Týden čili cesta či labyrinty

Týden            čili            cesta či     labyrinty

Každý člověk může osvědčovat přijatý smysl jenom v jedinečnosti své bytosti a svého života.  M.BUBER

Paměti...je pokus obhájit sám sebe, před druhými i před sebou... tříšť někdy zajímavých či zábavných drbů, anekdot ale většinou pozoruhodné především je co v nich není.                                  A.J. LIEHM         

Až budeme v rakvi ležet sami, poznáme, kolik styků, gest, slov, grimas, setkání bylo z vypočítavosti, kolik let našeho života bylo nevlastních, umělých, mrtvých, kolik vět, obrazů, metafor bylo marných, živořících uměle z našeho sebepřelhávání.    Jakub DEML   Pro budoucí poutníky a poutnice

28.III. 2004 

...návrat z oázy, s utišením žízně v poušti samoty. Žádný nápad (krom: nemám  žádný.) ...na cáry svět jsem rozerval a stvořil z nich živoucí koberce pod nohou, plameny ve svém pokoji...dejte mi celou zem, abych tančil po ní, složitá kresba, spletitost čar... Všeho moc škodí. VRTKAVOST MYSLI na kterouž věc s rozumem svým pilně se radě, abych sobě života způsob, v kterémž by co nejméně starostí a kvaltování, bylo. Jakoby kráčet po proudu řeky.[1] Fikce je někdy dokonalejší než sama skutečnost. Vyjasnilo se. Blankyt. Svátek učitelů.[2]  Ředitel dal kolegyni růži. „A co tobě?“ – zeptala se. Dejme tomu, myslím si, vzal. Vybavují se Pink Floyd[3] The Wall  a scény o anglickém školství: mlýnek na maso. Rád bych to pustil žákům, než se rozloučím. (Za mnoho týdnů  půjčil K.). Dvacet let co jsem film viděl u Bandasky (parta Undergroundu – dělníci, kteří psali, měli kapely, malovali... Na jednom tajném setkání nás vybrali policajti a já dostal první pokutu). Z hříček „ne – času“: maminka, o mém propuštění z práce věděla o dvanáct týdnů dříve. Prvně z práce jsem byl „odejit“ také kvůli víře, ve třiceti. Na obědě mezi polévkou a buchtami, jsem dostal písemnou výpověď, z důvodu rušení  třídy. Pak jsme odjeli na týden na Černou horu. Po návratu na prahu ležela dvě parte.  Jisté utrpení zůstává, aby pročistilo plamen. Střety jsou denním chlebem. Jde o to, aby se duše nerozpadla, ale byla oddaná Pravdě. Hodnota člověka se neměří úspěchy. Spíš snášením nezdarů. V nedalekém /ne/kulturním domě dětský karneval. Převládají masky čarodějnic a čertů. Pátá postní neděle. Když ještě lidé ctili posvátný rytmus církevního roku, o postu se netancovalo.V Lidových novinách recenze na knihu B.Fučíka[4] Hra je pro Hrabala spojitou nádobou i jisté radosti z tvorby....za gruntovní kámen své poetiky považuji Hru. Vylučuji utrpení, a když, tak i to utrpení je hrou, protože na umění je krásné, že vlastně nikdo to nemusí dělat, obzvlášť když tvorbou trpí.... skončil skokem z okna. Formou se tento text podobá tomu jak psal. Narodil se v Nymburce nedaleko od S., kde pět let žiji. Původně Sovovice, mají v erbu bílého jelena ...je to Boží  praxe. Hru považuje Nietzsche za hnací sílu zralého muže, který může uskutečnit to, o čem jako dítě snil... Z Všetat[5] pocházel Jan Palach[6] (na protest proti ruské okupaci 1968 se upálil – pro jedny světec.) Hrabal se „očišťoval“ pivem... v tom světě nic není než matení, motání,  kolotání, lopotování,  mámení, šalba, bída  a naposledy omrzení všeho... Přišel jsem z hor: Kantor, buditel, básník, novinář neklidu Karla Havlíčka Borovského a hořkosti Nerudy, komediant, opilec žíznící po svatosti, psychoterapeut, geniální blázen, co nepatří nikam: Faust, Hamlet i Odysseus. Napsat obstojný životopis je nesnadnější  než průměrný román. Život dobře napsaný je vzácnější než dobře prožitý…a autobiografie je umění královské… (F. X. ŠALDA) Zvíření prachu pocitů, dojmů, vzpomínek, fantasií, myšlenek, nálad. Očistil Palacha oheň? „Lázněmi“ mi byla kasárna místo kriminálu, alkoholy. Úraz či chorobu ordinoval Lékař. Ztráta, někdy i radost – to byly dary. Plamen čistící sobectví. Mezi  motivy psaného skřípe ČAS[7].  Popíjím kouřový čaj, mám možnost zapnou rádio, připravenou dýmku. Jako V. Mertl v Hřbitově snů bych rád: zobrazil současnost jako komplikovaný propletenec obětí a vin, jímž je zatížena naše kolektivní paměť. Konflikt mezi kompromisem a mocí a morálním absolutismem...  Opsat život. Ale jinak než  Cesta životem od Pavla Říčana. Vynořují se: „smysl“, „krása“, „slovo[8]“, „žena[9]“, Bůh[10], „cesta“, „labyrint“ (srdce), „vůně“, Tajemství[11]. Nejde mi o času popření. Vím o střídání[12]: východu a západu slunce – bylo jich od mého početí do „teď[13]“ okolo šestnácti tisíc. Úplňky, přílivy a odlivy (přestože země, kde žiji moře nemá), lomy, povodeň[14] (v S. zažil na „vlastní kůži“a soused P. měl v bytě metr vody; hladina Jizery byla široká místo dvaceti metrů dva kilometry[15]), krvácení žen[16]; houkání sov, průlety kukaček,  odlet a přílet špačků, čápů, vlaštovek, divokých husí (a dalších – od stvoření /?/), vypínání a zapínání televizoru[17], rozhlasového přijímače, mrkání, zahájení a skončení válek (Vietnam, Korea, Kuba, Izrael, Afganistan...), lepení koláží, otevírání dveří, umírání přátel – dva týdny od odchodu Kateřiny a Františka  /poslední roky duchovní vůdce/, ona spadla z koně, jeho rozežral „rak“[18]... karavany nebožtíků a nebožtic. Rytmy  všech žánrů hudby. Zemětřesení co za půlstoletí zabilo tři čtvrti miliónu lidí. Sklizeň ořechů, déšť, tikot pendlovek, konce prázdnin, sny (erotické, nádražácké, zřídka mystické či jinak výstřední), klapnutí knih, hory a kopce, vtipy (třeba z filmu  Colombo: Jde po ulici katolička a proti ní úchyl co rozevře plášť. Nic. Po chvíli žena vykřikne: „Ale ta podšívka...!“). Potlesk, opony, mraky, smích, žlutá a modrá... teď zapnul rádio ( reklamy, odvedení pozornosti) ...přeladil z oblíbené stanice BEAT 95,3 FM na oblíbený CLASSIC 98,7 FM... První vypálené sirky. I nahodilé členění textu je rytmus, tep srdce, neděle a mše svaté, poluce (od dvanácti), duchovní cvičení (exercicie – od čtyřiadvaceti), milostné rozchody, rozkvétání třešní, jabloní... v rozhlase říkají: výročí sto třiceti šesti let Maxima Gorkého. Jeho příběh fízla dvou režimů, jsem přečetl v kasárnách i Zápisky z mrtvého domu Dostojevského (miloval jsem  Idiota, Zločin a trest.) jinak příliš temný a těžký. Jako Holan. Potkal pár „zbytečných“. Abych v době vojenské „služby“ nezabíjel čas, přepisoval jsem jinošské deníky. Při mé smůle přistižen „politrukem“. Ostrůvky před utonutím v pakárně: karanténa, kantýna, knihovna. Velitel říkal: „Žerte, soudruzi. Dáváme to i prasatům.“ Líbí se mi dobré knihy: FYNN Pane Bůh, tady Anna; Plná slávy od Marshalla, Pozdrav pámbu, pane Randák ,Kobalty od Rachlíka,  cikánské pohádky, díla svatých Terezie i Terezky, Saturnin Jirotkův, Chestertonovy[19] eseje, Čapkové i Čep, dopisy Demla… Působí rytmicky i vrabec na trnce, která se podobá pavučině z ostnatého drátu ( silueta při pohledu z okna). Pavučiny v chodbě jsem  dnes odstraňoval. Otvírání lahví vína. Roční doby. Antilopa i aligátor, dudek nebo datel, gepard i gazela, ibis nebo irbis, želva nebo žralok…Většinu živočichů Planety neznám ani nepoznám. Bubínky. Za bolševika nebyly k mání jako rolničky, toaletní papír, čaj nebo sýry. První bubínek jsem si koupil ve čtyřiceti – ve Slovinsku. Foukávám do flétny, zřídka vydávám tóny. Někdy jsem hrával v kostele, často ve škole, švagrovi na vernisáži ( J.Cage: 4.55), v Boleslawci v galerii, díky neznalosti jazyka se octl v uzavřené společnosti a způsobil happening, přičemž nohavice mi pomočil pes majitelky (měl jsem s improvizací úspěch, a byl pozvaný na pravý happening, ale díky zmatku jsem přišel o týden později), v německém Görlitz,  jsem žebral peníze a dostal sýr, jednu skladbu jsem složil a zahrál v dokumentárním filmu B. Blažka. Neviděl. Režisér emigroval a komunisti promítání zakázali. Nejraději hraji v přírodě. Kytara - drnkám od dvaadvaceti několik akordů... Na vojně si vyzpíval mírně surrealistickými texty diplom. Za komunistů jsem kvůli „jinakosti“ publikovat nesměl, když garda padla, tak  nechtěl. Babičku Boženy Němcové přečetl v pětatřiceti. Hledání ztraceného času mám. Nečetl. Ani Jiráska A. Anti-výchovný význam školy. Nepřečetl „bibli“ Čechů -  Švejka –měl bych. Žijeme mezi póly: Masaryk a on, Komenský a Hloupý Honza, praotec Čech a Dolly Buster – porno-herečka kandidující do Evropského parlamentu. Za vlády Karla IV. má drahá zasraná vlast v Unii byla, až do zániku Rakousko- Uherska, zednář Masaryk nás na sto let lží vyoperoval, leč nevracíme se do Edenu jak si někteří přejí, ale na smetiště. Čepa Sestra úzkost, Hostovského Cizinec hledá byt jsem četl, ale nepamatuji. „Kulturní“ rok /šok/: K výročí čtyřicítin  přečet Haló, Jácíčku od Daisy Mrázkové ( „kultovní“ byl  Malý princ), poslechl operu  Bedřicha Smetany  Prodaná nevěsta. Potřetí opustil školství[20]: v klášteře bosých karmelitánů pracoval za byt a stravu. Franz Kafky[21]Povídky četl, že to byla móda, ale nepochopil. I J. Joyce. Krom práce dával jsem se cele ženám až nezbývalo síly na život. Andělé si brali jejich podobu... i padlí… nejkrásnější verše jsem psal po zklamané lásce. Stoh pšeničný, vykroužená mísa, dva koloušci v liliích, granátové jablko... Pampelišky, chudobky, lilie. Dešifrováním květin vykonává umění veliký díl práce na očištění lidských smyslů /Durych J./ …milovat orchidej, koně, gesto dítěte, vtip či úsměv ženy. Je třeba žasnout nad veškerou krásou, objevovat ji, i kdyby byla ponořena v blátě, a povznášet ji k Bohu. (Guy de Larigaudie) Dar či trest, že jsem zůstal sám? Mladý příliš zmatený, přecitlivělý, zranitelný…ke stáří pohodlný. Plody vzletů a pádů poznamenaly. Přerod od vášně k oběti byl zdlouhavý, bolestný a krásný. Vztah ke Kateřině se prvý odvíjel od podstatného. Nejprve jsme si dva roky dopisovali; rorýsi  epištol létaly nad mořem. Díky Bohu, neprošel vztah louhem sexu. Čistota dala lásce smysl. Spali jsme spolu aniž bychom se dotkli. Byli jsme spolu i v mlčenlivé paměti Boží a láska nebyla pouta. (GIBRAN) Armáda, práce v chemičce v Ústí, nemocniční zřízenec, poštovní doručovatel, jízdy vlakem, hospoda, modlitby v kostele, ježdění s kolotoči, jazzová dílna ve Frýdlantu v Čechách (patnáctkrát  k flétnistovi Jiřímu Stivínovi – živel). Moře a plavání. Cestování po Francii, pobyt  v Paříži, kde jsem mlčky a vdechoval vůně /jak o nich psát, aby byly skutečně cítit?/ a vstřebával GENIUS LOCI.  Korfu, Polsko, Salzburg, Bulharsko, Moskva, Výmar, Maďarsko. Ostrov plný oslů a olivovníků; chléb a Kristus; Alpy; Černé moře a „nuda“ pláže; hrob Vysockého, dýmka před sochou Goethea. Při pouti Německem jsem měl na lístku napsáno „herberk“ – což mělo znamenat ubytovna. Ve vlaku jsem to stále ukazoval jednomu staršímu muži a on jen přikyvoval a říkal: „Ja...gutt...“ Nakonec mne, cizího chlapa, vzal k sobě domů, nechal mi klíče a směl jsem několk dní u něho bydlet. A pozval na večeři. Od té doby nemám rád, když se všeobecně říká, že ten nebo onen národ jsou svině. Podobně H. v Polsku. Přijel jsem s kolotoči...Vždy jen a jen jednotliví lidé. Rytmus a spirály vytváří horninu /strukturu/[22] Dnešní oslavenci: Komenský, Hrabal, Svěrák, Gorkij: Je třeba stále psát, učit se.... Zítřejší: Wolker – mladičký básník, svého času módní; Weis. Tři dny jsem pobýval v oáze a napájel duši živou vodou. Nejen naslouchání přednáškám, ale především JEHOŠUA /JOŠUA/. Jsem příliš okoralý a zanesený duchovní nečistotou, abych mu naslouchal plně, ale náznaky přece jen vnímám.[23] Buď požehnán, Bože... že uctívám jenom Tebe a nikoli Lidství nebo Přírodní zákony nebo Umění. Člověk Boha potřebuje, uvědomuje si to, hledá Ho – ale tentýž člověk zároveň nechce nic vidět, vyhýbá se Bohu, vzpírá se Mu. …ale kdož doma v srdci svém sedě,  s jediným Pánem Bohem se uzavírá, k pravému a plnému mysli upokojení  a radosti že přichází. Bez příležitostných pobytů v klášteře bych byl prach. Dokouřil  dýmku, dopil čaj a dopsal. Málem se po... (včera jsem nebyl vůbec, dnes čtyřikrát). Ve společnosti se říká, že by se měla vyprávět veselá historka z natáčení. První setkání a honorář deseti korun, když se na Sychrově natáčel  Radůz a Mahulena ( s J.Třískou). Plat za to, že jsme podrželi koně,  kamarádovi stoupnul na nohu. Za deset dolarů jsem dělal kompars ve filmu  Kosmetička a zvíře. Stejné místo o třicet let později. Ironií je, že film je o diktátorovi nejmenované komunistické země a scéna, při níž jsme dělali kompars je jak davy jásají. Před „revolucí“ jsme na stejném místě, ale ne do filmu, jásali na Prvních májích.  Když jsem v armádě jezdil  jednou týdně z Hradce do Ústřední vojenské nemocnice, bolševik krutě a temně vládl, nachomýtnul  jsem se k natáčení Formanova „Amadea“. Vlastně k americkému filmu. Když jsem se se slavným, rodem českým (z Náchoda, příbuzný Jany Švábové, manželky Mojmíra Preclíka – sochaře)  režisérem setkal, byl jsem  opilý, že si z rozhovoru nic nepamatuji. Kryl tohle natáčení v zemi lži považoval za zradu... Zděsil jsem se: I když budeš hodně číst a poznávat, vždy se musíš vrátit k jedinému začátku všeho. Jen Jeden učí vědění. Ke komu mluví moudrost, ten rychle prospívá na duchu. jen pokorná mysl dojde Pravdy, běda těkajícím po povrchních vzrušeních... 1899 slov (10195 znaků). Zítra (viz „teď“) pokračovat.  Večer má své tajemství: tajemství smrti. Jitro bylo naplněno pocitem síly, večer je unaven. Vše závisí na tom, jak tajemství rozumíme   (Viz. poznámka IX)

          29.III.       

…tak ten, kdo se řítí, ani nepozoruje, že je vlečen útěkem…Max PICARD  Ten čas ještě nepřišel aby byl pochopen (O.Březina) Všichni jsme příliš zapomětliví a nemocní. Převráceným vychováním rodiny i společnosti plíží se do nás nedůvěra. Vyučují nás jen intrikám, poťouchle upozorňujíce, jak bychom se nejlaciněji najedli, ošatili, pobavili, jak bychom co nejsnadněji prošli...zabij, podlez, uskrovni se- to je stupnice vychování...“ Jakub Deml  v roce 1900 Dopřál-li mi Režisér další den, znamená to, že má na Zemi pro mne úkol. Pochopím?  Vypálené sirky. Někdy se stává, že se člověk moří s detailem – hledá slovo, přehrabuje se v paměti, slovnících, knihách. Pak se ukáže, že detail je zbytečný – když se vyhodí, text prokoukne... Neviděné obrazy …oceán stran potištěných… obrácení tváře k prázdné obloze, neživý, dokončen…s půvabem mladého muže na létající hrazdě. Naráz vším: ptákem, rybou, hlodavcem, plazem, člověkem…( W. SAROYAN) Rytmus a vlny. Během dne jsem měl několikrát jasno o čem psát. Snad klidným spánkem a harmonizujícími sny o tom, jak jsem  hledal hluboký vztah k ženě, ale byl nerozhodný a tak chodil s několika najednou až mne všechny opustily, ale jedna se vrátila, ale ani ne jako milenka, jako konejšící matka. Líbí se mi hravost a mazlení lidských mláďat i vrásky a bolest starých, líbí se mi zdraví ve své pomíjivosti i zápas nemocných,  modlící i tančící, hrající si i herci i hráči i herečky, líbí se mi řemeslníci i učenci, řeholnice i kuchařky… Každá chvíle našeho  života je prodchnuta Přítomností, jež miluje a rozdává. Žít ve víře znamená postřehnout tuto Přítomnost, která nás miluje a obdarovává.  Přes den byl jako vysoká struna houslí, jako stopka slivovice, jako vajíčko balancující na hraně stolu, jako kapka medu. Večer prázdno a mlha i když jsem vypil dvě misky čaje, světlé chvíle zmizely se soumrakem. Nutíš mnohé, aby změnili tvé smýšlení o tobě, to ti připočtou na vrub. Přiblížil ses jim a šel jsi přece mimo: toho ti nikdy neprominou. Nietzsche - vzdělavatel Hrabalův: jako Lao´c a Ježíš. Pozítří bude mít výročí narození: R.Descartes – důstojník bitvy na Bílé Hoře, geometr, filosof, souputník Komenského, V.V. Štech – jméno nese knihovna ve Slaným.  Byl jasný, ale chladný den. Přepisování  slohů do  Dětskýma očima: Drogy . Film Nahý oběd. Americko- kafkovský (motiv z Proměny). Fantasmagorie o narkomanech a buzerantech. Co je duchovní  čistota? S pádem komunismu padla morálka a začaly se vydávat časopisy od „uměleckého“ Playboy po „tvrdé“ Chápu P. Ruta, že pornografie je součástí demokracie a brus mravnosti. Když „přistoupím na její hru“ je to hřích. Pak-li zakopávám o fotky nahých žen  na každém kroku… zeď vězení, jsme okolo sebe vyhloubili z úmyslů a činů své svobody špatně pochopené…J.Čep. Aby náš hřích se stal šťastnou vinou, musíme se přiznat. Nestačí ho poznat, to by mohlo zdrtit, ale je třeba se otevřít. Pokud nám ukáže hříšnost, můžeme se ztratit, je třeba objevit milujícího Krista.

30.III.     

Člověk, který utekl ze svého vlastního útěku – kde je ten člověk?  M.P. V čem je potíž tohoto textu? Den za dnem píšu dojmy, nápady, výpisky a snažím se uskupit skládanku  uplynulého života. Ne, že by se bezmála padesát let života nevešlo jen do jednoho slova. Mladý by napsal: SUPER, někdo z mých vrstevníků: HOVNO, já asi: ŽIVOT. Jednou větou: Chcete-li opravdu spatřit ducha smrti, otevřete dokořán své srdce tělu života. Gibran:  Ať je cokoli potká, budou si stále hrát  Medvídek PÚ  Moje duše navzdory svým temnotám je v udivujícím míru.  sv. Terezka. Slovo či věta mají v sobě:  i pád z kola cestou k zubaři: okrvavěný a belhavý jsem řekl, že mě bolí i zuby, „No a co s tím děláte“ „Mažu propolisem.“ „Tak mažte dál...“ Na ruku nabídl kysličník. Do roka zemřel na leukémii. Jeho předchůdce trpělivý se kvůli pití oběsil, dokázal trhat stoličku tři hodiny (kořeny měla jak borovice). Prvně jsem omdlel ve čtyřiceti po ošetření hemeroidů. Po druhé jsem se propadal do hlubin jako když neviditelní andělé postupně uřezávají nit... Ještě jsem byl na kožním, ambulantně na chirurgii –  po jednom skoku na lyžích. Čím více jsme obklopeni neduhy, tím více se má srdce opájet Boží dobrotou. Ubývá sil, narůstá naděje. Ve špitálu pracoval i jako zřízenec. Vrchní sestra  říkala: Pane Karel, zůstaňte venku, ať nemusíme  ošetřovat  dalšího navíc. Podala kus od kolena dolů, ať to odnesu do kotelny. Jindy na gynekologii ležela třicetiletá žena, ještě teplá,  sestra mi pomohla, ale v márnici jsem tělo sundával sám, přitom se o plech rakve řízl. Otevřené oči mrtvých. Kdo se modlí za jejich duše? Skoro na  každém občanovi můžeme dokázat lidskou tonáž v tom momentě, kdy začíná být vykolejen, začíná ztroskotávat, jistoty jeho počnou být rozviklány a on, ač nechtěl, je často proti své vůli poctěn, aby se morální situací protikladů polidštil, bez vlivu nebo s vlivem facky…Domácí úkoly. Dnes koupil Rodná krajina básníkova  Bedřicha Fučíka,  THE WALL Pink Floyd, Petra Síse  Tři zlaté klíče. Medová trpkost, mrazivý pal v duši. Jsem líný hřešit myšlenkou, tak koupím Playboy jehož „umění“ spočívá v klamu, prohlédnu pár fotek, zčeřím mysl a časopis vyhodím do odpadu. Potíž se zanesenou duší.. NEUŽITEČNÝMI VĚCMI SE ZANÁŠENÍ. Málo pak tu byl kdo zahálivý; ale kteréž práce nic nebyly než aneb hřičky dětinské, aneb leda pachtování…někteří i s stínem hráli, jej měříce, honíce, lapajíce…"Ale, k tomu-liž jest člověk, aby ostrost nebeského vtipu  na tak marné věci vynakládal?" Nekoupil  nic od Beatles, Beethovena, V.Nezvala ani A.Borna (krátce se potkáme na Mezinárodním veletrhu knihy v Praze za pět týdnů). Obrazy od Angelika i Arcimbolda, Balthuse i Belliniho, Blakea nebo Bosch, Carraccciho, Chagalla, Margitta, Hokusaie, Dalího či Zurbarána… Akvarely jsem spálil nebo rozdal. Dialogické jednání, zvláštní „sebehledání“ jakožto předmět DAMU, uvedla doktorka Eva Vyskočilová, že nejde o psychoterapii – protože člověk není interpretován, proto je třeba otevřenosti (co řekla jako oznamovací větu, kladu coby otázku). Není psaní vykládáním a vysvětlováním? Nejlepší dialogické je, když jedu na kole. Je mnoho cest, a všechny jdou týmž slavným cílem – vyjádřit život v celé jeho mnohotvárnosti a lesku, vyzpívat ho písní, stvořit krásu jako esenci všech forem života a podat ji jako díkůvzdání za radost, že smíme žít. B.Fučík; Česká próza. Teď (viz) volala maminka. Grudzinski  volí věcný styl vyprávění a váží každé slovo aniž se nechá strhnout dobrodružným dějem– píše P. Poslední a cituje:  Dorozumívám se odstíny, někdy podobně jako slepci čtoucí tvar citlivými prsty, nebo jako hluchoněmí, když slyší plastičtěji než my díky odečítání ze rtů. Jiný svět – je strašnou výpovědí o zlu ve dvacátém století. V Rusku a v Německu trpí v lágrech miliony nevinných a touží po „osvoboditelích“ z druhé strany. Můj text je bližší filmu  Past na rosomáka (CHERNISCH; USA 2001)- vážný děj, strohé kulisy, bláznivé představy hlavní hrdinky a „slaďáky“. (Viděl  včera  /viz teď/ ) Většinu energie věnoval úpravám textu z prvého dne. Opravoval jsem i  Samomluvy, co píšu rok. Často se zaseknu. Jsem na  cosi upnutý, osel na provaze. Jak je to s citacemi? Nejsou to masky dětí na karnevalu? Nedaří se mi vybavit si dnešek: vím, že jsem vstal (ale nepamatuji), předpokládám, že se mi něco zdálo (zapomněl), příprava čaje, chvály, snídaně ve stoje (pražené vločky), vzpomínám: do práce  šel okolo obchodu a koupil si šlehačku, dvě koblihy, rohlíky a jogurt, škola byla zamčená a klíč zevnitř, tak jsem s dětmi čekal až šéf otevře, paní Š. přinesla litr slivovice (za osm EURO). Začal si s dětmi „hrát“ (se staršími pokoušel „pracovat“, ale krom Marka byli tupí a „kravili“ -výraz pro „zlobení“: hlučnost, nekázeň... dětí) a den uběhl „jako voda“. Po obědě na vlak. Výročí: herec J.Hrzán  (dnes populární jeho dcera Bára). Svatý Pavel říká: v Bohu žijeme, hýbáme se a jsme /Skutky 17,28/ Každý dar, výzva, milost- vtom k nám přichází Tvůrce. I  když hřešíme. T.Dajczer Čas vojenské služby jsem prošel s hodností frajtra (po cvičení dostal seržanta). „Iniciativní blbec“,  horší než divize nepřítele- v očích velitele, jinak starší řidič. Jezdil „gázem“ aniž měl řidičský průkaz. S kamarádem Jiřím si dali závazek, budeme vzpomínat jen na špatné: nebylo složité. Že si budeme psát: nemožné. Poznal strach, ponížení, urážky… třeba když mne major X. před jednotkou seřval, až jsem se rozbrečel. Když jsem v zoufalé situaci, pláču. Společnost se buduje a rány hojí, ne tím, že se zakáží hanlivá slova, ale že se používají slova pomáhající, hojící…Radcliffe.

31.III.

Člověk, který se ukládá k spánku – ale právě snem a spánkem postupuje útěk dál, a když dostihne jitra, nerozprostírá se nad ním noc, ale tunel, kterým útěk proběhl. M.P. Jasný, chladný den. Odpoledne u řeky. Listoval Rodnou krajinou básníka:...Cílem poesie není hroužit se na dno nekonečna a nalézat nové – cituje Claudela -   nýbrž hroužit se na dno konečna a nalézat v něm nevyčerpatelné... ...ve svém vrcholu není krása nic jiného, než radost ze života, radost z jeho plnosti a hojnosti – stálé potvrzování existence božího stvoření.../ Ideologie a skutečnost v umění/  Text je skutečný, ale o čem píšu se stalo skutečně  jinak. CESTA, PO KTERÉ SE VZdaluji, je ta stejná cesta po níž se přibližuji. Koho opouštím chci potkat. Při tom se hluboce proměňuji. (Sylvie RICHTEROVÁ)Byl jsem v práci, na flétnovém kroužku, podívat na hodině češtiny u kolegyně. Nebo: nebyl jsem v hospodě, nejel do kostela, nechytal ryby. Nebo díval  se na televizi, pracoval na knížce  Dětskýma očima, volal J. Nohovi – zda smím použít  Motýlí hra a J.Žáčkovi (netuše, že se za čtyři týdny zastaví)... Je hrozné představit si nahodilost života, mohly se setkat z milionů spermat a vajíček jiné, a byl by jiný člověk... Z toho všeho, co jsem dnes dělal nebo nedělal neprosakují vzpomínky na dětství: na chytání motýlů a vůně hnijících hrušek a plísní, na toulky lesy, na koupání v rybníce kde plavali čolci horští, na lov kapříků na ohnutý špendlík a potom pečení na hrázi ve stínu olší, bitvy s kameny na bráně zvané Arturův hrad, na první lásky – bylo nám šest – kterou jsem pomazal oharky z ohniště.  Osamělé dítě si hraje s věčností, smečka s časem. Rok dětí má svůj řád obřadně rozčleněn podle ročních dob: velikonoce s koledováním a šleháním holek, prázdniny, pouť, posvícení, vánoce. Pouštět draka a pálení bramborových natí patří k podzimu, hra v kuličky k jaru, léto to je koupání a dobrodružné výpravy. Zápal plic a pohledy z okna nemocnice a křik bažanta, na to jak se v domě dělalo topení a my kluci ( s bratrancem) si hráli na pískovišti – stavěli silnice, vodní příkopy, jak republiku přepadli Rusové – desetiletý vnímal jako dobrodružství, ale i poznal strach ze smrti, četba  Rychlých šípů, spanilé jízdy na kole na hrad Kost a do Žehrovské obory za muflony, lezení po skalách, děs že bych měl špatné známky a rodiče mě přestali mít rádi, první gramofon (maminka říká, že jsem hrál hlučně), pád z motorky, propadnutí četbě a fantasii, psaní deníku – básniček – veršů, seznámení s filosofií. V kasárnách jedna z krizí, kdy jsem uvažoval o skoku z okna. Pár měsíců před odchodem do civilu jsem to zkoušel „na hlavu“. Pan doktor  byl rozumný. Díky „hlavě“ kratší cvičení. Po něm přišel o Evu a syna. Dovolená u moře, čundry (Jeseníky,Tatry, Rumunsko), vlastní pokoj a budování knihovny, fotografování – obrazy třeba metr na metr, zvětšovací přístroj byl v prádelně, která byla zatemněná, na prkně přes vanu miska s vývojkou a miska ustalovače; první plivanec „porna“, čtení  knih o sexu, studium na vysoké škole – propadnutí z hudební výchovy, nástup jako pedagog, rozčarování a hledání se, potkávání zajímavých lidí, dva měsíce v kroměřížském blázinci....by mělo prosakovat  dneškem. Dětství nahlížené v zamlženém odraze, v dětech co vedu a hraji si s nimi. Dětství - třináctá komnata: Jízda na kole, pohledy sukem v šatně koupaliště,  kouření rákosu, spaní ve stanu na zahradě a pozorování hvězd a chytání svatojánských mušek. Předstírání či skutečné spolknutí hřebíku, následný pobyt v nemocnici, kde jsem se nakazil spalničkami a zase vrátil (vypráví maminka). Chození na houby. Co buddhisté nazývají „převtělování“ je mystická metafora: den života je život; tisíc dní jsou tři (reálné) roky. Česká poetika a přísloví ví o „převtělování“ své: včera jsem byl /jako/  prase vožralý,  dneska jsem natvrdlej jak dřevo,  mám hlad jako vlk, jsem vzteklej jak pes...dosaženi nirvány (prázdnoty) je opět metafora žízně po Království.  Přeješ si, člověče, od Boha ráj? – ptá se Robert Belarmin. ( O věčné blaženosti svatých) – Dej sám sebe.  To znamená: miluj Boha z celého srdce...chval ho v každé době, ať se mu líbí mít tě bohatého nebo chudého, slavného či poníženého.  Říkej Mu: Jsem tvůj, nalož se mnou podle své libosti. ... Venku štěká pes. Obloha se změnila z pomněnkové na šedavou. Další den, další život, za mnou. Kolik radosti (třeba z fialek, konipasů horských, měsíce...) kolik bolesti  ze zloby dětí, i jak mě Agi a Lucka obelhaly hloupou dětskou lží ( šly na nákupy), ze zpráv o desítkách a stovkách mrtvých po teroristických útocích z různých koutů světa, ze sama sebe vlastní slabosti... Dnes se díval na  Walker Texas Ranger  II / 7 (USA 1994) a  Třicet případů majora Zemana ČR 1974). Děsné, že Zeman je filmově dobře udělaný.  Kdosi žaloval televizi kvůli propagaci zla. Marně. Detektivka s účelem „vymývat mozek“ se „vesele“ promítá. Marie Svatošová, musela naráz své promluvy „Jak to vidí...“ -ukončit, přestože chodily do redakce rozhlasu pochvalné dopisy. Jeden mluvčí skupiny ateistů – pořad, s křesťanskými myšlenkami, považoval za nevyvážený. Logika: propagace lži je vyvážená, cokoli duchovní je „fanatismus“.  Znamení doby. BŮH SVÝM PAVÉZA. Na některé lidská vsteklost hanebně dorážela, zástupové tyranů a katanů obstupovali. A  porozuměl, co to jest, Boha míti za štít svůj. Zejména polští sociologové zdůrazňují, že v roce „Zázraku“ (1989) lidé nečekali na svobodu, ale plné „supermarkety“. Sen o svobodě byl sen o spotřební společnosti. Není divu, že svobodu dýchají jako vzduch a obchody se jim zdají malé. Napětí, neklid...ukazují, jak sloužíme mamonu. Do čeho vkládám naději je „bůh“. Pokud Bůh něco odnímá, pak to co nás zotročuje. U přijímacích zkoušek na vysokou školu jsem dostal asi tucet otázek. Po pěti letech, když jsem končil, dostal jsem stejné – „Ano“- řekl zkoušející „otázky jsou stejné, ale věda se vyvíjí a pozměnily se odpovědi.“ Když jsem se vydal na Cestu a našel průvodce vyslechl jsem tucet přednášek a za rok přesně stejné i po pěti i deseti letech. „Ano, odpovědi jsou a vždy budou stejné, ale vyvíjí se otázky, kvůli kterým za mnou jezdíš.“- řekl průvodce. Nedíval na  Woo  (USA 1998). Felliniho 8 1/2.

2.4. 

Film je dokonalý útěk.  Figury jsou zařízeny jen na útěk, nemají těl. Jako člověk, který si musí pospíšit odkládá zavazadla pouhé (stíny), obrysy těl – i zastavení je hra, jen předstírají strach, nejsou bytosti, jsou bez podstaty. Postavy sledující film, jako by nebyli skuteční lidé – pozorují stíny a sami vypadají jako atrapy, rozestavěné pro dokonalou šalbu… M.P.  Vrací se echo dětství: měl co jíst, oblečení, hračky, knížky, časopisy (ABC, Skaut, Ohníček)...i televizi (hlavou  napěchovanou klosy, hamry, chalupáři a třiceti díly majora Zemana… ) nepoznal jsem hloubku radosti. Poesie je průmět do ticha kadencí, zaměřený prolomit toto ticho přesnými záměry ozvěn, slabik, vlnových délek. Bylo mi vštěpováno, abych zdravil, měl čistý kapesník. Nikdo neřekl, abych se nebál, mluvil pravdu, jednal čestně, bránil slabší, odpouštěl… V kuchyni pamatuji kachlová bílá kamna na dřevo a uhlí a jejich živý plamen, potom „etážová“ a nakonec elektrický sporák. Ve sklepě - ústřední topení. Část nejstaršího kredence je v garáži. Gauč zmizel i lampové rádio. Vůně… Nejvíc jsem se kamarádil s Honzou. V čase předškolním jsme si hráli na doktora a lovili motýly: babočky paví oka, bělásky, babočky admirály… krabice s nimi v bývalém chlévě smrděla. A potom tu byly holky: do třídy čtvrté vyznání lásky probíhalo v podobě bitev, když jsem přešel na „měšťanku“ trochu jsem se vzpovzdálil a dívky se přesunuly do roviny snů a představ. Od otce slýchal: „Máš už holku?“ Mandlové hříchy doteků. Taneční zábavy, výtržnictví. „Andělská“ M. a sladká T. – snad moji tehdejší hloupost  pochopily i odpustily. Nebyl sportovně nadaný, když jsme hráli fotbal losovali o mně, abych se dostal soupeři. Trochu jsem se naučil stolní tenis a šachy. V dětech je do deseti let potřeba mazlit se, přitulit. Přesto jsem byl zaskočen, když za mnou přišla holčička z druhé třídy a řekla: „Vy se budete zlobit, ale já vás mám ráda. Můžu vás políbit?“ Zaváhal jsem a nakonec řekl: „Ano – na čelo.“ Ženu na ulici jsem prvně (z lásky naposledy) políbil v pětatřiceti. NEDOROZUMĚNÍ SPOLEČNÁ PŘI VŠECH. Pozoruji také a slyším je k sobě rozličnými jazyky mluviti, takže na větším díle nic sobě nerozuměli. A žádný žádného neposlouchal, ačkoli i trhali jedni druhými, vyslechnutí chtíce…Ve čtvrtek den  fúrie, spěch a napětí.…utíkal jsem a zase vracel a všude setkával s troskami, z nichž kouřila hudba… (J. ZAHRADNÍČEK Znamení moci) Co snížit vysoké ideály? Naučit se říkat NE!? Naučit se odpočívat? Vyjadřovat otevřeně pocity? Být věcný? Práce není „pupek světa“! Využívat nabídek pomoci? Dopoledne s dětmi. Cesta na vlak proti větru (v pátek ještě silnější) – ujel mi a na schůzku s Pavlem J. přišel pozdě, od něho rychle na filosofický seminář (to mne již bolela hlava – migréna) – kupodivu jsem chvíli, dík obtížím, důkazu Boží existence i rozuměl, ale v hospodě u piva bych nedovedl argumentovat logikou…Filosofii se nelze  zcela  naučit, ale dá se při ní naučit   filosoficky myslet. Filosof je kdo chápe, že spoustě věcí na světě nerozumí, přesto se nevzdává a neúnavně usiluje o jistotu vědění. Moudrý je ten, kdo ví, co neví.  Mnoho proudů a jedna  CESTA.  Samo uvažování o filosofii někteří považují za „milování se s moudrostí“ (poznat- znamenalo v Písmu: nejužší tělesné spojení).  V pátek vlakem na sever k sestře. V sobotu střídavě píšu Esej  a  Samomluvy nebo  štípám dříví. Otevření ...mám  tolik práce, že si jdu raději lehnout  Františka Lukeše: ... Hrabal  mi s nadsázkou a přátelsky řekl: ´Když jedete do Prahy, stavíte se hned v prvním kostele, jdete k Týnu, Jezulátku...všude pokleknete a pomodlíte se. Já když jedu se stavím na pivu. Třeba také u Týna nebo Jezulátka. Vy jste se celý den modlil, já rozmlouval s lidmi a mnoho se dozvěděl, jaké věty používají...Vrátím se poučený o době, ve které žiji´ Odpověděl jsem, že díky modlitbám se také vracím poučený o době kde žiji. Souhlasím, že člověk musí vidět život jaký je...poznávejme i prosté lidi u piva, ale /zvolna/ je uvádějme do vyššího řádu. I za cenu, že nás budou mít za šašky, jako v té anekdotě, kde jeden takový přiběhl do vsi, že hoří cirkus. Lidé to brali jako dobrou reklamu. vyhořela i vesnice. A mohlo by se stát, když lidé neuslyší bláznovství „kříže“...Slunečný den, chlad, vítr polevil (pršelo večer). Každý ze sedmi dní byl životem. Tympány psaní utichají v nitru echo  zní. Důležitější je co jsem nenapsal. Nová neděle. Linie kruhů pokračuje. Všeho moc škodí. Když se cítíš bolestně dotčen, je to  blahoslavená bolest, co v krunýři sobectví dělá místo pro milost. To Bůh se přibližuje k tobě a tím tě činí slabším ať již fyzicky, duševně nebo i duchovně. Člověk je příliš křehký a snadno se zklame a podvede – to je cesta J. Šafaříka (Cestou k poslednímu) Lidské srdce neodporuje vnitřnímu vnuknutí ani vnějšímu hledání pravdy. Ovšem mít víru v lidské přirozenosti není. Výročí K.Nepraš – výtvarník; včera:  M. Kundera, J. Topol – spisovatelé; zítra: T.Baťa – podnikatel Díval se na pohádku  Arabela ( 13. díl; 1980) nedíval na Příkaz k popravě, Útěk před smrtí... Co nebo kdo vůbec předložil/o/ mé mysli nebo tušení nebo fantasii tuto otázku. „Kdo jsem?“ Nebo: CO jsem? Filosofové a děti prý mají jednu společnou vlastnost – údiv. Díky (nejen českému, ale evropskému školství a konzumnímu životu) se údiv ztrácí.  Lze dopsat jedině sebe, dopsat se ke svému konci. Deník? Neklidná a nebezpečná hranice mezi literaturou a životem.[24]  Stvořený svět, který nás obklopuje, je  hlasem, jenž k nám promlouvá. Pokud máme slabou víru, pak to způsobuje roztržitost, odvrací od Pravdy a vede do sobectví.  Propasti vzpomínek, jeskyně předtuch. Rozpouští se negativní obraz vlastních schopností , úniky do snění, sklíčenost, pocity bezmoci, sebelítost, popudlivost, unavitelnost, bolesti hlavy, vysoký krevní tlak, úbytek snahy pomáhat slabším, přibývání konfliktů v práci i soukromí...alespoň do pondělí. Vzpomínka na Kateřinu, když v posledním listu píše, abych se vrátil do hor, že mi „placka“ nesvědčí. Co si s ní povídám „v duchu“ máme k sobě blíž. Její smrt přijal v míru. Sv. Terezka říká: Mlčení, to je řeč, která jediná pomůže povědět, co se děje v tvé duši… Jestliže se V. Mertl označoval za  trpěného outsidera – mohl publikovat, ale v malých nákladech, bez recenzí o knihách a v okrajových nakladatelstvích- kdo je autor tohoto deníku? Vypálená sirka. Ne že bych nechtěl žít, ale život je už prolhaný, že i kdybych měl pravdu, musil bych ji hledat ve smrti...( V. Holan)  Ale vždyť já to dělám...  5564 slov; 29357 znaků, psal 709 minut [25]

 ...čas ustavičně proměnlivý a uplývající. Látka dní a věků dávno minulých. Z okamžiků je utvořen i náš život. Látka nehmotná a nezachytitelná. Nic nám nepomůže nemáme-li odvahu k pohybu. Čas plyne okolo naší nehybnosti...Začneme rozpoznávat pohyby, děje, tváře, hlasy, vůně. Po někom zbyly knihy plné slov, po jiných melodie co se po staletích dotýká našeho srdce. Po jiných zbyly hroby. Po dalších jejich zvyky, tance...     Dokud jsme živy, nemůžeme zůstat jen diváky lidských dějin...                                          Jan  Čep    Poutník na zemi

Výsek z deníků je drobná pocta Ivanu DIVIŠOVI  Teorie spolehlivosti, J. Jírovi  Deníky malíře srdcem, Josefu KRÁLOVI Střemhlavý let v kleci, J. Pikousovi Velebení a hořekování, Josefu LUKEŠOVI  Život samý malér, I. Slavíkovi  Hory roků. J. Zábranovi  Celý život, Janu HANČOVI Události, V. Mertlovi za  Kruhy pod očima...

                     Přišel čas přestat. Nikoli končit. Pokračovat by se dalo do nekonečna.       A.J. LIEHM

Pro jeden verš…se musíme rozpomenout, na dny v tichých jizbách, na rána u moře, na noci cest, musíme mít vzpomínka mnoha milostných nocí, museli jsme být i u loží umírajících…a  vše umět zapomenout. R. M.RILKE  

Proč psát^[26], když ti, kdo nemají podobnou zkušenost, tím nic nepochopí…  RUYSBROEK