…je zapotřebí celého života[i],       aby se došlo             k cíli…

… Přesycení informacemi a po zádech mi běhá mráz. Prskám na každé křižovatce života, kde se musím nějak rozhodnout, a buď toho vím příliš, nebo naopak málo…většina mého života je chaos. Žiji v souladu s vesmírem, ve kterém se cítím jako doma.                                                                          Robert Fulghum

Pane,.. dal jsi mi pocítit bolestivou prázdnotu. Tolik neviditelných milostí! Potřebu samoty, soustředění, nepokoj v duši, hledání pravdy: Můj Bože, existuješ-li, dej mi to poznat!          Karel de Foucauld ^[ii]

Velký jsi, Hospodine, vší chvály hodný! Tebe chválit chce člověk, tak nepatrná část Tvého stvoření… sténající pod břemenem smrtelnosti, hříchu…Ty ho  povzbuzuješ, aby Tě chválil… nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě… …Příliš těsný je příbytek mé duše! Rozšiř jej, aby se stal i Tvým příbytkem! Je na spadnutí, oprav jej!…dovol mně mluvit ke Tvému milosrdenství, ač jsem prach…Co jiného chci vlastně říci, leč že nevím odkud jsem přišel v tuto živoucí smrt. …Bože, od Tebe pochází veškeré dobro…          Vyznání   sv. Augustin  

Místo, čas a způsob od početí do smrti, pomalu, utvářejí „mozaiku duše“. Charakter. Osobnost. Krajina Českého ráje a výhled na Ještěd. Ves o dvě stě duších s  páteří aleje lip, návsí, hospodou. Pošta a nádraží – založil kníže R. Koloniál v sedmdesátých letech nahradila svépomocí zbudovaná samoobsluha, o dvacet let později prodaná soukromníkovi.  Na jednom kopci vodojem –postavili v třicátých letech. Na druhém koupaliště vytesané do skály - sloužilo jako požární nádrž čtyřicet let. Podivín, dva místní blázni. Psů méně než dětí, králíci, vrabci. Louky s kopretinami, šťovíky, pryskyřníky, motýli, vřetenuškami, sarančaty. Zámek a taje[iii], poklady ( jako kluci jsme našli po Němcích dýku), zámecký park, lesy borové a bukové, rybník s vodou ke koupání, lysky, orobinec, čolci, potok s mihulemi, pstruhy, ondatrami, skorcem, na západ pohled na Bezděz. Ořech[iv] na dvorku - stín, vůně, sběru plodů. Keře rybízů a šťáva. Hnůj, na jehož místě rozkvétá sakura. Kočka lehávala u kamen nebo na kanapi, potom se přestěhovala do stodoly a nakonec ji švagr dal do útulku – vzápětí se rozmnožili potkani... Tušil jsem jen matně, že  stvořený svět, který nás obklopuje, je jakýmsi hlasem, co k nám promlouvá. Pokud máme slabou víru, pak to způsobuje roztržitost, jak víra roste, vše nás přitahuje k Bohu… když máme účast na Božím životě, začínáme všechno vidět jakoby jeho očima víry umožňuje objevit Boží stopy ve stvoření [v]. Lomy, stráně, cesty, povětří, skály, migrény (bolesti hlavy při změně počasí), písně řeky. Pohyb mám rád, vydržím se na něj dlouho dívat. Třeba na tanec, karate, film. Proud řeky, let holubů. Učenec, který jako řečník, autor, učitel- vědomě říká nepravdu, podporuje faleš, jedná proti základním organickým zákon, navzdory zdání, působí škodu, kazí vzduch, zemi, jídlo, otravuje myšlení, napomáhá zlému a nepřátelskému… osvojit si historii jako skutečnost, jako život a k tomu přináleží vyrůstání osobního života v historii…(Hra se skleněnými perlami). Kvas dějin v srdci Evropy druhé poloviny dvacátého století.[vi] Lety do vesmíru, války…, zemětřesení, politické převraty, okupace, počítač, video, konzumní společnost, bengál populární hudby, drogy, duchovní obnovy…

Strava: housky s máslem k snídani, do školy chleba se sýrem, v sobotu vánočka, v neděli koláč; polévky, brambory s…, rýže, knedlík, omáčky, lívance, čočka, kolínka. Slabost pro čokoládu, slazené mléko, čerstvý rohlík s máslem, vánočku,  škubánky… Kaviár jedl prvně v Polsku se světskými a potom v Rusku ve vlaku z Moskvy do Lenigradu.Ve dvaceti přestal jíst maso – že jsem to zkusil. Když babička zemřela, nějaký čas jsem místo ní sekal slepicím hlavy (chtěli polévku, ale každému bylo špatně, když viděl krev.) Zvedá se mi žaludek z „šunkafleků“ ( musel sníst na pionýrském táboře a vyzvracel.)  Nedělní dýmka asi od pětadvaceti. Víno mám rád červené, pivo i kořalku mohu. Slivovici používám na průjem a splíny. Pramenitá voda!

Dětství[vii] nosíme v sobě … začátek osobního vědomí…jádro a zdroj mé bytosti… nemusím se tam vracet ani v prostoru ani v čase, mám je stále se sebou…(moje bylo šťastné,  ne radostné). Děda přísný, laskavý, družný, hrával mariáš, pil pivo, nekouřil – k stáru výbušný; krásná babička M., trpělivá, houževnatá, jednoduchá; Rodiče úředníci: nadmíru inteligentní otec s talenty na jazyky- jsem nezdědil, ale chvění při setkání s ženou; obětavá a pořádkumilovná maminka, tichá sestra... přiženil se švagr a narodili se synovci /starší již má řidičský průkaz/. Nedávaly se najevo příliš city, žily v skrytosti. …za představu věcí, bezejmennost hrůzy, samoty, za čekání,  kratičký dopis- dík tobě Pane. (W. SAROYAN) Vychovávaný abych dělal rodičům radost, jinak mne nebudou mít rádi, úzkosti když se někdy hádali. Nestrádali jsme v oblečení, ale nedostatkem sebejistoty. Hračky: dřevěné kostky, plyšový medvěd, dřevěný houpací kůň, autíčka, raketa co se naplnila vodou a potom napumpovala vzduchem, potápěč, který se zavíral do lahve po limonádě, karty, člověče nezlob se, domino, šachy, kolo, lyže, míče, hlavolamy, chemické pokusy, magnetofon…

Kamarádi: Podnikali výpravy na třešně, hráli kopanou, lyžovali, sáňkovali, stanovali, pálili čarodějnice, chytali ryby, stříleli ze vzduchovek, praky. V jinošství zábavy, motocyklové závody v Brně, čundry (s Janem až do Francie, předcházelo ponižující obcházení úřadů)…

Příroda jako jedna z cest, jimiž si Bůh hledal cesty. Nepátral jsem po tom co je pod povrchem, pod tím pomíjivým (jako Aristoteles). Nejčastěji jsme se prostě toulali a pozorovali pasoucí se srny, lovící poštolku... Romantika.  Být poutníkem na zemi neznamená odtrhnout své srdce od její dobroty a krásy, ale nepřilnout nejnižšími smysly a pudy; vidět ve svém pozemském přebývání  začátek a kořen, ze kterého má vyrůst strom naší věčnosti. Chytali s Jenem myšice a rejsky, sbírali vývržky sov, posílali na Přírodovědeckou fakultu do Prahy. Nedíval jsem se na přírodu, abych chápal myšlenku, která v ní vládne…nechápal jsem smysl a význam, který dal všemu Stvořitel… Intuicí tušil: Příroda je „škola duše“ pro hledače Boží moudrosti. Nechápavost k řeči přírody je hřích…¹⁴ V jedenácti jsem cit projevil  silně: chycené kuře bažanta,  jsem dal pod bundu  zahříval a tiskl, až jsem je přinesl  studené. Nemírná „láska“ je nebezpečná. Někdy s dědou stříleli vzduchovkou vrabce (okrádali slepice), zřídka se vydali na bažanty, nepamatuji, že bychom nějakého dostali. V Újezdě (služební byt), jsem pěstoval kočku a andulku, po předchůdci se staral o rybičky. Na cestě Polskem mne provázela strašilka. Kvůli Kateřině jsem se chtěl učit jezdit na koni. Párkrát byl v jízdárně  Naděje. Majitel držel provaz. Jako idiot jsem půl hodiny jezdil do kola. Díky povídání muže jsem pookřál a jízda mi uvolnila páteř. Půl roku jsem netrpěl migrénou. Před tím mne učil „koňák“ a to jsem týden nemohl chodit. Ve Slaném jsem se staral o vlčáka -fenu. Druh léčby duše, protože pár let před tím (též v klášteře) mne pokousal vlčák, se nímž jsem chodil ven. Pozorování srn, lov čolků (prodávali jsme je kastelánovi do bazénků) či cvrčků, trhání malin, borůvek, hub ( ještě nebylo znečištěné ovzduší a rostly i lišky). Na jihu Francie: luňák a nebe plné plameňáků v červáncích. Ve třiceti jsem se vracel ze hřbitova, od hrobu otce a předků a modlil růženec. Zvláštní andělské vábení. Vznešený zpěv, tajemný, kouzelný. Hejno sta divokých husí. Stejně  zapůsobil prvý pohled na moře. (O to děsivěji mi bylo, když jsem ho uviděl a zůstal chladný – práh  temné noci.) A hvězdné nebe, svatojánci. Pokud mám čas  „dobíjím“ síly v tichu lesa (na severu) nebo u řeky (pět let v Polabí jsem čítával, modlil se, rozjímal pod letitým topolem ve společnosti ledňáčků, kolčavy, dudka…). V lůně přírody cítím hmatatelně přítomnost  Stvořitelovou. Nejen vnější klid, chvalozpěv stvoření, vítr vanoucí si kam chce, především vnitřní ticho a vnímavější srdce. I mnozí jiní světci rádi rozjímali v krajině:  Jan od Kříže, František, Ignác... V Čechách a na vsi[viii] obzvlášť je otevřený dům Páně nedostupný. Doposud moudří biskupové nepochopili znamení doby, že by bylo na čase skladiště a muzea. Většina kostelů.  Vrátit v domy ticha a modlitby[ix] Obdobně řeholníci, aby se vzdali tradičních „monster“ barokních klášterů a žili s lidmi. Znamení doby…sebeláska otrávila celý svět, ochromila mystické tělo církve[x]… K toulkám po krajině přidaly se cesty fantasií. V obojím mi byl léta průvodcem Přemysl Vidner, otec tří bratří. Kvůli kariéře se s ním žena rozvedla (zemřela na rakovinu) a noblesní intelektuál, milovník Mozarta a Kanta, horolezec, fotograf…skončil fyzicky zničen, ne duchově, po „olověných komorách“ - výroba baterií do aut, opuštěný v domově důchodců. Nemám řidičský průkaz, jezdím vlakem nebo na kole (do sta kilometrů). Určitým vzorem byli i pan Klein (prototyp venkovského intelektuála – daroval mi  Tak pravil Zarathustra), Mao (sice komunista, ale svéráz), paní Andělová a její zeť…

Sobotní ráno Velikonočního oktávu léta Páně 2004. Pán je veliký a jeho velikost se nedá vystihnout[xi] Chtěl bych psát o duchovní cestě[xii], ale brání Tajemství.[xiii] Sním o  práci.[xiv] Co bych dělal jako pedagog, kdybych při úrazu přišel o paměť? Energii věnuji ptaní se, /sebe/výchově... (neznalému může připadat jako hraní si, ale ona je to hra[xv] klauna a tragéda na pomyslném stupínku třídy.) Je přirozené a dobré, najít schopnost k něčemu a tím získat určitou sebedůvěru, zakusit radost. Na tom je založena výchova a vzdělání. Ale nelze se s tím ztotožnit. Jsme víc než to. Nelze někoho posuzovat jen podle schopností, neboť každý má jedinečnou hodnotu a důstojnost, nezávislou a dovednostech.  Nepochopení může pokřivit mezilidské vztahy, zabránit dávání a přijímání zdarma, v lásce. Jaké je místo pro chudé, pro postižené ve světě, kde člověk existuje jen pro svou výkonnost a hodnoty, co produkuje?[xvi] …ukázat se jací jsme nechat si strhnout masky, nechat padnout falešné představy o nás a o druhých, to není bez bolesti. Vyhledávána není bolest, jde o to, udělat místo životu…[xvii] I nedůvěra k druhým je  sdělení: Obtížně přijímám pomoc.[xviii] Strach před city. Jde o zkušenost, o níž se neumím[xix] vyjadřovat.

Duchovní život v nejširším smyslu je od početí. V užším od křtu. V nejvlastnějším od konverze. Ve vědomí Tvůrce je celý vesmír. V tomto myslitelném světě jsem byl počat v září 1957 (popraven J. Fesch,  módní rock and roll a obruč hula-hop; rok po obsazení Budapešti ruskými tanky). Rození se k Božímu životu je společným dílem Boha a člověka. Když jsem přišel na svět léta Páně 1958, vládl v zemi komunismus. Panoval strach (jak prach). Hlavní pilíř byl atheismus. V rodině[xx] se o víře,[xxi] Bohu nemluvilo. K čemu se zabývat posledními věcmi člověka, nesmrtelnou duší, pravdou? Příznačná anekdota o ruském kosmonautovi, který se vrátil z vesmíru. Zeptal se ho komunistický předák: „Je tam?“ a ukázal palcem vzhůru. Kosmonaut přikývl, hodnostář povzdechl: „Myslel jsem si to.“ Astronauta zastavil pop. „Je tam?“ „Ne.“ Kněz zamumlal: To jsem tušil. Slyšel od M. Horníčka, vysvětlující  pojetí a  sklon provokovat. (V duchovnější verzi  holčička dodá: Vidět ho budou jen čistého srdce.) Radikálním zločinem bezbožeckého systému je zlomení důstojného života, setření rozdílu mezi  dobrem a zlem. Zamlžení svědomí, které už neví, kdy nás má varovat. Nejistota, s níž se ještě dnes blížíme ke komukoli, protože jsme všichni činěni stejnými, matnými a nevypočitatelnými. Člověk je mnohdy konfrontován s mnoha zkouškami: špatně prožívá osamocenost, nezdar v zaměstnání, zdravotní potíže, zraněné vztahy…poušť není jen výsadou mnicha…[xxii] …pro vstup do noviciátu jsou nutné iluze, bez kterých bychom nikdy nevstoupili… Jsme-li si vědomi mravního zla, kterým je naplněn svět, často v takové míře, že může vyvolat Boží hněv schopný ukončit běh tohoto světa, obracíme svůj zrak ke klášterům, doufajíce, že mniši svou obětí a láskou vyváží nenávist a zlobu světa.  Společnost tři generace dělala z inteligence odpad (pokud  neemigrovali, jako P. Tigrid – publicista, E. Kohák – ekolog, K. Kryl, I. Jelínek – básníci, Marek Skolil[xxiii] nebo byli pozavíráni /B.Fučík, J. Zahradníček, V. Renč, D. Pecka, biskup K. Otčenášek, J.Gajzler / či povražděni /M. Horáková, J. Toufar/). Pán nám dává zakoušet touhy, které zjevně pocházejí od něho, ale které se neuskuteční tak jak čekáme. Syn rabína, K. Marx, věděl, že se Bohu nemůže vzepřít, zaútočil na Církev. Ďábelské (jako pekelný kousek Zlého: dosáhl, že lidé v něho nevěří). Myšlenky[xxiv] nejsou hřích.[xxv] Pravou odvahou není jít od vítězství k vítězství, ale rozpoznat své chyby a přijmout za ně odpovědnost. Pán používá drobnosti, zdánlivě nedůležité, aby projevil své přání. [xxvi]  Kněz říkal, že svatost není být bez hříchu, ale povstat. [xxvii] Člověk nevytváří sám sebe, ale sám sebe dostává od Boha.  Mnoho znám, ale z toho neplyne, že  mnoho a správně myslím…/obtížně / jsem myšlení užíval k věcem vážným, k poznání skutečnosti.[xxviii] Vyšetření  psycholožkou pro nové povolání: Jako bych se podíval do zrcadla a uhodil o ně. Mísí se potřeba moci se službou a pomocí. Přecitlivělý i sobecký, mírně naivní, ovlivnitelný…Jsou chvíle, kdy prožívám stav míru ( „napojen“ cítím v srdci blízkost, čtu znamení v podobě slunečního paprsku v kostele, letu motýla, věty v knížce, zakouším i temnoty propastí a mlhy bloudění).

Prožitek lásky může být setkáním s Bohem. Dětské škádlení, snění, jinošské tápání, šmátrání a bloudění. Dosud jsem neznal základu. Duch můj těkal jen na tělesných tvarech, určoval jsem „krásné“ jako to, co je samo o osobě, „vhodné“ pak co je spojeno s jiným. Začal jsem zkoumat přirozenost duše, ale klamné názory mi nadaly poznat pravdy…[xxix] Slepé uličky vyplnily klíny dívek[xxx] - na vysoké škole[xxxi]. Třikrát došlo k zasnoubení. Prvnímu předešel svatební „dar“ v podobě gonokoků, podruhé se přeměnily city v hluboké přátelství, (trvalo do smrti Kateřiny, kopl ji kůň do hlavy). Třetí zmařila záměna kolečka za trakař. V nadpřirozeném životě  je to víra, naděje a láska.[xxxii]  Trochu zmatený. Kde v půli život náš je se svou poutí, / procházet bylo mi tak temný lesem,/ že pravý směr jsem nemoh´ uhodnouti/ Ach trudno líčit ona místa…hvozd divý, drsný, tmavý…(Dante) Každá věc je nejlépe spravována tehdy, když je příhodně stvořena ke svému cíli. Cílem všeho je dobro…posledním cílem každé věci je pak to, co je zamýšleno Původcem. [xxxiii] Dalších pět let se modlil o hodnou ženu až se poopravil „abych i já byl hodným mužem“. Klíčovým momentem při hledání, zda manželství nebo klášter, bylo setkání s otcem Kodetem. Řekl: „Budeš-li se modlit o ženu, Pán ti dá krásnou...“ V tu chvíli jsem ji viděl jasně před sebou. Leč pokračoval: „Budeš-li se modlit o vstup do řehole, Pán ti to vyplní....“  Právě jsem se vracel od poslední lásky Marie (příznačné jméno).[xxxiv] Zamilovanost může zničit ustavičné zabývání se se sebou, což nás zabíjí. Většinou dochází k záměně: člověk si myslí, že uspokojí svou potřebu  být tím, že bude mít.  Dříve či později dojde ke zklamání. To je nejpovrchnější rovina, kdy se spokojíme, že  máme určitý majetek, určitý styl života, fyzický zevnějšek, gramofon, knihy. O něco vyšší úrovní je uspokojení, že uplatňujeme určité schopnosti umělecké, intelektuální… i tady hrozí, že  být zaměním za  dělat, když splynu se souhrnem svých vloh a schopností. Čin zahrnuje oběť a riziko. Oběť na oltáři tvaru je obětována nekonečná možnost…původ umění je v tom, že se člověk setkává s tvarem, který se chce jeho prostřednictvím stát dílem. Záleží na bytostném činu člověka… Buber.

Nejbližší farnost byla v Hodkovicích – pěšky asi sedm kilometrů nebo ve Vlastibořicích. Do kostela chodila hrstka stařenek a pár „skalních“ „Duchovním činem“ byla účast na „půlnočních.“ (Jednou jsem málem zahynul v závěji). Recese i vzdor proti bolševikovi. Když nastoupili jiní dravci, stala se z ní „show“: obvyklé vyzvánění telefonů, kouření. Lidé se v kostele chovají hůře než v divadle či na nádraží. Pro úplnost v pátek jsem navštěvoval libereckou synagogu, protože jsem v rodokmenu našel předky židovské[xxxv]. Půjčoval si  knihy přepisované na stroji, pašované ze zahraničí. Vystoupil  ze Svazu mládeže, který jsem chtěl obrodit (naivně) – jako kdysi děda. Trochu vyvrhel, trochu hrdina rodiny. Později jsem poznal strýce Pavla, malíře –  rebel, navíc zavřený, že nakreslil karikaturu na jakéhosi státníka. Všichni věděli, že má o mne zájem bezpečnost. Útlak Strany byl velký, ne všemohoucí.

Duše žíznila, ale všude louže s hnojůvkou. Do vysoké školy jsem četl brak i děs, duševní guláš. Náboženská a duchovní literatura nebyla, co vycházelo bylo okleštěné. Od desíti jsem si vymýšlel a rád vyprávěl příběhy. Četba[xxxvi] Karla May/e/, edice knih o Blízkém Východu, přivedly islámu. V gymnasijní knihovně našel Korán[xxxvii]. „Modlil“ jsem se Alláh ill Alláh…Alláh je veliký.  Kamarád mi půjčil  Dogma rituálu magie od E.LEVIHO, Fulcanelliho: Tajemství katedrál. Dočetl jsem se o Kempenském[xxxviii] a Sirachovcovi. (Následování Krista – pašované z Říma, „protistátní“,  jsem dostal ke křtu.) Nemáme se snažit stát se svatými vlastními silami, ale máme najít způsob, jak jednat tak, aby nás svatými /u/činil Bůh. Celé písmo  nás učí, že svatost je plodem Boží milosti. Ať je naše úsilí jakékoli, sami sebe změnit nemůžeme. Jen Bůh může zvládnout naše chyby a omezení v oblasti lásky. Když si toho budeme vědomi, vyhneme se zbytečným zklamáním.⁴⁶

Na Pedagogické fakultě složil zkoušky z vědeckého atheismu. Proč ale studovat co není? Paradoxně jsem první náboženské vzdělání získal na vysoké škole. Rok jsem cvičil karate a seznámil jsem se s buddhismem[xxxix]a jógou. Cvičitelé křesťané, balancovali na kraji propasti. Askeze svedla Z. do předpeklí blázince. Seznámili mne s paterem dr. L. Kubíčkem, proslulým, že při kázání četl z Rudého Práva[xl]. Nejprve ve Vysokém později ve Frýdlantu, pater Kejdana ve Vysokém před tím v Hrádku ... Psal jsem studentskou vědeckou práci o lidové písni. Přítel Ph.Dr. Holeček - později konvertoval a emigroval, dnes řeholník - seznámil mne s ním Ludvík z Chomutova- poradil zkoumat církevní písně. Sháněl jsem kancionál. Došel do Trmic. V cikánském ghetu narazil na staříka usměvavého K.Otčenáška  a přísnou paní (Marcela Němečková). Vůně vosku a kadidla a baroka, ale především RADOST uprostřed šedi a špíny fyzické i mravní - zaujaly. Začal jsem docházet pravidelně. Nejprve „pracovně“, později na přípravu ke křtu. Nitky se začaly splétat. Faustovská[xli] žízeň po vědění. Bloudění po devatenácti. Jezdil jsem do Liberce na evangelickou faru k dr. Horákovi na biblické hodiny - podílel se na ekumenickém překladu. Tam jsem potkal Jiřího K. – filosofa, opilce, průvodčího a udavače. Zavedl mne k Slávce s Bandaskou a ti doporučili husitského kněze Štěpána K. u kterého se scházelo se množství mladých, zpívali jsme, modlili se, diskutovali. Většina byla z katolického prostředí, co bylo ostřeji sledováno státní bezpečností. Štěpán mi řekl o Ríšovi v městečku Sloup. Tam jsem  zažil „jazyky“, charismatiky, estébáky a dogu. A dva „tajné[xlii]“ kněze a řeholníky z Jablonného. Začal jsem tam jezdit o víkendech. Muži plní humoru, přísnosti, spravedlnosti, milosrdenství. Vypadali jako šedé myšky, lety jsem v nich poznal jedinečné filosofy. František nebyl jen vyznavač vitamínu „Š“: šunka, špek, šlivovice - ale byl metafyzik, uvádějící do světa obsahu a formy, ducha a hmoty. Dřív k němu chodil i Jiří Fuchs, u něhož jsem se vzdělával koncem devadesátých let dvacátého století v noetice. Pochopil jsem zvrácenost světa, který se klaní klamu hmoty, (filosoficky ani „vědecky“ není, existuje hmotnost ve formě); a odmítá realitu duše. V roce 1998 jsem odešel  pracovat jako zahradník do kláštera bosých karmelitánů ve Slaným. Trochu jsem se ztišil a pak učil pět let v Polabí. Prozřetelnost zařídila, aby byl František blízko. Mohl jsem ho pravidelněji navštěvovat. Ne co říkal, ale jak se choval, přistupoval ke smrti, i poněkud svérázný humor. Než odjel naposledy do nemocnice, pomáhal jsem mu ukládat hábit… Týden na to ležel napojený na hadičkách a drátcích. Nepoznal mne. Díky Bohu i za těch pár minut. Jindřich nádherně hrál na varhany (mezi přátele patřili skladatelé Petr Eben nebo Miloš Bok); a uměl vyprávět vtipy. Znáte tuhle? Zděšená novicka přiběhne za představenou: „Matko, matko v kluzuře je muž!!“ „???“ „No...na záchodě bylo zvednuté prkýnko.“ Jednou jsme na něho čekali (byl na záchodě) jakoby se na nás obořil: „To si myslíte, že jsem udělal svaté hovno...“ Od Františka mladší, odešel na věčnost dříve. Richardovi se zamiloval, opustil řád, aby se do něho po létech bloudění vracel.

Kralickou bibli jsem dostal od svědků Jehovových. Na Václavském náměstí u knihkupectví přistoupila  starší žena s dívkou: „Víte, odkud pochází: Kdo jinému jámu kopá?“ Po vyjití ekumenického překladu (1982)  jsem sháněl  pro přátele –bezděčně „agent biblí“. Asi čtyřikrát jsem se ji pokoušel číst a nakonec se mi to podařilo:„ od A do Z“ - dvakrát. Poslední „kapkou“ před konverzí byla zpráva o narození syna, jehož jsem v životě neviděl. Několik let jsem se snažil navázat s matkou dítěte kontakt, ale marně …bezdnou propast duše naplní jen Bůh…Největší poklad na zemi je utrpení. Děkuji Ježíši za drobné křížky, za protivenství, za námahu společného života, za špatně vykládané úmysly…  Přírodní zákony se objeví a pak se s nimi mechanicky počítá. To Bůh nepřipustí. Je stále nový, stále překvapivý svým zjevením. Je plný iniciativy. Nám nezbývá, než poslouchat, co On řekne. Bůh je živý. Poznat Ho je zvláštní zážitek…Tělesný život se projevuje: jídlem, pohybem a spaním. V duševním životě je: poznání, chtění a cítění.  [xliii] Výběr Církve byl logickým vyústěním bloudění. Stal se ze mne křesťan, dokonce ortodoxní, a ještě ke všemu katolík římský. Pokud je vůbec možné být hrdý na víru založenou na pokoře – jsem na ni hrdý. Podivuhodnými cestami si mne nacházeli lidé a knihy nebo příběhy[xliv], co mne posouvali dál a výš, navzdory pádům, chybám, omylům[xlv]. A jindy ti co pomáhali sami padli – to je to nošení si břemen navzájem. Nejvznešenější, čeho lze v životě dosáhnout, je ztišit se a nechat Boha konat a mluvit uvnitř.

Rok 1985 křest  - po něm mne vedl biskup Otčenášek, respektive „teta“-kmotra[xlvi], liberečtí františkáni[xlvii], rychnovský jezuita, faráři co se v severočeském kamenolomu Páně střídali. Na mše jsem jezdil daleko. Formace byla povolná, jak dovoloval útlak státního teroru. Žil jsem jako Nikodém. Jelikož první učitelské štace byly, kam se dávalo za trest, pracoval jsem poměrně svobodně.

Po roce 1989  začal normální duchovní život. Ani po „smirkové revoluci“, po mumraji a karnevalu mocných, když si České království rozdělili páni světa, tak místo starých rudých padouchů nastoupili mladí růžoví a bleděmodří a nafialovělí… Otroci dostali svobodu cestovat po světě (ale zdaleka ne všichni k tomu mají prostředky a sílu), obchody jsou plné (většinou zbytečných šmejdů, od toho jsou reklamy, aby je vnucovaly), i církev dostala úlitbu: staré biskupy a spoustu veteše v podobě opuštěných a rozpadajících se budov. Musí opravovat dle nesmyslných přepisů (památkových  úřadů) – aniž by tyto daly peníze. Z duchovních se stávají štvanci, správci muzeí, manažeři… V polovině devadesátých let jsem si pořídil breviář. Útlak vyměnil kostýmy. Dál kvůli víře potíže v práci. Aby rodiče dali dítě ze školy stačilo, že jsem za úkol dal promyslet, jaká znají náboženství. Kvůli víře jsem byl  příležitostně vyslýchán a přemisťován. (Poprvé mne udal kamarád na vojně). „Svým“ konfidentem jsem byl fotografován na náboženské akci ještě v roce 1994.  Zkouška není překážkou, nesmí se stá slepou uličkou, nýbrž cestou vedoucí ke světlu.⁴⁴ Těžce snáším, že v zemi, co tvrdí, že je demokratická, je skrytě i  zjevně prosazován atheismus jako oficielní „světový“ názor. Zvlášť na školách a v tisku je cenzura duchovních informací a protěžování urážek Církve. Jako Hitler, převzali bolševici důmyslnou síť lží. Mezi osvědčené patří pomluva, že kněz: je pedofil, homosexuál, sukničkář… Když se podobné zprávy začnou objevovat v tisku, je to předzvěst útoku. Připomínám si slova svaté Kateřiny: Láska je zbraň chránící před ranami, rány mohu utrpět jen tehdy, když se těch zbraní zřeknu a odevzdám je nepříteli …v nespravedlnosti září trpělivost; trpělivost zaručuje ctnosti… Obvykle bychom neměli prosit o utrpení, pokornější je nechat se prostě vést, ale když přijde- tak děkovat. [xlviii] Pravidelné mše svatá, jednou měsíčně svátost smíření. Zenu jsem se věnoval dva roky po konverzi, přes „varování“ zpovědníka. Koany i sezení používám. Mnoho /se/ nabloudil světem, přemnohých lidí města spatřil a smýšlení poznal, přemnoho vytrpěl strastí… i v nitru své duše v zápase o svůj život…[xlix] V Jablonci nad Nisou katechetický kurs - nahradil  minimální studium theologie. (Dva školní roky pomáhal  Vítkovi Júzovi v Turnově.) Znalosti i z psychoterapie jsem využíval v práci pedagoga. Jedinečnou školou života byl devítiměsíční pobyt v Polsku se světskými[l]: pracoval jako „lektor“, vychovatel, školník, dělník, ministr školství v jedné osobě. 

Vstupujeme-li do řeholního života, nemusíme být dokonalí, ale máme mít touhu směřovat k dokonalosti… Zvolna  prožívám pouť ze tmy (hříchu) do světla (milosti). Jde o to abychom se dostali na místo v nás, kde je Bůh naším pramenem. [li] Cílem duchovního života je spojení s Bohem, v němž by duše nalezla blaženství klidu. Milost neničí přirozenost – rozvíjí ji. Jako hlas vánku jsem v dáli zaslechl hlas (zřejmě se ozýval dříve, ale chyběla mi odvaha či rozhodnost nebo síla.) …pro vstup do noviciátu jsou nutné iluze, bez kterých bychom nikdy nevstoupili… mnich je vždy tak trochu ve stavu reformy: hledá rovnováhu mezi modlitbou, prací, studiem…[lii]  Při svém bloudění jsem byl přesvědčen, že se do kláštera nehodím, pro velkou hříšnost. Ale ten je oázou v poušti, přístavem na moři, ostrovem v oceánu. Kristus nás přijímá jací jsme. Můžeme k němu s veškerou nedokonalostí a slabostí. Pán napraví, co jsi udělal špatné, doplní co ti schází. Skutečnost, že hřešíš tě nemá udivovat. Spíš se máš v duchu pokory divit, když neselháváš. Selžeme-li nesmíme klesat na duchu, tím Boha zraňujeme víc než hříchem. Nenechme se zmást, že čím  víc se přibližujeme k cíli, jímž je Bůh, tím více se mu vzdalujeme. Jedním ze vstupů do modlitby je  zanechat veškerého úsilí vůle (aby se v hlubokém klidu mohly zbystřit vlastní síly duše. Dostaví-li se nálady, snášejme je, ale nevyvíjejme žádné úsilí potlačit je ) Lidé často žijí nespokojeni se sebou i s druhými, jsou plni neklidu …nebudeme-li se stále znovu snažit sjednocovat s Boží vůlí, budeme nuceni snášet nejistotu…Velikým cvikem se mohou stát i nejnepatrnější každodenní události.  Kdybychom věděli, kdo se za nás modlí, zda-li i my pamatujeme na toho  neznámého dobrodince, řeholnici ukrytou  v klášteře. Nedělejme si iluze. Pravda o nás je ta, že nejsme sami. V hlubině mého bytí je Bůh, který mi dává hojnost života. Láska je životem duše. Sytá strava je četba Písma. Studiem se přetváří lidské srdce. Cílem křesťanské askeze je vytvořit v člověku stav blížící se tomu co vládne v těle a duši před pádem. Hledá-li člověk smysl života v jiném než Bohu, dokazuje, že neví  kdo je a jaký je smysl života. Potom v duši, ve které zapustila hluboké kořeny Kristova pravda není místo pro zlo. Vidět ani ne Boha v sobě, ale sebe v Bohu. Jsme ale slabí na cestě za nekonečným cílem, ale vrhejme se s důvěrou do boží náruče. Pravá svatost je nesobecká. Předpoklad je krok nadpřirozena. Žijeme v soumraku křesťanské myšlenky? Naše doba se vyznačuje kontrasty. Dohrálo křesťanství svou úlohu? Je to minulost středověku? Tíha materialismu (kterou Kristus v Písmu nazývá: duchem světa) se zvětšuje. Ale současně roste počet světců. Nespočet nevěřících zná Matku Terezii z Kalkaty,[liii] Chestertona,  de Foucaulda, A. Schweitzera, Ghádího … Proti jedům, kterými krmí člověka svět, stojí Eucharistie. Doba je plná neklidu. Chvat. Člověk hledá. Mnohdy triumfuje nemravnost. Ale je zde i ctnost a její krása. Duch Boží vane dneškem jako starověkem. Kdybychom tak pochopili křesťanský život v jeho velikosti. Rozum světa na to pohlíží jako na něco chorobného. (Nenechme se mást patologickými výjimkami). Cíl duchovního života je spojení s Bohem. Zklamalo křesťanství opravdu? Církev nezabránila válkám, neučinila lidstvo šťastným? Zklamal člověk, který nepřijal křesťanství cele. Ne: sv. Augustin, sv.Lukáš, sv. Kateřina, Hemerken[liv], sv.Faustyna[lv],sv. Zdislava, sv.Terezka, která napsala: Když jsme nepochopeni a nepříznivě posuzováni, k čemu je to hájit se a vysvětlovat své jednání?…

Psal jsem  712 minut. Je tma. Nachýlil se i  text. Ohlédnutí a rozjímání nad duchovní cestou

          Modlitba: Stvořiteli můj nakládej se mnou podle svého zalíbení a svých věčných plánů a neproniknutelného milosrdenství. Ať všechny duše poznají jak jsi dobrý. Ať se žádný nebojí stýkat se s tebou, nevymlouvá se na svou nehodnost a neodkládá pozvání. Neexistuje ubožejší duše než jsem já (jak se pravdivě poznávám) a divím se, že se Božský majestát ke mně snižuje. Když pocítíme blízkost smrti, je důležité, co řekneme všem kolem nás, ať už slovy vyřčenými či napsanými. Když jim vyjádříme vděčnost, požádáme o odpuštění, když my jim odpustíme – pak se naše smrt může stát darem pro druhé.

Proto díky všem: mamince, otci, prarodičům, sestře, přátelům, ženám, ženě, dětem, spolucestujícím, kolegům, kolegyním, spolužákům, spisovatelům, pekařům, policistům, prodavačkám, lékařům, … a všechny prosím: odpusťte mi… 

Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se ztratila....  Ježíš / Lk 15, 6-7