Doplňková "čítanka" k deníkům
Přílohy (výstřižky a glosy):
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR T. Halík
Podle Aristotela je demokracie formou přátelství mezi lidmi.
Rozvíjet kulturu vztahů mezi lidmi, vědomí odpovědnosti za druhé a za celek, posilovat odvahu důvěřovat a úsilí stávat se hodným důvěry.
Překonávat lhostejnost a sobectví, odmítat hrubost a násilí.
Učit se dialogu a vytvářet pro něj prostor ve veřejném životě a předpoklady v postojích lidí – zejména učit příkladem respektu k důstojnosti druhého i k jeho odlišným názorům a východiskům. Pluralita a odlišnost mají vést k vzájemnému obohacení a komplementaritě, vzájemné poznávání a kultura dialogu je prevencí konfliktů.
Uvědomovat si, že největším bohatstvím společnosti jsou nadaní a vzdělaní lidé…
Aktivně se stavět proti nejnebezpečnějšímu sklonu národní mentality – provincionalismu. Zejména mladým lidem otvírat všechny možnosti poznávat svět kolem nás. Namísto „čecháčkovství“ a šovinistického sebezahledění pěstovat vědomí, že jsme především Evropané a občané světa, že naše češství musí být kvalitním a harmonickým začleněním hry na jeden nástroj do velkého orchestru. Posilovat právní kulturu, výchovu k právnímu cítění i vymahatelnost práva. …Vážit si morálně-kulturních institucí, nesoucích hlavní odpovědnost za „morální ekologii“ (univerzity, církve, svobodná média) a pomáhat jim, aby co nejlépe plnily toto nezastupitelné poslání pro celek společnosti – dbát také o to, aby nebyly zahleděny jen do sebe a nestaraly se jen o vlastní zájmy a vlastní členy…
Výchovou, příkladem, morální i materiální podporou vytvářet podmínky pro stabilní rodiny a manželství – přirozená rodina, založená na odpovědném vztahu muže a ženy, ochotných plodit a kvalitně vychovávat děti je naprosto nezastupitelná a je nenahraditelnou nejdůležitější institucí společnosti. Statečně hájit tuto pravdu, ale vytvářet důstojné podmínky i pro lidi, kteří z nějakého důvodu v přirozené rodině nežijí. Pečovat odpovědně o kulturní dědictví i přírodní bohatství. Všemi prostředky (etická výchova na školách, kvalifikovaná veřejná debata, dobrá legislativa apod.) předcházet nebezpečnému zneužívání možností, které přináší a přinese věda a technika Věnovat pozornost problémům starých lidí, pečovat o mezigenerační odpovědnost a dialog – je nutná prevence proti nebezpečí „války generací“ a zabránit možným ničivým zbraním této války (nepřipustit legalizaci aktivní „euthanasie“).
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE Anketa časopisu Salve (říjen 2009) T. Halík
Víra jako „vlitá božská ctnost“ je sama o sobě bez filozofie myslitelná; avšak víra jako lidský akt, jako svobodná odpověď na Boží oslovení, zahrnuje celou lidskou osobnost včetně intelektuální stránky – a tam už začíná prostor pro filozofii. Má-li víra vstoupit také do kultury a mezilidské komunikace, má-li být zvěstována, hlásána, předávána – a jinak nemá šanci žít -, tam se neobejde bez artikulace v pojmech – a tím už jsme na poli filozofie. Má-li přežít jednu generaci a stát se „tradicí“, tam je – vzhledem k proměnám kultury a jazyka – nutná její neustálá reinterpretace – a to je povýtce filozoficko-teologický úkol. Teologie vzniká ze setkání víry s filozofií a filozofie je její biosférou, bez ní je nemyslitelná. I odmítání filozofie v teologii – má filozofické předpoklady. …Má či může se křesťanská víra filosofa uplatňovat i v jeho filosofii? V čem se eventuální křesťanská filosofie liší od filosofie ne-křesťanské? …I po zhroucení klasického metafyzického realismu zůstává spoustu témat, která řešila stará metafyzika, otevřeno reflexi hermeneutické filozofie, filozofie jazyka, fenomenologické analýze apod. Cesta k „první naivitě“ (snahy tvořit „vědu o Bohu“), je už neschůdná, nemůžeme se vrátit před Kanta a Wittgensteina – ale interpretace náboženské zkušenosti, uložené v náboženských výpovědích a symbolech, je velmi inspirativní. A zde může být ono „předporozumění“, které křesťansky věřícímu filozofovi dává jeho život víry, je-li reflektováno, velkou pomocí. Rovněž dosavadní hranice mezi filozofií náboženství , (filozofickou) teologií a (filozofickou, fenomenologickou a hermeneutickou) religionistikou postihuje týž osud, jako ostatní hranice v globalizujícím se světě – zeslabují se, jsou prostupné, mizí. Filozofie bez plurality směrů a jejich neustálého vnitřního napětí a dialogu není filozofie. Také bych zopakoval své zásadní výhrady k pojmu „křesťanská filozofie“. Z tohoto pohledu mi otázka, zda může či má v ní existovat pluralita směrů, přijde zcela absurdní. Velmi se obávám všech pokusů o nějakou jednotnou „křesťanskou ideologii“. Vzpomínám na ty hrůzné novotomistické brožurky první republiky a pozdější – ty byly jakousi inverzí pozitivismu, scientismu a marxismu-leninismu do křesťanského myšlení. Takové snahy zastavit dynamiku dramatického dialogu víry a filozofie v neustálých proměnách dějin myšlení a spoutat ji do jakési konečné kazajky „vědecké filozofie“ (či „věčné filozofie“) svědčily o neprostém nepochopení povahy jak víry, tak filozofie. Tudy cesta opravdu nevede. Křesťanským filozofem par excellence byl Paul Ricoeur a dnes to jsou moji oblíbení „postmodernisté“ Jean Luc-Marion, John Caputo a Richard Kearny a velký duch současné filozofické teologie Nicholas Lash z Cambridge. Ti učí velmi podnětným a pronikavým, originálním způsobem filozoficky uchopit velká témata víry. Ze starších bych k nim přidal Gabriela Marcela a jednu fázi v díle Maxe Schellera, Petra Wusta a snad i pokus Edith Stein o syntézu fenomenologie, tomismu a mystiky. … A samozřejmě nelze opomenout dva otce existencialismu v křesťanském myšlení – Pascala a Kierkegaarda, u nich to vše skutečně zajímavé (soustředit se na akt víry jako způsob uchopení paradoxu skutečnosti, vyjádřeném v základních dogmatech křesťanství) začíná.
Katolík ve filozofii také nemůže ignorovat to, co vzácného po desetiletí přináší protestantské myšlení (Tillich a dále), „neohebrejská filozofie“ (Buber, Levinas a dále), židovská filozofická teologie (Haeschel, Saks a dále), pravoslavní (Evdokimov a dále), anglikáni (Rowan Williams) a postmodernisté, zabývající se vírou (Derrida, Vattimo aj.).
Budoucnost přináší a už dnes před nás klade úkol tlumočit myšlenkové implikace křesťanství v dialogu s kulturami, s nimiž se začínáme prolínat v „globální vesnici“. Křesťanství se začíná stěhovat do Asie a Afriky a přirozeně hledá artikulaci v pojmech, tradicích a představách svých kultur, podobně jako mladé západní křesťanství ji našlo v helenismu. Bude tam něco podobně „globálně zajímavého“ jako byl inspirující ten pokus o odvážnou kulturní syntézu s řeckým myšlením? Komplikovaný sekulární svět prožívá krize, na něž křesťanství nesmí dávat jako jedinou odpověď své obehrané nářky na modernitu a triumfalistický poukaz na svou „věčnou filozofii“, nýbrž mělo by se stávat kompetentním partnerem intelektuálního dialogu a potřebuje k tomu adekvátní jazyk. Zmíněným katolickým „postmodernistům“ ve francouzském a angloamerickém akademickém světě se to podle mého názoru daří – a zde někde tuším cestu do budoucnosti.
Přemýšlí biskupská konference nad tím, že mnozí věřící jsou dnes třeba v medicíně vzdělanější než kněz, který k nim v kázání mluví o zdravotnictví?
To se musíte zeptat jich. Dobře kázat je přetěžký úkol. Vidím jako problém trend zvaní polských kněží. Aby bylo jasno: někteří polští kněží jsou velmi dobří, přinášejí nové nápady, svěžest a zejména přirozenou hrdost na to, že jsou faráři. Zatímco řada českých kněží cítí, že se na ně společnost dívá jako na rarity, jakési šamany či kombinaci feldkuráta Katze s Koniášem a proto jsou zvyklí držet se stranou, neprovokovat a nedráždit, polští kněží tento problém nemají: jsou přirozenými partnery starostů. … I u kněží záleží víc na kvalitě než na kvantitě.
…jsou vzdělaní lidé, pochybující hledači?
Ano: studenti, vědci, umělci, akademici, lékaři a také jistá část managementu, podnikatelů. Tam je dost lidí, zajímajících se o duchovní hodnoty, dokonce si často uvědomují i společenskou a kulturní důležitost církve a jsou vděční za každého, kdo z církevního světa s nimi dokáže komunikovat. Problém je, že většina kléru pochází z prostředí tradičního lidového katolictví a neuvědomuje si, že tohle je mentálně úplně odlišný svět a vyžaduje zcela jiný přístup. Z těchto lidí nelze dělat „ovečky“, je třeba je vnímat jako partnery, kteří si sami zvolí míru své blízkosti k církvi. Ten lidový katolicismus ztrácí své sociokulturní zázemí, největší šance oslovit společnost je právě v oblasti kultury, mezi přemýšlejícími lidmi (což nemusejí být nutně vysokoškoláci). Nepřemýšlející mají své náboženství – horoskopy a věštce a všechno to pseudoduchovno na obrazovkách a v bulváru. Ezoterika je modernější formou bigotnosti.
Josef PLESKOT
Takže vám normou bylo lidské tělo a ne normativní číselné předpisy?
Ony jsou normy ošidné. Dokonce velmi ošidné, můžou dílo zničit. Nezříkám se jich, to zase ne, do jisté míry si jich vážím, protože mi připadá, že jsou součástí standardů západního života. Vztekám se často, že jsou hloupé, protože zbytečně předjímají. Ale jsou důležité pro naši jistotu - lidé chtějí, aby byly věci bezpečné, a to je možné, když se stanoví rozumné, inteligentní normy, které je nutné dodržovat. Normy ale nikdy nemohou nahradit svobodnou lidskou kreativitu. Ta by jimi neměla být nikdy likvidována, pouze usměrňována. Vážím si právního systému, který s nimi souvisí a ve kterém je situovaná západní civilizace - kupříkladu že majetek se dědí, a tudíž má být předáván v odpovídající kvalitě.
Zajímá vás, kde se bere talent?
Věřím na předurčenost a poslání, jež stanovuje, že člověk je povinován splnit mu dané úkoly.
Působíte velmi vyrovnaně, klidně. Dokážete se přesto kvůli projektu pohádat?
Nedávno jsme s kolegy absolvovali krásnou vášnivou debatu s historiky architektury kvůli rekonstrukci dominikánského kláštera v Husově ulici. Zapojení církví a vůbec zájem o zabudování duchovní dimenze života do současné společnosti pokládám za zásadní téma, zvláště ve společnosti, která se většinově hlásí k atheismu.
Je nepochybné, že celá naše společnost musí projít hlubokou sebereflexí, vždyť i současná krize ekonomiky k tomu přímo vyzývá. V klášteře jsou mladí lidé, kteří věří tomu, co dělají, a chtějí to rozvíjet, jenže ve stavu, v jakém se budova nachází, to není možné. Klášter byl postaven v úplně jiné pastorační situaci, než v jaké se církev i společnost nacházejí nyní, a potřebují, aby dobře fungoval v podmínkách jednadvacátého století. Je potřeba jej otevřít, ostatně to je to, po čem dominikáni touží. Znamená to ale zásahy do pevnostní barokní podstaty i archeologického podloží a kvůli tomu je zapotřebí vést diskuse s památkáři. Jejich reakce jsou často protichůdné, někdy z mého hlediska nepochopitelné, ale když je možnost otevřeně obhajovat projekt, jsem nadšený. Je to vždycky dobré, protože si můžete uvědomit i jeho případné slabiny.
S kým se snadněji domluvíte - s dominikány, nebo s památkáři?
S dominikány byly diskuse na počátku. Já to tak mívám - než se s investorem naladíme na stejnou notu, chvíli to trvá, ale pak už jdeme spolu stejným směrem. Památkáři jsou velmi často v opozici vůči architektům, zatímco architekti mají poslání stavět a proměňovat, památkáři touží konzervovat daný stav. Nakonec se ale musí najít možnost, jak řešit věci tak, aby se vyvíjely směrem dopředu.
Není snad nic vzdálenějšího: klášter a fabrika. Nepřináší vám takový kontrast bolení hlavy?
Naopak, podle mě se ty projekty vzájemně propojují. Nežasnu nad tunami železa jako romantičtí obdivovatelé industriálních staveb a stejně tak nežasnu nad zdivem, ze kterého je utvořen například barokní klášter, jak jsou jím uneseni historici-badatelé. V tomto jsem úplně svobodný. Obdivuji a uctívám všechny historické stavby, které neopustil život. Bez smyslu života jsou ale pro mě téměř bezcennou materií. Minulost je za námi, přítomnost je okamžik, takže se vymýšlí podoba budoucnosti. V obou případech se chce, aby budoucnost použila kámen i železo způsobem, který jim dá smysl. Ačkoliv se vám to zdá extrémně vzdálené, téma je to ze základního úhlu pohledu úplně stejné.
Anselm Grün, Velepíseň na lásku
Proudí-li ve mně skutečně láska, zapomenu v tu chvíli na sebe a na vlastní potřebu cítit se lépe. Pak jednoduše miluji. A to má na mysli Pavel: kdo okouší lásku, ten zároveň nehledá výhody pro sebe. Jakmile z toho učiním požadavek, snažím se mu sice učinit zadost, avšak hrozí mi, že mé potlačené potřeby se přece jen přimísí do mého jednání. Jakmile začnu příliš přemítat o své lásce a skutcích lásky, už zase přichází ke slovu moje ego. Nemohu si nařídit, že na sebe úplně zapomenu. Jen bych se tím na sobě dopouštěl násilí. Pavel nám ale slibuje: Je-li láska ve mně účinná, proudí-li ve mně jakožto láska Duch svatý, pak jsem svobodný sám od sebe a od myšlenek na to, co mi asi láska přinese. Láska mnou volně proudí. Odevzdávám se jí. Vydávám sám sebe v odevzdaností, aniž bych si připisoval jakékoli zásluhy. Láskaje prostě tu. A tam, kde proudí, dochází k sebeodevzdání. Je to tedy zaslíbení, jakým nás Pavel těmito slovy obdarovává. Jde jen o to, abychom jeho zaslíbení důvěřovali.
V takovém případě se nám dostane opakovaně zkušenosti, že v nás proudí láska, které se nezištně a nesobecky odevzdáváme. Zároveň jsou to vždycky také okamžiky štěstí a hluboké zkušenosti Boha. Srovnáme-li toto líčení lásky s konkrétní zkušeností, jakou jsme s láskou učinili, často nedokážeme říci, že je naše láska nezištná. Pokud jsme v dětství nezakusili dostatek lásky, naše potřeba lásky může zůstat po celý život neuspokojena. Druhého člověka budeme milovat jen proto, že si sami přejeme být milováni. Hladovíme a žízníme po lásce. Nedokážeme žít, postrádáme-li lásku druhého člověka. Tato potřeba nás často vede k zapomínání na sebe. Avšak tato nesobeckost není osvobozující, ale spíše chorobná. Erich Fromm hovoří o neurotické nezištnosti. Narazíme na takové nezištné lidi, kteří žijí jen a jen pro druhé.
A přece se cítí nešťastní. Neurotická nezištnost je často projevem nepřátelství vůči životu. Za slupkou nezištnosti se ukrývá intenzivní zaměření na vlastní já (srov. Fromm, str. 73n).
… „Ve tvé touze po lásce už je láska. … Důvěřuj této lásce v sobě.“ Láska nevytěsňuje agresi. Uvědomujeme si, že jsme prostoupeni a obklopeni láskou. Tato duchovní zkušenost Boží lásky v nás dokáže uzdravit ty nejhlubší rány. Ale i tady je třeba pokory. V Bohu se cítíme zajedno se sebou samými, ale tuto zkušenost si nedovedeme uchránit natrvalo. V následující chvíli už zase cítíme svou starou rozpolcenost, osamělost a nemilovanost. V takovém okamžiku je nutné podívat se pravdě do očí, připustit si bolest a zároveň ji oplakat.
Při duchovním doprovázení se neustále setkáváme s lidmi, kteří nechtějí vidět svůj nedostatek lásky a nehodlají jej želet. Utíkají se pak ke spiritualitě nebo k Boží lásce. Člověk se tak díky své ráně dostane až ke svému základu, kde může vytušit Boží lásku a novým způsobem dosáhnout jednoty se sebou samým i s Bohem. Jinou cestou, jak vyrovnat deficity lásky prostřednictvím duchovních zkušeností, je - duchovní zkratka“. Někteří jedinci se snaží překonat svůj nedostatek lásky či neschopnost milovat okamžitou duchovní zkušeností. Neprojeví dostatek pokory, aby se podívali na své nedostatky, a namísto toho raději hltají knihy mystických autorů. Ty sice mohou nabídnout pomoc, jak zacházet s nedostatkem lásky a jak hledat cestu k Bohu, avšak přece jen tu hrozí nebezpečí, že lidé trpící nedostatkem lásky nebudou brát na vědomí svou ránu či neschopnost milovat nebo si je nepřiznají, zato se budou pevně držet přesvědčení, že mystická zkušenost vyřeší všechny jejich problémy.
Podle názoru psychologů jsme často zamilováni do obrazu sebe samých a ten přenášíme na druhého člověka. Musíme se učit vidět ho takového, jaký opravdu je, aniž bychom si ho idealizovali, musíme se učit milovat ho a přijímat takového, jaký je, i v jeho jinakosti. Druhý člověk se nám stane zrcadlem. V lásce k druhému člověku se postupně učíme milovat i sebe samé ve své životní realitě, nikoli jen zidealizovanou představu o sobě samém.
Často se zamilujeme i po dlouhých letech manželství nebo dlouho poté, co jsme se rozhodli pro celibát. I v situaci, kdy žijme ve šťastném manželství, nás upoutá určitý muž či žena. Hledíme na něho či na ni a uvědomujeme si: tohle je láska na první pohled. Spousta lidí propadá v takovém okamžiku panice, že si zničí vlastní manželství.
Na zamilovanost není léku. Záleží ovšem na tom, jestli budu s nastalou situací zacházet zodpovědně a jestli dokážu uvést zkušenost zamilovanosti do souladu se svým dosavadním pojetím života. Zamilovanost ze sebe nedokážu vymýtit. Může to být ale také připomínka, abych vědoměji prožíval a zohledňoval emoce a tužby duše, které v manželství či v celibátním životě přicházely příliš zkrátka. Stane-li se, že se zamiluji do nějakého muže či ženy, prožívám znovu to, že jsem schopen lásky. Uvědomuji si lásku hluboko v sobě. Sice byla probuzena jiným člověkem, avšak je to moje láska. Mnozí ale upadají do závislosti na druhém člověku a dostávají se do turbulencí se svým dosavadním životním konceptem. C. G. Jung tvrdí, že zamilovanost má vždycky něco společného s projekcí. Zamiluji se do určitého člověka, který žije něčím, co je i ve mně, ale co jsem doposud nedostatečně naplňoval. Proto je zamilovanost vždycky zároveň výzvou, abych žil intenzivněji tím, co jsem zatím zanedbával. Probudil to ve mně druhý člověk. Tato skutečnost však na něm není závislá. Probouzím-li se k životu pouze za přítomnosti toho druhého, upadám do závislosti. Tato závislost je ale neslučitelná s mou důstojností. Čím plněji realizuji to, co ve mně druhý probudil, tím méně mi hrozí závislost. Druhého člověka mohu přijímat s vděčností. Smím si připustit svou zamilovanost, a přitom nemusím mít strach, že musím opustit člověka, se kterým žiji ve svazku lásky. Zamilovanost je cestou, po které mohu dojít k bohatství vlastní duše a rozvíjet je.
Dobro, zlo a růžové kolo makroekonomického stratéga TOMÁŠE SEDLÁČKA
Moji žádost o rozhovor trochu odsunul, aspoň jsem měla možnost pročíst si jeho knížku EKONOMIE DOBRA A ZLA, po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi.
V knížce máte zajímavou pasáž o kreativitě a hravosti a přebytcích. Říkáte,že nám už nejde o přežití, ale o zábavu. To myslíte vážně ?
Komupak jde dnes o holé přežití? To dnes neřeší nikdo, spíš řešíme to, kde budeme nakupovat, kde koupíme zábavu, jde o to se bavit a dobře žít. Být v "pohodě". Čím je společnost etablovanější, čím víc se cítíme v bezpečí, tím větší bude poptávka po umělohmotné zábavě, o níž víme, že není reálná. Vždycky tady byly hry, víno, ženy a zpěv, teď se ale z toho stává dominanta v naší společnosti. Film je fikce, my víme, že to není pravda. Sledujete ho přece vždycky najedená nebo s popkornem a kolou v ruce a musíte mít pocit bezpečí. Přesto, že ten film je o nějakém druhu utrpení nebo strádání, o hladu, o bolesti. Na to se můžete dívat jen tehdy, kdy vám nic takového nehrozí. Kdyby se to dělo ve skutečnosti, tak bychom utíkali..ale my sedíme a díváme se na to
Patří do zábavy podle vás i reklama ?
Reklama zhmotňuje naše sny a naše nebe, naše ideály. Když někam přijedu do země, kterou neznám, rád se první dívám na reklamy v televizi, řeknou mi o té zemi víc než sociologické průzkumy. Do reklam jde nejvíce peněz a ti zatraceně dobře musí umět trefit ideály dané kultury.
Americké reklamy jsou o placatém bříšku a vystupují v nich krásné bohyně a bohové - štíhlí, nestárnoucí, usměvaví, s dokonalým tělem, svižní, pružní, schopní vyřešit cokoliv. To je pro obézní bohatou společnost. V Dánsku například jsou reklamy dost cynické. U nás jsou zase reklamy hodně sexuální. Ale celkem vtipné, lehké, umělecké. Naše reklamy by v Americe nikdy neprošly. Všimněte si, že v reklamě na šampon se neprodává šampon, ale sen, ideál, iluze.
Na jaké filmy vy se rád díváte ?
Jsem velkej fanda novodobých mýtů:
Hvězdných válek, Matrixu, Pána prstenu, ty filmy jsou velice silné a mají vliv ...,
kde se např. formuje staronový archetyp hrdiny. … Ale nejradši mám psychologické thrillery, až horory. Můj oblíbený film je Klub rváčů, nebo film typu Magnolie, mám rád Lynche...
hodně si u toho odpočinu a zapřemýšlím.
Ještě mi řekněte, z čeho máte momentálně největší radost ?
Včera jsem si postavil knihovnu, novou. Já mám tolik knížek, že se mi válejí po zemi. Knižní komíny už se válely skoro všude - religionistika, filozofie, sociologie, teologie, ekonomie...
…Vždycky čtu víc, třeba sto knížek, najednou. A většinu knížek nedočítám.
Beletrii nečtete?
Ale jo, Kunderu, Kafku si rád přečtu, i fantazie a sci-fi mám rád. Zdá se, že prvním archetypem hrdiny byl trikař, někdo, kdo nevítězí silou ale triky. To byla probuzení lidstva ze slepé oddanosti a naivity, probuzení chuti vzdorovat při vědomí, že jste slabý a že silou nezvítězíte,ale inteligencí. Třeba bibilický Jákob byl takový malý podvodníček a uměl leckoho přelstít, uměl lidi "prekabátit"... Druhý typ hrdiny, svalovec, ne moc chytrý, spíš jednoduchý, přímočarý, všechno řeší konfrontačně, nikoho nestřílí do zad. Ten dobrodružství sám přímo vyhledává, vrhá se mu vstříc, potřebuje draky, , protože musí, je hrdina.
Další typ byl přenašeče kultury a posledním typem hrdiny je dvojče. Tedy rozpolcená bytost. Co by byl Batman bez Jokera. Vyjadřuje to do jisté míry vnitřní boj dobrého a zlého. Nebo toho civilizovaného v nás a toho divocha v nás - příklad je třeba Gilgameš a Enkidu.
A moment, málem bych zapomněl, ještě je jeden typ hrdiny, totiž "trpící".
Někdo, kdo vítězí svou slabostí, tichou, nebombastickou pravdou. Kristus. Nebo moderněji disident. Takoví dokáží svým jemným a důsledným nátlakem zničit mocné systémy. Mírně rachitická postava... jejich síla je v slabosti. To tam nedávejte, ale představte si, jak by to dopadlo, kdyby Václav Havel, nebo Gandhí, byli kulturisté! Ale musí to být trpitel nezlomný.
F. Kafka Aforismy
106 Pokora poskytuje každému, i osamělému zoufalci, nejsilnější vztah k bližnímu, a to bezprostředně, ovšem jen při naprosté a trvající pokoře, neboť jen ta je pravým jazykem modlitby a zároveň uctíváním i nejpevnějším spojením. Vztah k bližnímu je vztahem modlitby, vztah k sobě je vztahem usilování; z modlitby čerpáme sílu k usilování.
107 Všichni jsou k A. velmi přátelští, stejně tak, jako se i před dobrými hráči pečlivě střeží vynikající biliár tak dlouho, dokud nepřijde velký hráč, který plátno důkladně prohlédne, nestrpí žádnou předchozí vadu, ale když pak sám začne hrát, zcela bezohledně se vyřádí.
109 "Že by se nám nedostávalo víry, to se říct nedá. Už prostá skutečnost našeho života je svou hodnotou víry naprosto nevyčerpatelná." "V tom že by byla hodnota víry? Člověk přece nemůže nežít." "Právě v tomto ‚přece nemůže' tkví šílená síla víry; v tomto záporu nabývá podoby."
109 Není nutné, abys vycházel z domu. Zůstaň u svého stolu a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, buď úplně tichý a sám. Svět se ti nabídne k odhalení, nemůže jinak, okouzlen se bude před tebou vinout
David Lynch, Velká ryba, Dokořán, Praha, 2007, přeložil Ondřej Kopička, str. 82
Lynch neříká nic víc, než je nutné, nejde o memoáry, ale spíše o přemítání nad pohnutkami k tvorbě. Kniha se žánrově pohybuje kdesi mezi reflexivním deníkem a duchovní literaturou, což není úplně šťastné spojení, ale v Lynchově osobnosti prostě tvoří jednolitý celek. Nečekejte žádné přitroublé historky z natáčení, pokud za ně ovšem nepovažujete vyprávění o bizarních příhodách a okamžicích, které vedle snů a vět z Bible stojí u zrodu většiny jeho filmů a jednotlivých záběrů. …
P.S. Výtěžek z prodeje knih jde na Lynchovu nadaci, která sponzoruje zavádění transcendentální meditace do škol – nechce se mi spekulovat o pohnutkách k napsání a vydání této knihy, ale nějaké „ale“ by tu asi mělo být.
Ukázka: V příbězích, ve světech, do kterých se ponořujeme, existuje utrpení, temnota, zmatek, napětí i vztek. Jsou tam vraždy a spousta dalších věcí. Ale filmař sám nemusí trpět, aby dokázal utrpení zobrazit. Můžete ukázat různé stavy člověka, ale nemusíte jimi sami procházet. Je to, jako když rozdáváte karty, ale sami nehrajete. Nechte trpět postavy.
Flm Inland Empire – psychopatům vstup zdarma, odolným za příplatek a zbytku nepřístupno
Čt, 31. května 2007 / Autor: Martin Strnad
Podivný nadpis, že? Proč by někdo pouštěl na film s tak zajímavým jménem jako Inland Empire psychopaty zdarma, proč by si měli odolní diváci připlácet a ti ostatní by byli o filmový zážitek připraveni? Pro znalce postačí jako odpověď dvě slova – David Lynch.
David Lynch - jeho filmy mají velkou základnu oddaných fanoušků, jsou obecně uznávanou klasikou (seriál Městečko Twin Peaks), ale také obecně uznávaným měřítkem pro filmové úlety. Každý z počinů páně Davida Lynche v sobě nese cosi podivného, zneklidňujícího, tu to jenom lehce proplave těsně pod hladinou, onde pozorný divák uvidí kus zlověstné větve čouhající nad hladinu a někde to diváka spolkne i sedačkou. Zároveň si dokázal Lynch vytvořit velice osobitou poetiku a estetiku disponující všemi aspekty technické nedokonalosti. Tematizace násilí, lidských úchylek, různých podivných charakterů a mnohých dalších, která je v každém jeho filmu jasně čitelná a latentně přítomná, a její akcelerace pomocí onoho zneklidňujícího prvku je pak jedním z mnoha es ukrytých v Lynchově rukávu.
Intelektuální porozumění Buddhovu učení velmi škodí, napsal Mistr Sosan, vlastním jménem Čchongho Hjudžong (1520-1604), protože, jak praví Ákášagarbha sútra:
Psaná slova jsou dílem ďábla.
Jména a tvary jsou dílem ďábla.
Dokonce i slova Buddhy jsou dílem ďábla.
Mistr Sosan, sirotek, který v 15 propadl u konfuciánských zkoušek a ve 36 letech byl jmenován do čela tehdejších dvou mnišských řádů - zenového řádu Son a řádu Kjo studujících sútry - se stal 63. zenový patriarchou po Mahákašjapovi. Ve svých dílech ukazoval hlavně na souvislosti a shody mezi učeními buddhismu, taoismu a konfucianismu. Sosan byl praktik kladoucí velký důraz na soulad mezi studiem súter a meditační praxí. Znalce čínské zenové literatury překvapí, že byl zastáncem recitování jména buddhy Amitábhy, které bylo podstatou učení sekty Čisté země. Uznání Činulovy teorie náhlého probuzení a postupného zdokonalování mysli vyneslo Zrcadlu zenu ve 20. století dokonce obvinění ze zenové neortodoxnosti.
Zdá se, že Korea 16. století měla v aplikaci zenu stejné problémy jako Evropa s aplikací křesťanství, zatímco lid upadal do formální zbožnosti pouťového okultismu a pověr, komplikovaná učení vyžadující dlouhou přípravu a odříkání se stávala oblíbenou hračkou salónních playboyů a podomních prodavačů zázraků.
Mistři, kteří mají nemocná ústa a jazyky, považují za zen překrucování slov a křivení řeči, křičí "ho" a divoce pokřikují. Sosan byl tak vlastně zenovým mistrem, který odsuzoval zázračná prozření výkřikem, úderem i teatrální výstředníky, čili všechno to, o čem si obyčejně myslíme, že k zenu neodmyslitelně patří. Doporučuje poslech súter, ale připomíná, že samotné sbírání svatých textů a svatých předmětů k osvícení nevede. Mnohem příkřejší odsouzení se v jeho práci dostává bohatnoucím mnichům nedodržujícím pravidla a zřejmě též samozvaným mnichům, kteří ve vyholení hlavy viděli jednoduchou cestu k životu zdarma. Dnes, v období úpadku Buddhova učení, stáda ovcí v tygřích kůžích se vůbec nestydí za své prospěchářské chování. Potají se spolčují, aby získala moc.
Kromě tepání nešvarů systému Sosan pochopitelně hovoří též o niterné stránce zenu. Obvykle počítáme, plánujeme to i ono, zmítáme se na vlnách života a smrti, bloumáme mezi obavami a strachem - všechny tyto duševní stavy jsou pouhým lpěním na vědomí. Dnešní lidé si neuvědomují, že je to nemoc, a klidně si onemocní.
Formálně je kniha uspořádána systémem známým z matematiky: Definice - věta - důkaz, konkrétně, jak je patrno z ukázky: Citát - komentář - vysvětlení.
Vydala DharmaGaia v roce 2007.
Coleho P.
„U písčitého pobřeží na východ od vesnice je ostrov, na němž stojí obrovský chrám plný zvonů,“ řekla žena.
Chlapce udivil její zvláštní oděv a vlasy zakryté závojem. Ještě nikdy ji nepotkal.
„Už jsi ten chrám viděl?“ zeptala se. „Zajdi si tam a pak mi povíš, co o něm soudíš.“
Ženina krása na chlapce zapůsobila, a tak se tam vypravil. Sedl si na písek a zadíval se na obzor, ale neviděl nic než to, nač byl zvyklý: modré nebe a oceán.
Zklamaně se vydal do sousední rybářské vesničky a vyptával se na nějaký ostrov s chrámem.
„Ach, to bývalo kdysi dávno, tenkrát tu žili moji prarodiče,“ odpověděl jeden starý rybář. „Po zemětřesení se ostrov propadl do moře. Ale přestože už jej vidět nemůžeme, občas se nám podaří uslyšet chrámové zvony, když je v hloubce rozhoupe moře.“
Chlapec se vrátil na pláž a pokoušel se zvony zaslechnout. Zůstal tam celé odpoledne, ale k sluchu mu doléhal jenom hukot vln a křik racků.
Uplynulo mnoho měsíců; žena se už nevrátila a chlapec na ni zapomněl; teď si usmyslel, že musí objevit vzácné poklady potopeného chrámu. Kdyby zaslechl zvony, dokázal by určit jeho polohu a vylovit poklad, který se tam jistě skrývá.
Ztratil zájem o školu i o partu kamarádů. Ostatní děti si z něho dělaly legraci a říkaly: „Ten už není jako my. Nechce si s námi hrát, jen aby neprohrál, a radši se dívá na moře.“
A všichni se smáli, když viděli, jak pořád vysedává na pobřeží.
Jemu se sice nepodařilo zaslechnout staré chrámové zvony, ale postupně se poučoval o jiných věcech. Uvědomil si, že už nevnímá hukot vln, slyší-li jej ustavičně. Zakrátko si zvykl také na křik racků, bzukot včel a na vítr zmítající palmovým listím.
Asi za rok si chlapec pomyslel: „Snad mají ti lidé pravdu. Až budu velký, stanu se rybářem a každé ráno se sem na pláž vrátím, protože se mi tu zalíbilo.“ A taky ho napadlo: „Je to třeba jenom taková pověst a po zemětřesení se zvony rozbily a už nikdy zvonit nebudou.“ To odpoledne se pak rozhodl vrátit domů.
Předtím však přistoupil k oceánu, aby se rozloučil. Znovu se rozhlédl po krajině, a protože na zvony už nemyslel, mohl se těšit z křiku racků, šumění moře a větru rozvívajícího listí palem. Zdálky slyšel dětské hlasy a byl rád, že si za chvíli bude zase hrát.
Byl spokojený a - jak to dovede jenom dítě - děkoval za to, že žije. Věděl, že tam nemarnil čas, poněvadž se naučil pozorovat a ctít přírodu. A vtom - protože poslouchal moře, racky, vítr, palmové listí a veselé hlasy kamarádů – také uslyšel první zvon.
A další. A ještě další, až se nakonec k jeho radosti rozezněly všechny zvony potopeného chrámu.
Po letech se už jako dospělý muž vrátil do vsi a na pláž svého dětství. Nehodlal dobývat z mořského dna žádný poklad; možná si to všechno jenom představoval a kdysi za dávného večera v dětství ponořené zvony vůbec nezaslechl. Přesto se rozhodl trochu se tam projít a poslouchat šumění větru a křik racků.
K svému velkému překvapení uviděl, jak na písku sedí žena, která mu tenkrát o chrámu na ostrově vyprávěla. „Co tu děláte?“ zeptal se.
„Čekám na tebe,“ odpověděla žena.
Všiml si, že vypadá pořád stejně, ačkoli uplynuly celé roky; ani závoj, který jí zakrýval vlasy, časem nevybledl. Podala mu modrý sešit s nepopsanými stránkami.
„Piš: bojovník světla se rozhlíží dětskýma očima, neboť děti umějí vidět svět bez hořkosti. Chce-li zjistit, jestli může důvěřovat člověku vedle sebe, snaží se na něho dívat jako dítě.“
„Kdo je to bojovník světla?“ „To přece víš,“ usmála se. „Je to někdo, kdo dokáže pochopit zázrak života, bojovat až do konce za něco, več věří, a - tehdy - slyšet zvony, které na dně rozeznívá moře.“ Žena jako by uhádla, nač myslí: „Každý člověk to dokáže. A nikdo se za bojovníka světla nepovažuje, přestože je jím každý.“
Podíval se na stránky sešitu. A žena se znovu usmála. „Piš o bojovníkovi,“ řekla mu.
EPILOG
19. prosinec O den později, než bylo plánováno, skončila jedna z největších konferencí v dějinách. Zástupci 193 zemí světa se v Kodani do poslední chvíle snažili o dohodu, která by stanovila míru budoucího snížení produkce skleníkových plynů tak, aby se povrch planety Země v příštích dekádách neoteplil na takovou míru, která by přinesla tvrdé a nezvratné ekologické, ekonomické a sociální změny.
5. prosinec Přes 100 obětí si vyžádal požár, který vypukl v nočním klubu v ruském městě Perm. Mezi zhruba 300 návštěvníky převažovala mládež.
2. prosinec Americký prezident Barack Obama se rozhodl pro rozhodnou akci v Afghánistánu. V první prosincový den oznámil vyslání 30 000 posil s cílem uspíšit výcvik afghánských sil, aby se USA mohly ze země začít stahovat v červenci 2011
3. listopad Poté, co na horách nezvykle brzy nasněžilo, přehnala se přes hřebeny severních a severovýchodních pohraničních pohoří prudká vichřice.
5. listopad Geologové z několika zemí potvrdili, že obrovská, více než padesátikilometrová trhlina, která se objevila v etiopské pustině, je prvním signálem o zrodu nového moře. To podle nich vznikne, až se v oblasti tzv. Afrického rohu černý kontinent roztrhne.
5. listopad Třináct mrtvých a 30 zraněných – takový byl konečný účet šílené střelby 39letého vojenského psychiatra, majora Nidala Malika Hasana na největší americké vojenské základně
20. listopad V karlovarské nemocnici zemřel v pátek 20.11. šestapadesátiletý muž na prasečí chřipku. V Česku to byl čtvrtý případ úmrtí v souvislosti s nákazou
30. listopad V pražské nemocnici Na Bulovce zemřela za zvláštních okolností sedmnáctiletá dívka. Ta absolvovala operaci břišních orgánů, která podle všeho dopadla úspěšně. Podle televize Prima mohl dívce někdo omylem nebo úmyslně přidat do infúze chlorid nebo hydroxid draselný
14. říjen Policie oznámila, že odhalila největší skupinu držitelů pedofilních pornografických materiálů v historii České republiky. Prohlídky provedla ve 150 domech. Zadržela 160 lidí a 342 počítačů a datových nosičů. Do akce, která proběhla třináctého října, se zapojilo 840 policistů.
29. říjen Farmáři vylili do polí stovky tisíc litrů mléka.
12. září Policie zakročila v Praze na Albertově v ulici Na Slupi proti sqautterům. Obsadili jeden z tamních domů. Celkem muži zákona předvedli k výslechu sedmdesát osob. Dva z nich dokonce zadržela kvůli údajnému neoprávněnému držení zbraní. Mezi problémovými účastníky akce byl i zastupitel Prahy 3 za Stranu zelených Matěj Stropnický, uvedla policie.
26. září Švýcarská policie zatkla v Curychu slavného filmového režiséra Romana Polanského (76). Stalo se tak na základě jednatřicet let starého amerického zatykače, který souvisí s údajným znásilněním třináctileté dívky v roce 1977. Polanski si do Curychu přijel vyzvednout cenu za celoživotní dílo.
26. září Po americkém prezidentovi Baracku Obamovi zavítala do Česka další „celebrita“ – papež Benedikt XVI. Na pozvání prezidenta Václava Klause a České biskupské konference navštívil Prahu, Brno a Starou Boleslav. „Není to muž médií, muž mnoha slov,“ charakterizoval jeho osobnost před příletem pražský biskup Václav Malý. Podle něj je hlavně akademik. „Proto ale lidé pozorně naslouchají tomu, co řekne,“ dodal. Na papežův příjezd se dlouhodobě chystali nejen státníci, ale také obyčejní lidé. Připravili pro něj četné dary. Od prezidenta Václava Klause dostal například dva dary od významných českých výrobců, od kardinála Miloslava Vlka mešní nádoby s papežskými a českými symboly. Lidovci mu věnovali kámen z „komunistické mučírny“, z Jáchymova. Pobyt prvního muže katolíků na Zemi doprovázely četné uzavírky a bezpečnostní opatření. Omezil se například přístup veřejnosti na Pražský hrad. Na jeho ochranu byly vyčleněny tři stovky elitních policistů. Zmlkla kvůli němu i tradičně přetížená dálnice D1. Organizátoři vzácné návštěvy odhadli, že si papežova slova přijde do Brna a Staré Boleslavi vyslechnout kolem sto padesáti tisíc poutníků. Novinky.cz nabídly svým čtenářům pobyt Benedikta XVI. v on-line reportážích. První den ho sledovaly při jeho počínání v Praze. (více na Novinkách) Druhý den zamířili redaktoři spolu s ním do Brna. (více na Novinkách) Mši si tam vyslechlo přes sto dvacet tisíc poutníků. (více na Novinkách) . Třetí den pobytu v ČR ukončil ostře sledovaný klerik ve Staré Boleslavi, kde sloužil další mši. (více na Novinkách) Několik hodin nato z Česka odletěl.
10. srpen V dole ve slovenském městě Handlová vybuchl plyn. Na místě zemřelo dvacet horníků. Do nemocnice záchranáři odvezli dalších devět lehce zraněných horníků. Úřady od začátku uváděly, že naděje pohřešovaných na přežití je mizivá.
13. srpen Praha se stala cílem desítek tisíc hudebních fanoušků. Přijeli na vystoupení americké zpěvačky Madonny. Ta vystoupila v chodovském amfiteátru. Do republiky přiletěla padesátiletá hvězda s rodinou o den dříve, bezprostředně po kodaňském koncertu. Ubytovala se v luxusním hotelu Mandarin Oriental na Malé Straně
17. srpen Atmosféru Studené války připomnělo napětí mezi Českem a Ruskem. Kvůli podezření ze špionáže ve prospěch Moskvy vyhostila Praha dva zaměstnance ruského velvyslanectví. Právu to potvrdil zdroj z tajných služeb. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov krok ČR záhy označil za „další provokaci“. Naši politici zprvu zvolili k incidentu odlišnou taktiku, mlčení. Český premiér Jan Fischer odmítl k události cokoli sdělit.
4. července Na tragickém čísle patnáct se zastavil účet za povodně, které na přelomu června a července ničily Česko. Poslední obětí se stala žena z Benešova nad Ploučnicí.
23. červenec Česko opět zasáhly rozmary počasí. Po rekordních vedrech dorazily na naše území bouřky. Při jedné z nich zahynula v parku v Hrádku nad Nisou na Liberecku seniorka. Další bouřky skončily zraněním několika osob.
14. leden Ve věku 71 let zemřel přímo na ulici v Praze architekt Jan Kaplický. Zesnul jen pár hodin poté, co mu jeho žena Eliška porodila dceru Johanku. Architektovi přátelé jeho smrt později označili za přebytek štěstí, ale i důsledek bojů s politiky, úřady a s českou malostí
Trio (pro tři hlasy za dveřmi)
„Chcípni ty čuráku…“
(Předcházel let neidentifikovatelného předmětu a třesk)
„Dnes mám blbou náladu“
„Jen dnes?…“
TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 5
Filosofové humoru – říkejme jim humorologové – odedávna tvrdí, že smysl pro humor je vlastnost výlučně lidská, kterou nemají žádní jiní tvorové a naopak ji mají všechny lidské bytosti a všechny lidské kultury a civilizace. Být humorný znamená být humánní.
Smysl pro humor může mít i chobotnice. Já taky ještě rád vzpomínám na humorného papouška u jedné postarší anglické malířky v Portugalsku, která se denně od rána do večera napájela vínem a s občasnými návštěvami dokázala za den vypít pět lahví. Tehdy to portugalské vínečko stálo tolik co mléko a pilo se jako voděnka. Portugalské špunty jsou pružné a při vytahování hodně „klonknou“. V občasných chvílích, když se konverzace zastavila, papoušek do nastalého ticha mlaskl klonknutím vytahovaného špuntu a pokračoval tím „glogloglo“ zvukem rozlévaného vína. „A máš pravdu,“ řekla mu na to malířka a šla pro další láhev.
Ethologové tvrdí, že lidský smích vznikl evolucí původního zvířecího odkrývání zubů. To je sice u šelem spíš znamením nevraživosti, ale u opic a hlavně lidoopů projevem pobavenosti. Pobavenost je výsledkem zábavy a zábava je ztotožňovaná s humorem. A co jsou to vlastně ti ethologové? Ethologie je poměrně nová věda, která se dá trochu zjednodušeně definovat jako psychologie zvířat. Vyučuje se nikoli jako součást biologie, nýbrž psychologie. Studuje charakter (řecky ethos) jednotlivých živočišných typů, vlastně ještě přesněji jejich chování a srovnává je s jinými druhy zvířat a v konečném záměru i s psychologií lidskou. Může tedy být bohatým zdrojem komedie, jako jím jsou bajky, pohádky o zvířátkách, Ferda Mravenec a Brouk Pytlík. Nebo taky lidová rčení, např.: „chová se jako prase“ (hyena, kráva, koza, husa, krysa), „vypráví nám kraviny“ (koniny, voloviny), „je to psina“, „slizký jako had“, „opičí se“, „roní krokodýlí slzy“, „má sloní paměť“, „je zvlčilý“, „lišácká vychytralost“. Jedním z mnoha zdrojů humoru tedy je antropomorfizace zvířat a animalomorfizace lidí. Tedy pohled na zvířata, jako by byla lidé, a pohled na lidi, jako by byli zvířata.
Je-li ale humor – jak tvrdí humorologové – vlastností všech lidí a všech civilizací, jak to, že v životě potkáváme tolik lidí nehumorných? Znamená to pokaždé, že jsou i nehumánní? Jak to tedy s tím jejich humorem je? Schovávají ho před námi? Nebo se jejich humor od našeho tolik liší, že jej na nich nepoznáme? Nebo jej projevují jinak než smíchem či tím, že nás rozesmějí? Jak? A proč?
Jeden z prvních filosofů, který přišel s teorií humoru jako lidské výlučnosti, byl Aristoteles. Humorem se prý člověk podobá „bohům, kteří se také dobrému vtipu rádi zasmějí“. Humor byl pro něho „jediným testem vážnosti, stejně jako vážnost humoru, neboť co nesnese výsměch, je podezřelé, stejně tak jako vtip, který nesnese vážné zamyšlení, je falešným vtipkováním“. Obdoba starého taoistického „z čeho se nedá dělat sranda, to se nedá brát vážně“. Pythagoras byl prý mudrc humánní, ač nehumorný a „obsah čtverce nad přeponou rovná se součtu obsahučtverců nad odvěsnami“ je asi nejvtipnější věta, jakou kdy pronesl. Sokrates se prý smál málokdy, „vím, že nic nevím“ bral smrtelně vážně a taky byl za to k smrti odsouzen za trestný čin kažení myslí mládeže. Jedna z mála humorných filosofických pouček, které pronesl, se týká manželství: „Jen se žeňte. Bude-li hodná, budete šťastní, bude-li zlá, stanete se filosofy.“ Inspirovala ji k němu, jak víme, jeho žena jménem Xantipa. Jí tedy vděčíme za tu špetku Sokratova humoru. Cicero pochyboval, že humor je dán každému lidskému tvoru, pokládal jej za vyšší stupeň intelektuální vyspělosti městské civilizace a nazýval jej také slovem „urbanitas“. Člověk venkovský žijící blíž přírodě se prý víc potýká s živly a tvrdým živobytím a sžívá se s rytmem přirozeného života, takže má k životu přístup spíš tragický, melodramatický, pastorální a romantický. Zažívá méně lidských konfliktů, zrad, podrazů a lidských selhání, takže je prožívá v celé jejich opravdovosti, vážnosti a truchlivosti, nebo naopak čisté nepředstírané radosti. Teprve až si v hustěji zalidněném a profesně a intelektuálně pestřejším prostředí města lidé jeden druhému lezou na nervy, začínají si místo otevřené nevraživosti pěstovat ironii, sarkasmus, nadsázku a schopnost povznést se nad události smutné, tragické a nešťastné tím, že se na ně kouknou z jiného úhlu, jiné perspektivy, jiného cíle, jiného smyslu života. A tak vzniká urbanita čili humor podle Cicera. Ale má prý být spontánní a nenucený a ne za každou cenu, neboť „kdo usiluje o výbuchy smíchu a pověst vtipálka, má černé srdce“. A protože i středověká církev a šlechta brala Cicera jako „spravedlivého pohana“ vážně, museli komedianti až do konce renesance bydlet za hradbami měst, aby se od jejich černých srdcí poctivý lid nezašpinil.
F. Kafka 106 Můžeš snad znát něco jiného než klam? Je-li jednou klam zničen, nesmíš naň pohlédnout, nebo se změníš v solný sloup.
Sv. Basila a Řehoře AD 2010
Nabrat dech v Boží blízkosti
Wunibald Müller
Tempo každodenního života dnes mnoha lidem bere klid. Avšak chvíle klidu jsou pro nás nezbytné, čerpáme z nich sílu. Knížka úvah a meditací, inspirovaná autorovou duchovní službou a psychoterapeutickou prací i jeho osobním hledáním Boha v existenciálních životních situacích i v každodennosti, zve čtenáře k zamyšlení a k hledání své vlastní duchovní zkušenosti uprostřed hektiky života. Wunibald Müller, německý teolog a psycholog, je zakladatelem a vedoucím terapeutického centra „Recollectio-Haus“ v benediktinském opatství Münsterschwarzach.
II. V TVÉ BLÍZKOSTI, BOŽE SILNÝ, JE MÍR, TRPĚLIVOST, ZCHLAZENÍ 22-27
Opravdu platí, že Boha nikdo nikdy neviděl tak, jak je.
„... Boha nikdo nikdy neviděl tak, jak je On sám v sobě, a přece platí, že Bůh pro nás není naprosto neviditelný, nezůstal pro nás zcela nepřístupný ... V dějinách lásky, které vypravuje Bible, nám On sám vychází vstříc, snaží se nás získat ... Vychází nám stále znovu vstříc skrze lidi, v nichž je patrný; skrze své slovo, ve svátostech, především pak v eucharistii. Při liturgii církve, v její modlitbě, v živé komunitě věncích zakoušíme Boží lásku, vnímáme jeho přítomnost a učíme seji tímto způsobem také poznávat v naší každodennosti."
Benedikt XVl.
Po většinu času asi žijeme a pracujeme v jakémsi „cizoprostoru": v prostředí a kontextu, ve kterém sami sebe neprožíváme ve spojení s druhými lidmi Totéž často platí i o našem vztahu k Bohu. A přece hluboko v sobě znovu a znovu pociťujeme naléhavé přání zakoušet tělesnou, duševní a duchovní blízkost. Je tedy důležité a je v souladu s hlubokou touhou v nás samotných, abychom si dopřávali čas, kdy můžeme zvláštním způsobem zakoušet a vychutnávat blízkost lidskou i Boží. Tuto dobu potřebujeme, abychom se na Boha dokázali vnitřně naladit, abychom byli vnímavější pro jeho přítomnost v naší realitě a v našem životě. Především proto, abychom se zabydleli sami v sobě. Svatý Justin to formuluje takto: „Bůh je v nás, ale my zýváme mimo sebe." Dokud však pobýváme mi-sebe, nemůžeme Boha poznávat, nemůžeme zakoušet jeho blízkost.
Boha nikdo nikdy neviděl
Když slavíme eucharistii, prosvítá něco z božství -Bůh je zde: možná ne tak přímo, jak si někdy představujeme nebo jak to slovně vyjadřujeme. Bůh je pro mě zcela jistě zde v proměněném chlebě a víně, které jeho přítomnosti dodávají formu. Chtějí hmotně „ztělesnit" to, co se vlastně materiálně prezentovat nedá. A přece my katolíci věříme, že Bůh je v těchto znameních skutečně přítomen. To je a zůstane tajemstvím, jež se otevírá tomu, kdo v přítomnost Boha v proměněném chlebě a víně věří.
Setkal jsem se s tebou, mým Bohem, při svatém přijímání v krásném kostele městečka Neustift v údolí Stubaital. Záměrně jsem nedělního rána směřoval právě sem, abych se s tebou spolu s mnoha dalšími věřícími setkal a nabral dech v tvé blízkosti. Bylo to pro mě dobré a důležité. Když pak jdu odpoledne se ženou v prudkém lijáku lesem, všímám si, že jsi zde. Slyším déšť bubnující na deštník, na stromy a na cestu: zní jako zpěv ke tvé chvále. Pozoruji hory kolem sebe. Když přicházím k stubaitalskému vodopádu Grawa,
naslouchám šumění horského potoka, které provází zpěv deště. Jsem fascinován, nemohu se odtud odtrhnout, chci se tu zastavit a nabrat dech. Nabírám dech v tvé blízkosti, vychutnávám ji, setrvávám v ní, mám na tobě účast. Cítím, jak ve mně z hloubi nitra stoupá pocit života, radosti a vznešenosti. Tím božským mimo mě se rozechvívá ono božské ve mně. Jsi zde. Nejsi zde méně než dnes ráno v kostele svatého Jiří v Neustiftu. Napadají mě slova Thomase Mertona, která napsal teoložce Rosemary Ruetherové: „Je tu jakýsi opravdový cit pro hlubší skutečnost a důvěra v něj, totiž cit pro Kristovu přítomnost v našem světě a důvěra, že tomu tak skutečně je. Je to něco, o čem ani na okamžik nepochybuji. Avšak je tato přítomnost tam, kde tvrdíme, že je? Ukazujeme prsty (různými směry) a já mám strašlivý pocit, že všichni ukazujeme špatně..."
Osobně jsem celým srdcem křesťan i katolík. Věřím ve svatou katolickou církev. Cítím velkou vděčnost za možnosti, které moje církev člověku nabízí ke kontaktu s Bohem. Nejdůležitější je pro