a plnosti. Vesmír gotické katedrály vybudovaný rozumem je nekonečný, nemá střed, jeho silokřivky se rozpínají vzhůru do mříží oddělujících svět logiky  a víry. Víra je čin rozumu z rozkazu vůle. Aby přinesla ovoce zdokonalení, jejím předmětem musí být Pravda.  Dokonalost může přinést jen víra v ELOHIM.  Probuzení víry je dar. Mraky na obloze koně. Divoký kůň. Nadpřirozená ctnost je nositelem božího života v nás, ovocem je čistota upřímnosti a žádosti. Dlouho stopy vtlačovaly spirály cest mezi propastí a hřbetem... Tóny kouzelné flétny ohňostroj. Zavoněla máta a mateřídouška. Král David připlul na stříbrném králíku s krůpějí krve. Psi ztichli. Hvězdy. Na podzim jsem táhl v Karnevalu barevného listí. Stesk tažných ptáků. Předzvěst zimování cikánů. Hvězdy v jinovatce. Na sta sil nabraly petrklíč, devětsil a lýkovec. Odemykání jara. V oceánu bytí vlnou z mnohých vln. Kam jdeš? Prazákladem víry je schopnost našeho rozumu dojít k pravdě poznání jsoucna osobního Boha, pochopit povinnost svým rozumem, vůlí poslechnout. Elohim mimo sebe nemá žádného důvodu nebo příčiny, existuje od sebe. Při jeho hledání je třeba postupovat od účinků k příčině. Myslící člověk uzná závislost na svém stvořiteli. Mocní vyčlenili nemocné na smetiště. Malomocní vyobcovali poutníka na Ostrov Vyhnanců. Mocní se štítili rozpadajícího se masa, tlející opovrhovali samostatným přemýšlením. Dlouhou cestu samoty a mlčení musel projít, aby pochopil, že i mocní jsou smrtelní rakovinou, přikrývanou umě drahými tkaninami. Pochopil jsi tíhu cesty, kterou nám dal Bůh pro poznání naší malosti, slabosti a nesmrtelného v smrtelném. Uslyšel jsi v hlubinách kamene zpěv živé vody. Slunce na okamžik spočinulo. Paprsek proťal pramen. Ponořil jsi se do studánky, do dlaně Rybího Pastýře. Nemocný zemřel, vzkříšen byl živý. Vítr vaně, panovníci odcházejí, učenci bádají a hádají, kupci počítají, děti si hrají na  krvavé koleno, ganev krade, žena touží. Tajemství ženy mučící chlapeckou fantasii se zvolna mění v kletbu, neustálou touhu po bouřné sladkosti.  Tulák se zaradoval z ranních červánků, mokra po dešti, chladu sněhu. Když koráb Luny napnul plachty zavoněly lípy. Zvonky ovcí. Minul jsi křižovatky, kříže, rozcestí, scestí, aleje, oprátky, slavnosti, brány. Rozhodl jsi se, že se nevrátíš na smetiště. V sousední zemi stála dřevěná chalupa na kraji lesa, nedaleko od rybníka. Tam jsi poznal ženu. Velký třesk. Na střechou prolétly vlaštovky honící komáry. Začal jsi zalévat záhonky mrkve a zelí.

 

On:

            Nečiním si žádné nároky na zvláštní zkušenost v oblasti náboženského života. Zdaleka ne vše co předkládám jak správné, činím. Rozpor může působit znepokojivě. Nechť čtenáře uspokojí vyznání a výčitky autora… píše Guardini v knížce„O modlitbě“ …Modlitba vyplývá ze samých potřeb lidského života. I „vědecky“ vzdělaní lékaři ví, že člověk se ocitá v nebezpečí, není-li v jeho životě cosi na způsob modlitby… i když se celkem vzato nemodlíme rádi, zmocňuje se nás i nuda. Kdo to myslí se vztahem k Bohu opravdově, brzy pochopí, že modlitba je i kázeň a práce. Je třeba se v ní cvičit. Námaha cvičení pochází z toho, že Boží skutečnost nevnímáme... Modlitba je především službou a má být konána věrně a poslušně… Pětiletá zkušenost pádů: svátost smíření je vzácný dar, je to krev našeho Mistra prolitá  Snad Vám pár řádků pomohlo v duchovním tápání. Uchvacuje mne Vaše: „Nevěřila jsem, že křest něco změní. Myslela jsem, že to jen rituál: A potom vánek do mého srdce...“ Inspiroval jsem se Michelangelem, který denně četl žalm. Jednou za tři týdny se postím. Duchovní vůdce neřekl ani ne, ani ano. Proč ve víře jen doutnám?  Nemůžu spát. Uvařil jsem švagrův čaj na posilnění nervů, je po půlnoci a čtu Tolkiena  Hobit. Bližší mi jsou  Letopisy z Narnie... Čas mizí mezi prsty.  Jestliže tolik toužíme být lepší, jestliže nám záleží na pokroku, netoužíme ve skutečnosti po Bohu, po jeho milosrdenství, ale po vlastní dokonalosti. Zde tkví nedostatek víry...

 

Ona:
            Dokud jsem tě nepoznala jsem váhala mezi řeholí manželskou a klášterní. Chci tu těžší a krásnější. Ukazuješ mi, jak je důležité, co jsem za důležité nepovažovala. Čistota vztahu mezi mužem a ženou. Zralý přístup k sexuálním otázkám je spojen s odpovědností. Je to malý zázrak při našich nenasytných tělech a tvé minulosti (jak jsi se upřímně vyznal...) Psal jsi: „Tělesná sexuální zkušenost sama o sobě, bez citového a duchovního podkladu, zplaní a dělá nás prázdným“- také o tom něco vím. Čas jsem chodila i s ženatým mužem. Víra znamená uznat vlastní bezmocnost. Čekám všechno od  Boha. Kristus i tebe přijímá takového jaký jsi, napraví co jsi udělal špatně, doplní co ti schází. Proč tedy píšeš, že tolik lidí žije jako dobytek a prochází sračkami? Nerozumím ani narážce o „masce“. Moje náboženská rutina se vytratila. Mír. Žít prostý život. Díky za slova: ...kéž Vaše duše jako květ bílé růže..

 

On:

                Pět kilometrů ze mše pěšky. K nedělnímu obědu nudlová polévka. Knedlíky a místo masa jsem měl ořechy. Po bědě chvíli četl: Poutník na zemi J. Čepa. Rudoši přitvrzují, jako potkani vylézají z kanálů. Brzy jim otrnulo. Vydávám „samizdat“ OCÚN – kulturná magazín. Čeřím zatuchlost maloměšťáctví. Západní společnost hyne ne hladem, ale přemírou touhy. Každá druhá reklama vybízí: žij víc! bezmezně! nekonečně!! Svět je sžírán hltavou touhou, která nás nakonec stráví. Kdybychom zůstali v zajetí této kultury, svá srdce neosvobodíme. Věřme, že naše láska, která je přátelstvím nám dovoluje dívat se na sebe bez snahy druhého vlastnit. Je to těžké. Dá-li Bůh, za tři týdny se vrátíte. Píšete si již deník? Prožíváte poslední krize na ostrově. Váš klaun je s Vámi. Když kouří dýmku. Poslouchá Neil Diamond  Jonathan Livingston Seagull . O zprávách hlásili, že v Anglii budou stávkovat autobusy. Normálně, krom Svobodné Evropy nic neposlouchám, ani noviny nečtu. Mnoho let. Udržuji duši alespoň v tomto směru nezanešenou. Je trochu matoucí, když starší autoři mluví o umrtvování. Lepší je  výchova smyslů. Smysly samy o sobě nejsou nečisté (stvořil je dobrý Bůh). Jen potřebují vedení rozumu. Cílem toho všeho je spočinutí v Bohu. Chcete-li: v míru, pravdě, štěstí…

 

Ona:

            Ani nevím, jestli se těším domů. Možná všemu nerozumím, ale moc se mi líbilo jak pan učitel povídá o své práci. Psal mi i J., má radost z mého obratu. „...ať v něm naleznete pochopení, zalíbení, radost a kráčíte ruku v ruce šťastni ve svitu Boží lásky a okouzlení ať vám vydrží do konce života...“ Pan J. je jako tvůj starší bratr.  Proč jsi jen jako temný mrak. Mně by dalo práci mračit se.

 

On:

                Když jsem se pohyboval ve špatné společnosti měl na mne vliv Ludvík, (i když se hlásil k víře -nakonec se zastřelil ). Putovali po Šumavě, násilím mne přinutil u Božích muk, abych kamenem srazil korpus. Já idiot již lezl na sokl, když mne stáhl a zbil. Křestní patron je Lukáš, jsem rozpačitý nad „církevním“ uměním. Držím se starozákonního: Nezobrazíš... Sám maluji. Můj parfém je pot a tabák. Mám rád kouření v zámeckém parku, když všude voní pryskyřice cizokrajných borovic. Já a mé tělo: věčný svár. Někdy bych byl raději, kdyby nás Tvůrce učinil anděly, jindy nechám lva chtíče trhat krvavé maso fantasie a vzpomínek – na jejichž konci skrývá se dítě. Tuším, že každá lidská existence míří svým růstem k vlastnímu zrání, že je třeba přijímat druhé i dávat jim – ale je to tak těžké... když se upálil Palach, bylo mi deset. Nikdy jsem o jeho oběti hlouběji nepřemýšlel, asi že mám strach z bolesti. Nevím, zda je nutné obdivovat ho, ale je vhodné respektovat a snažit se pochopit. Moje cesta je: skrytá. Souhlasím, že nést svůj život, vycházet s bližním je přetěžké.

 

Ona:

                 Zase napsal milý list. Ale nelámu si s časem hlavu. Je v něm hezky. Nejradši mám vyprávění o dětech. Nechal poslouchat nějakou středověkou skladbu pro kytaru. Dívenka namalovala potulného loutnistu. Její kamarádka sebe, jak jí utekl psík. Když se jí zeptal zda je smutná, řekla: „Ne. Já ho hledala a on se vrátil...“  Naposledy psal , že je nepraktický. Prý neumí žonglovat, hrát na trubku ani vyplnit daňové přiznání. Vůbec nechápu: „Brzy se něco semele – přirozený důsledek jednání Nadpřirozených sil proti konzumnímu životu, štvaní a honičkám, uspěchanosti, polovzdělanosti, nespravedlnosti mocných a bohatých /států, společností, jedinců.../ to vše má své meze a krom ekonomický zákonů platí i „Vesmírné“. Hodnotí učitelky - jako diagnózu - „znamení doby“. „Ohrožení je stres: především psychické napětí srovnatelné s přepětím pilotů nadzvukových letadel. Že právě mezi psychology a pedagogy je velký počet sebevražd není náhoda. Pocity zodpovědnosti, neustálý neúspěch, minimální viditelné výsledky… Ohrožení společensko-politické je zvláštního druhu. Pedagog je státní zaměstnanec, který tudíž musí sloužit státu. Ať je to fašistický, komunistický, diktátorský, imperialistický, monarchie… pokud má jeho svědomí jiný názor, je třeba aby své místo opustil. Zde by mohla být velmi dlouhá diskuse „jak je to doopravdy“ (podobná probíhá v televizi v oblasti filmu: Byla řešením emigrace? Kolaborace? Vstup „do podzemí“? Stáhnutí se do ústraní? – když jednotlivým /rozumným/ hlasům nasloucháte, obtížně se hledá „správné“ řešení). Z uvedených ohrožení je poslední nejméně podstatné, v praxi nejpalčivější. Jak reagovat?  Vidíte to též v širších souvislostech? Nebo jsem „choré mysli“?“  Nejvíc „duchovní“ rakovinu cítím v Církvi.“  Kdysi mi půjčil knížku  Mezi člověkem a Bohem:... jsme-li ohroženi, je to proto, že jsme zvolili sebe a hmotu místo Boha. Kristus vstal z mrtvých, což znamená, že v našem životě neexistuje prohra. Modlím se za nás. Bůh může dopustit, že se proviníš. Nechce zlo, ale může chtít  následky.

 

On:

                ...Ježíš nevolá ty, kteří jsou toho hodni, ale ty, které chce...  jsem tenkrát četl v kostele. Když jsme spolu putovali po vašich kopcích, přišla řeč i na čistotu (potřeba v klášteře i manželství.) Jako echo: ... radujte se v Pánu... Vůbec nemyslím, že bych dosáhl cíle a dokonalosti. Naopak.  Brzy se srazíme jak dvě nebeská tělesa. Jsem plný obav a přání. Bolestné bude setkání…Pouze utrpení může rodit duše pro Ježíše - říká svatá Teresie. Dajczer dodává: Bojíme se utrpení, ale nikdo z nás se od něj sám od sebe nemůže osvobodit, tak jako se nemůžeme osvobodit od každodenního břemene. Naše utrpení a těžkosti mohou být promarněny… Tuším určité pravdy, ale potíž je to žít: káva, dýmka, knížka, hudba, milá osoba ...to vše je silnější. Kdysi jsem propadl četbě deníků, pamětí. A psaní: Deník naivity, hledání, šílenství, souloží, poesie, politických glos, výstřižků, komedianta, mnicha, pedagoga... Odkud tato  záliba? -Šalda- Západ cítí únavu z románu. Napsat román není umění. Za italského baroka dovedl každý vzdělaný   napsat sonet. Jazyk básnil za něho, nesl ho jako dobře vychovaný kůň. Individuum co  zhltá troje noviny, nemá básnický talent, ale jazykovou rutinu…trochu zkušenosti a obstojný romanopisec je upečen… Vypravování autobiografovo je ohroženo překážkami deformování skutečnosti. Nejen že je člověk nucen zapomínat z pudu sebezáchovy aby žil, on si skutečnost pozměňuje, přetváří. Vidí rozum a záměr tam, kde byla náhoda, uvědomění, kdy byl loutkou… Vypil jsem sklenku vína a dočetl Paloušův Světověk. Před pootevřenými dveřmi sežral černý kocour šedivou myš a bílá slípka obešla ostrůvek špinavého sněhu.

 

Groteska:   Život … je cosi mezi zrozením a smrtí, mezi příchodem a odchodem, mezi bolestí a léčením, mezi sázením a trháním, mezi bořením a budováním, mezi pláčem a smíchem, mezi mlčením a mluvením, mezi bojem a pokojem…  …od praktického zájmu žádostivosti se liší umění tím, že nechává svůj předmět svobodný pro sama sebe. Žádost ho užívá tak, že ho ke svému užitku ničí…  …zdá se, že ke zrodu uměleckého díla přispívá napodobování a libování si v napodobování…i život může být uměleckým dílem…každý život má: děj, povahu, myšlenkový výraz, výpravu, řeč a hudbu…krása se shoduje s vznešeností v tom, že obě se líbí samy sobě… …kdo a jak zachytí bezejmennou bolest, strast, triumf zla, přezíravou „náhodu“, pád spravedlivých a nevinných…svár a utrpení…Předpokladem dramatického umění je okouzlení, špatný návyk povahy, křeč vůle často přinášejí s sebou pokřivenost duše…

 

Ty:

Píše o Horníčkovi esej. Jde mu to jak psovi pastva. Přepsal  asi deset rozhovorů, co si roky vystřihoval... rád by ho zachytil v jeho lidskosti, ne mýdlovou bublinu, kterou z něho udělaly noviny. Byl to komediant s citem pro slovo. Ne nadarmo se dostal do učebnic jazyky mateřského, i do psychiatrických spisů profesora Vondráčka. Nebyl výtvarník. Lepil koláže, některé i zdařilé, což dělají žáci základních uměleckých škol v sedmé třídě. Chtěl za jednu tisíc a víc… platilo se jméno … ne UMĚNÍ. Kdo je na obrazovce, titulcích ... tak je známý … básník Ivan Slavík měl  čtvrt stránky,sochař Mojmír Preclík sloupek. Miroslav Horníček celou stránku  - když zemřeli. Napsal přes dvacet knih, jen pár kvalitních. Že většina stojí za bačkoru upozornil J. Rejžek v polovině osmdesátých let, jinak všichni chodili po špičkách a vychvalovali… Nevím, zda politik je majitel moci a nese odpovědnost před dějinami (národem) a intelektuál je „jen“ odpovědný sám sobě – což je stejně odpovědnost nejtěžší, protože ji nelze s nikým sdílet. Mocí zkorumpovaný intelektuál přestává být sám sebou... Je to mrtvola vyrábějící už předem známé modely, o kterých se ví, že se budou prodávat, líbit, budou získávat ocenění...Jaké místo nakonec zaujal  „Klaun“ v Dysnylandu nad Vltavou? Rámcem by měla být  doba: let první družice; rock and roll (1957), vynález laseru a smrt B. Pasternaka (1960), první člověk ve vesmíru a smrt C.G. Junga (1961), vzestup Beatles a smrt A. Schweitzera –lékaře, theologa, varhaníka (1965), první člověk na Měsíci, II. Vatikánský koncil, začátek vietnamské války, válka Rusů v Afgánistanu, válka Američanů v Perském zálivu, puč v Chile, smrt R. Magritte (1967), M. Chagalla (1985), C. Orffa (1982), M. Heideggera (1977)...  Tyto úlomky, ozvěny jsou jen směrovky k pochopení souvislosti, složitostí a okolností. Všechny události jsou spjaty s jevy fyzickými, duševními, ekonomickými, politickými, mravními i duchovními a je třeba je zařazovat do širších souvislostí. Cílevědomá /???/ politika směřující k omezení braku nevede automaticky k růstu „konzumentů vysoké kvality“ S růstem obyvatel a vzdělanosti se mění počty, ne procenta...

 

                Ona: 

Díky, že se ozval. Při mé fantasii, přecitlivělosti jsem měla strach, že se něco děje. Možná, když se dá  do pořádku, bude lépe vycházet i s dětmi, i se šéfem a konečně se sama sebou. Učit se trpělivosti, tak jak to život přináší, třeba, že krámský má pravidelně prošlé jogurty. Ale nezapomínat umění radosti (což mu dělá potíže) – shodou okolností pomohlo rádio když pustili Mejlu Hlavsu Básníci ticha. Aby se naučil umění „radosti“ a vděku, psal si minulý rok deník poděkování a básnický – dva verš každý den... Bude muset pokračovat, protože to nezalezlo pod kůži. Povinnost, ne radost... Ponížení, křivdy, nepochopení...ale i drobné výhry, úspěchy...jsou hřeby Lásky, tu palčivé, tu hojivé, co nás spojují s Mistrem. Prý v práci poslední dny vybuchl jen jednou, dokonce byl vtipný a díky čítance z druhé třídy, kde je úryvek z Káji Maříka, měl malé kázání o Spasiteli, jak se narodil na hnoji a stal se králem s trnovou korunou... i rošťáci naslouchali s otevřenou pusou. To není z něho, to je Jeho dar. DEO GRATIAS. Svatost nespočívá v tom, že necítíme chyby, ale v pocitu, že nic nedokážeme bez Ježíše. (Že on ve své dobrotivosti je připraven nám pomoci). Uvědomění, že jsme nesvatí, pozemští, hříšní – nás pudí odejít z Boží blízkosti, ale současně cítíme, že žít můžeme jen z Boha, cosi nás k němu pudí. Z těchto pohnutek vzniká modlitba. Přišel balík knih  Doležalovy Cesty Božím /ne/časem; Pokora a Milosrdenství od Makária; Rozdávat z kontemplace od Philippe; Jako ohnivý šíp Journeta. Něco vybírala  intuice, něco doporučili blízcí. Putovala jsem Anglií on Polskem a hledali jsme Boha. Nalezli sebe. Sotva jsme začali hledat sebe, ztratili vše. Proč se bojíme nést „jho, co netlačí“?  On mi píše o Malé Terezce, co když umírá, říká: Ach Můj Bože, miluji Tě.  Že vstoupila na Karmel bez iluzí, uměla tam snášet s úsměvem zkoušky své rodiny i komunity – v tom vidíš podobnost se mnou. Závidí „básnickou duši“. Známe své nedostatky i chyby. I bolestné zápasy. Nitro může být sopkou. Čím víc po sobě toužíme, tím více se vzdalujeme. Opustit to je riskovat. Je třeba se nechat oslovit Mlčením. Neporozumění.Pozn. (By asi napsala, kdyby žila)

 

                Já:                    (odpověděl bych, kdyby bylo na co)

Dopis potěší, i když  má  hořkou příchuť ( při pomyšlení jak jsou jeho slané, kyselé, trpké, plesnivé...) Loni pan doktor Vyskočil  naordinoval četbu I. HERRMANNA (črty o Praze devatenáctého století). Stále mile překvapován ... dozvídal se původ a smysl slov jako „buřt“, „šmejd“… i zeměpis města Císařova. Na čas  propadl comicsu. ( Liga výjimečných – bylo i zfilmováno,  neoslovilo;  Sin City, Hlavní nádraží).  Žánr pokleslý… s první ligou - co do výtvarného či filosofického pojetí (ne Rychlé šípy, ale detektivky či filosofické traktáty…) - při tom odpočívá. Jak říkal nebožtík Horníček: knižní kaviár i škubánky… Učí se  „cestě“ asi dvacet let, ale je ubohý začátečník, jehož stále musí hlídat a obrušovat Pedagog (vpravdě Moudrý a Milosrdný). Mezi námi a Bohem musí zůstat tajemství ( jeho prostor se rozšiřuje, čím větší děláme duchovní pokroky). Skácela má rád. Přes pád, pozdní dílo, kdy nesměl publikovat... básník, jehož si od Ortenovy chvíle žádal prozřetelný osud naší poesie: básník typu seifertovského, nepřenosný, nezaměnitelný, český, uvolnitel něčeho, co může zazpívat jen z našich zdrojů a způsobem jímž se u nás zpívá (V.Černý). Netušil, že básníkovy „úlitby“ Straně byly.

 

Groteska:  Smrt…předcházelo početí. Ona sama, alespoň v běžné zkušenosti, je koncem…Umělec Smrt vytváří obraz. Kdo vnímá umění života, obrací oko k bodu, který mu umělec ukázal, dívá se otvorem, který mu jím byl otevřen a vytváří a obnovuje v sobě tento obraz…krása musí být pravdivá sama o sobě … Umřel jsi očištěn utrpením? …intuice … vize … kontemplace… imaginace… fantasie… Zrození  …předcházelo početí, a početí další dvě početí dvou počínajících, a jim jiná čtyři početí …a tak až k počátku… (a ten je v temnotách)… …krásno je vnitřně nekonečné…

 

                              … divný byt: nemá dveře, má však dva zámky na klíč. Nemá okno, ale rozhled po tom širém světě… /Hádanka/

             Ty:

Nemohu si stěžovat, ale stěžuji si - v pošetilé pověře, že se uleví; jen kalím, otravuji druhé… prý papír snese všechno… co lidé? Překvapilo mne, že letos, přestože povětří bylo více než příznivé odletěly vlaštovky druhý týden v září. Nějak jich ubylo. Možná bylo méně komárů… Ze zvědavosti jsem se díval na životopisný film o Jáchymu Topolovi - nějak mu nevěřím. Bojím se, že mu sláva stoupla do hlavy, nebo mi / i jemu měkne mozek/?  Michal V. to jsou sračky,  čtivé, ale o to víc páchnoucí… Kamarád mi doporučil J. Deml v Tasově od Stanislava Vodičky. Duše pookřála, oba pánové byli excelentní……na obloze čápi a v duši touha  / ptáci přilétli z jihu a nitro doutná  /  na podzim se živé bárky vrátí  /sklizeň života se nevytratí... Odkvetly ocúny. Dočetl:  Přemysl RUT: Náměsíční průvodce Prahou; Friedrich Durrenmatt: Labyrint. Spojuje je absurdita, groteska. Ve finále rozdíl mezi radostí a skepsí až puškvorcově hořkou.  Náměsíčný průvodce Prahou.   Za tím je cítit Vyskočil, Kafka, Frynta… poesie, humor…na samém počátku století, na samém konci města, na posledním schodu pavlačového domu stál kbelík se špinavou vodou…/Báchorka blahopřejná/  Ze zcela jiného soudku: LABYRINT. Děsivé, temné, ale obdobně absurdní a poetické jako Rut. …snědl jsem /Ježíškovi/ svatozář. Chutnala jako starý chleba. Ukousl jsem mu hlavu. Starý marcipán… /Vánoce/  vzduch je jak kámen. Země tlačí ze všech stran… /Kat/  V životě se vrací a střídají v roztodivných spirálách, elipsách, parabolách a jiných křivkách dvě polohy. První: že svět je jasný, čirý, čistý a já mu rozumím. Druhá: temný je svět, zmatený, bludiště jsem v něm cizinec, vandrák, blázen. A někdy se to prolne a čirém světě jsem tulák, zatímco v labyrintu jsem vědoucí.  Jako Bůh z každé nedokonalosti (i hříchů) dokáže vytvořit cosi užitečné a dobré i my bychom se měli učit brát sami sebe.  Neznáš-li své dějiny, budeš si je muset zopakovat. Žít znamená vydat se za dobrodružstvím, které nás vede do Království.

 

          Dej mi Pane, zdraví těla a zdravý rozum...svatou duši...duši jíž je cizí zármutek... Dej mi, Pane, dobrou  náladu. Dej mi milost porozumět žertu, abych zkusil trochu štěstí na této zemi a uměl je rozdávat druhým. Amen  svatý  Tomáš More

Svět jako zkušenost patří k základnímu slovu Já-Ono. Základní slovo Já-Ty ustavuje svět vztahu. V temnotě, pod prahem řeči s přírodou, v řeči s lidmi a v mlčení (a modlitbě) s duchovním jsoucnem.     Martin BUBER    Já a Ty

 

Poznámka editora: Příběh v epištolách  je z devadesátých let dvacátého století. V napsaném i v životě hrdinka zemře (při pádu z koně); dva roky pracovala v Anglii v komunitě Archa s postiženými /z této doby jsou dopisy/ ještě se několikrát zamiluje a porodí syna.)  Každá dobrá smrt, nás předává z nejistoty tohoto světa do jistého míru a ticha lásky Krista. Tragická smrt může říci více o míru a milosrdenství Krista než pokojná.  Autor se také zamiluje,  zůstane sám, již ne osamělý. Synu dopomohl na svět přispěním jediné buňky, ale „svět“ mu již neumožnil se s ním setkat Tak bloudí světem a jde mu v ústrety. Kříž je něco kladného, je více než smrt.