Deník Odyssea de la Mancha III (červenec až srpen)

1.7. K dětem bych rád byl vlídný a laskavý, ale bývá to zbabělost a opatrnost. A pak řvu.

            Stavoval se direktor. Bylo mi trapně, jako když jsem se ráno posral.

            Přečetl jsem první list od“malé sestry ze zámoří“. Pohlazení po duši, jako když za zámeckou alejí vdechuji lipovou vůni. V ráji jistě vedle lilií voní i jasmín, bez, šalvěj, mateřídouška a lípy.

            Henrik mě v poledne dovedl do městské knihovny. Cestou mi vyprávěl životní příběh paní H. :“Pádem z balkonu se jí zabilo dítě, když si odskočila do krámu. Muž se zbláznil...“

            Po návratu jsem s ním  k l i d n ě  popíjel šampaňské a listoval knížkami  s obrázky.

            Je hladový po městě Kafky a Haška. Chce, abych mu dělal „przewodnika“.

            Šel jsem na výstavu do galerie nad jeho obchůdkem. Místo v klubu Pegas jsem se zastavil v hale kulturního střediska. Před týdnem jsem sem chtěl jít na happening. Byl jsem přesný na minutu. Bylo zavřeno. Spletl jsem se o den.

            Ujala se mě správcová, ale po čtvrt hodině se omluvila - musím připravit dnešní vernisáž.

            A začala rozlévat víno. Pomohl jsem jí. Bavili jsme se o výtvarném umění a zvlášť o keramice. Má v městě tradici. Mezi tím přišla její kolegyně Božena. Nadšeně vyprávěla o happeningu. Se sebeironií jsem dodal, že jsem „na něm byl taky“ - v duchu. Hosté i snobové-jako v Česku se začali houfovat okolo Kristiny Gay - umělkyně.

            Mezi těmito vyšňořenými jsem mohl vypadat jako strašák do zelí, měl jsem sešlý hubertus, ale tvářil jsem se, že je to výkřik poslední módy. Komediant. Pomalu končil úvodní proslov, v němž autorka vysvětlovala proč výstavě dala název PRZEPLATANIE-  p r o p l e t e n c e  , řekli bychom u nás. Vypil jsem několik sklenek ovocného vína, pokecal s místním bohémským malířem - dvojníkem mého švagra. Vernisáž vrcholila, když Božena zjednala ticho.

            „Vážení, český umělec Karel připravil pro paní Gay drobnou hudební kytici....“

            Vyndal jsem z kapsy flétnu a zahrál improvizaci na moravskou baladu Byla cesta, byla ušlapaná. Po chvíli se přidal pes oslavenkyně s vytím /poučen od Ladovic boxerky Jiskry, jsem věděl, že hudba se bílému pudlovi líbí/ a na stvrzení mu počural pravou nohavici. Po potlesku jsem po anglicku zmizel.

            Zdá se, že pohyb i neklid kočovného života pročišťují moje duševní zdraví.

 

6.7. Z RFE: Roste politické násilí, mlácení řetězy, boje holých lebek s anarchisty, objevují se nacistické nápisy sprejem.....

            Rozumím bratrům cikánům, vždyť pár let jsem s nimi žil, ozývá se krev předků. Ale pomoci bych jim nedovedl. Strach......

            Přečetl jsem článek o zámku S. - jako opsané od Franze Kafky. Rudé právo, ani onen ďábel s lidskou tváří se nezměnil.... A moje víla se ho zastává.

            V Lidovkách jsem našel výrok I. Svitáka, který řekl ve Wroclawi, kam prý máme namířeno: Moderní dějiny jsou uskutečňování nemožného.... Ve vedru jsme malátní jako mouchy. Ženy ve stínu vozů usrkávají kávu, polonazí muži, jako malí kluci, po sobě stříkají vodu z hydrantu.

            Ponořen v lidství jako ryba v moři, je nesnadné se vynořit....de Chardin

            Medituji. Z jiného vesmíru zní řev - duet:

            Ty prcáku, di si mrdat do lesa... to se nestydíš? Já to po tobě pořád prát nebudu. Jednou přitáhneš filcky a mor!!!

            Sem  m u ž s k e j .!!!

            Prcák a mrdák seš, celej den šoustáš, místo abys mi pomáhal.....

            A  t y   m a t k o   když tobě bylo sedmnáct?

            Ticho.   T I C H O

            Smrtelný život je pohyb kyvadla mezi Bohem a světem. Buber.

            Když pršelo, bylo na place málo lidí. Je slunečno a gádžové jdou raději na koupaliště. Tentokrát začali balit první Citvar a Žoldán.

            SEN:

            Profesor sbírá sešity s domácími úkoly. Nemám čisté svědomí, protože jsem právě opsal. Začnu mluvit o literatuře. Úvozem dojdeme podle trati až k lesu. Profesor upozorní, že tady přejel devadesátiletého muže vlak. Vylezli jsme na posed. Pod námi slídí vlk. Máme roury. Z pavlače přehlížíme celé náměstí. Profesor je živá reklama v masce na cirkus. Jsem mimo.

            Městu vládnou dvě bandy: džínová a maskáčová. Z té druhé mě mladík začne zasvěcovat do jejich zvyků a obřadů. Vypráví i o smrti bratra, kterého zavraždili nepřátelé, když hrál na koncertě na kytaru. Vyjede na mne ramenáč, ale průvodce mě ochrání. Na rozloučenou mi půjčí knihy. Převlékne se do civilu. Jeho dívka mi na čele udělá křížek. Dáváme se do řeči. Posadíme se doprostřed horské louky. Koupil jsem dvě knihy. Přednáška dr. N. - se nekoná - vidím jak odchází. To mě štve. Všude samé lešení. Pod mostem leží muž. Začne si zpívat. Rozběhne se do hor. V komůrce chaty navštívím dr. I.V., vlídně mi vypráví. Chci odejít, ale okolo je sníh. Než sejdu z verandy po schodech, kytarista začne hrát a zvolna přichází jaro.

            Upíří dívka se o mne otře nahým ňadrem. V tu chvíli se mi do lýtka zahryzne vzteklý černý pes.

Hledám marně hodinky. Žádám příbuzné, aby mi je pomohli hledat. Sleduji tetu. V jejích stopách se rojí sršáni. Hodinky najdu u chaty zašláplé v hlíně.

            V kině dávají kreslený film- bajku o současném světě. Když se vrátím z cest, je kuchyň vytapetovaná abstraktními obrazy. Otec zemřel.

 

7.7. Henrikův kolega jel na svatbu. Svezl mě do Glogowa / z Boleslavce asi dvě hodiny jízdy autem/.

            Vše stojí za vidění: ulice, člověk, věc chudá i slavná, velkolepá památka i špinavé dítě, stará babička, lidská bída, radost, kočka, list, oblázek, okno.... Povzbuzoval jsem se: Pojeď do neznámého města, toulej se a putuj, mrkej na vše českými kukadly a těš se, seč můžeš z malebnosti života. Být bezmocným cizincem v Boží dlani je rozkoš a prospěch.

            Zastavil mi u vlakového nádraží. Odtud jsem přes trh došel k ruinám tří chrámů - bezděčné memento minulé války -okolo nich stály rozestavěné nové byty a obchody. Přes řeku jsem pokračoval do hradu -nyní muzeum a galerie. Vrátil jsem se a podél kasáren, dál vilovou čtvrtí k redemptoristickému klášteru. V kapli jsem se chvíli pomodlil. ze stánku u nádrží jsem poobědval smaženou rybu a spláchl holandským pivem. V krámku s orientálními výrobky jsem si koupil tři balíčky různých druhů vonných santálových tyčinek. Bezcílnou chůzí jsem došel na větší trh než ráno. V mumraji lidí a jejich výkřiků, handrkování, smlouvání a zmatku jsem si koupil sandály. Na to jsem tři hodiny čekal v parku přezdívaném „bruklin“ na zpáteční vlak.

 

            …... věčnosti pomeranč loupe Bůh jak ňadro panny

            Luny půl pluje holubí oblohou

            bílý racek spár sek žárem poledním

            ve stínu ze snu spící básník do nebe verš vryl skřekem....

 

            …...ve větru se vrány převalují

            mrak se sluncem též do sebe vpeřeni

            nahořklý vzduch rdousí podvečer

            z bažiny kalně vyrůstají dni......

 

            Jizvy v duši - po milenkách začaly pálit ohněm a paprikou ve vzpomínkách na jejich zásnubní dary: tři nemanželské děti, filcky a kapavka. Když jsem se propadal hanbou při pohledu do očí matce, jak mi bude při posledním soudu? Je vzácným darem „sestra ze zámoří“. Tento vztah je čistý jako perla. Bolest odloučení od ní mi dává sílu nést tíhu žití. Vím jistě, že setkání by nás zabilo. Křehký vztah by se rozmetal … na prach.

            Když jsem včera četl její druhý list, slunil jsem se. Paní Myka mě řádně zkropila. Vytryskly mi slzy vzteku, lítosti a smíchu. Měl jsem strach, že se písmo rozmočí, smál jsem se vlastní hlouposti. Milé jsem odpověděl“ Svůj útěk jsem si vysnil jednoduše. Na půl roku odjedu a ono se něco stane. Každostejsnost doma, nečinnost na obecním úřadě, lži a zloba ve škole... jako bych byl na cestách tři minuty.... díky, že mi nasloucháš... mezi důvěrnými přáteli na sebe nemám čas.... je to šest let, co jsem se rozešel s E....

 

9.7. Od půl páté do osmi jsem chlapům pomáhal s bouráním: ramena, plenty, plechy, podlážky, kostry. Nosil jsem s Nečanem a pomáhal mu je rovnat do kšíráku. Plenty balil jako nemluvňata, aby se nepoškrábala malba. Po práci nám šéf osobně udělal smaženici  a dal po pivu. Jeden z drobných projevů přátelství mezi světskými, o kterém umějí vyprávět hezké historky.

            Místo učení jsem vzal děti na koupaliště. Kolec mi dal lekci odvahy a já kočil z pěti metrové věže.

            Důkladně jsem spakoval: složil židle a stoly, zaklínil skříň s učebnicemi dětí, porovnal jídlo, flétnu, keramiku, budík a vůbec křehké věci jsem zabalil do dek. Konev a tři plastikové lahve jsem naplnil vodou. Chlapi odpojili proud. Ale nevyjeli jsme. Direktor dostal chuť na opékaná kuřata. Mně slíbil pečené brambory. Dělal jsem mu navigátora městem a tlumočníka. Po dvou hodinách jízdy jsme sehnali potřebné brambory, kuřata i dřevné uhlí.

            Do siesty ve stínu přišel Čbán s Džuklem. Cíbek vykřikl ať Čbán Džukla umyje. Černá bestie, pro svoji potěchu a nám k obveselení, vrněla blahem. Cíbek řekl:“To je málo. Dej sem hadici......“ A zlil Čbána. Pro přihlížející to byla psina, hlína, prča. Ne pro opilce, který malounko vystřízlivěl a jeho karmínový obličej sytěji zahořel. Zatím c o se mokrý Džukl bavil s námi, Čbán vztekle zahodil balíček cigaret a hodinky. Ale na Cíbka si nedovolil.

            Zpovědník je vystihl: jsou bezstarostné děti. Málo co berou vážně. Něco řeknou, ale udělají opak. Rozdělí se s tebou jako s bratrem. Když se znesváří je to výbuch, časem se smíří. V base drží spolu - pokud se tam dostanou kvůli čachrům s auty, zlatem. Někteří zkoušejí i drogy. Se mnou seděl jeden a ten všechny bavil. Jednou měl škrabat brambory. Najednou skočil i s kanadama do hrnce a začal v něm tančit. Bachařovi řekl:“Šéfe, já za to nemůžu. Mně hrabe.“

            Jedeme - dobře, nejedeme - taky dobře. I z toho maj prdel. Večer jsme pokračovali u ohýnku a povídali si. Dostal jsem půlku ještě horkého, voňavého bochníku chleba  z nedaleké pekárny, kozla ve skle a židli.

            To bylo včera. Jakmile dnes odpojili vodu, seřadili vozy. Děti zatím uklidily plac. Odjel první sled. Ženy zatím udržovaly oheň rodinného krbu včetně krmi: slepičí polévka u Kolči, guláš dostal Vbost, jeho brácha chleba se salámem. S pivem museli vydržet až budeme všichni na novém place. Když ženy navařily a uklidily, sesedly se jako ženský ze světa a žvanily o svatbách, módě, zlatě, švadlenách..... občas jsem se taky přidal.

            Trápí mě vykotlaný zub, ale tvářím se, že o nic nejde. Zubaře se děsím doma, natož v cizině.

 

10.7. Nečan, přezdívaný Smůla, při přejíždění dvakrát píchnul a urazil dveře labyrintu. Měl pech. Na nový plac v Lubině jsme přijeli uvaření ve vlastním potu. Cestou jsem na pastvinách pozoroval stáda ovcí, koní a krav. Zahlédl jsem větrný mlýn a párek čápů. Na zdravotní zastávce v lese jsem si natrhal borůvky.

            Jel jsem s nestorem  Vbostem. Správný chlapík: podsaditý, pihatý, rezoun. Pálí mu to. Podle mne je nejšikovnějším řidičem party. Paní Myka říká, že jezdí jako prase, když jí pomlátil nový nábytek. Jezdí rychle a ne všechny silnice jsou bez jam a výmolů. Je to můj domácí a není nasebák. S oblibou troubí na chodce a zvlášť na ženský s baculatou zadnicí. Vysvětlil mi, že je to součást reklamy. „Je důležité na sebe upoutat pozornost....“

            Člověk je děj, který má smysl (Patočka)

            Svítá. Na prsou cítím dotek jantarového růžence. Rozhodl jsem se, že po návratu bych ho dal sestře Malvíně. Naslouchám zpěvu jitřních pěnkav. Čichám vůni lip zvenčí a z papírového vaku sušeného bezu, kaštanu, kopřiv, řepíku.... Bytujeme na prostorné louce s výhledem na trh a moderní kostel. Za námi pokračuje park, který plynule přechází v les. Loukou protéká říčka. Na polích kvetou chrpy. Kolem jsou chrousti.

            Předevčírem mě paní Varda zaskočila otázkou, co bych měl z radostí života, kdybych skončil v klášteře. Dal jsem jí kostival na pohmoždění ruky a začali jsme si povídat o nemocech, politice, rodině.

            Poklady ticha a míru znám velmi dobře od svaté paní Zdislavy- hostitelky, ale to bych paní Vardě nevysvětlil.

            Škola je vůz typu „němec“ s ládlíkem, kam ukládám žanek.

            Paní Myce jsem dal hrst lipového květu, aby mi udělala čaj s medem. Děti jsem vzal do města. Poklekli jsme v kostele, protáhl jsem je galerií a knihkupectvím. V cukrárně jsem jim koupil limonádu a zmrzlinu.

            Umyl jsem okna a nechal si vyprat záclony. Na návštěvu  dnes přišly slečny, aby si povídaly o víře.

            Děti mne vytáhly na koupaliště. Jinak celý Boží den kameny, rostliny i lidé v žáru výhně odpočívali.

            Vnější tíseň a otřesy jsou nezbytné, aby mě vytrhovaly ze zaběhlých kolejí......(de Chardin)

            Na chvíli se mi zastesklo po domově : rytí na zahradě, česání rybízu... Od Vbostovýho zeťáka jsem dostal dvě cukrové vaty - dětský symbol pouti. Před týdnem přijel s krásnou ženou (po mamince) a budou s námi přes léto.

            Povrchní zdá se mé šaškovství vedle tiché kontemplace mnicha i noblesní šlechetnosti, námořní hrubosti či cikánské bezstarostnosti mých světských soudruhů.

            Jediný okamžik života obsahuje celou věčnost -má cenu věčnosti.

 

13.7. Včera večer mi Mytěl půjčil prut, Vbost mne naložil a jeli jsme na ryby. Vůkol ticho. Chytali jsme na policajta. Zapadající slunce na nebi i na hladině. Poláci na hrázi vybírali raky. Nalovil jsem do srdce mír. Deo gratias.

            Vášně jsou zbraně Zlého. Člověka roztrhají na kusy. Umět se opevnit v zákopu Božího milosrdenství a vést poziční válku. Trpělivost udolá nepřítele. Neútočit, ale do krve se bránit.

            Vzal jsem si dva týdny dovolené. Rozdal jsem ručně vymalovaná „světská“ vysvědčení a s dětmi jsme měli besídku. Rodiče tleskali. Kdybych dal jen na novinové zprávy jako: …....v Severním Irsku 23 zabitých teroristy.....epidemie v Peru, 1.0870mrtvých.... kriminalita v Lucembursku - 12 vražd na milión lidí......musel bych zešílet. Stačí, že vědci vypočítali: každou vteřinu na světě umírají tři lidé. Jednou mezi nimi budu i já. Nechápu? Na to přišel před pěti sty lety Tomas Hemerken.

            Do plátěného vaku jsem vložil hroudu tvarohu, rozlomenou půlku chleba, hlávku zelí a Chasidská vyprávění od Bubera. Z růžencové procházky jsem polní cestou pokračoval mezi políčky žita, tančící modří a červení, vůní heřmánku, souhvězdími svízelu siřišťového a řepíku. Na mezi před samotou jsem posnídal. Obloha zbouřkovatěla. Již za svítání rachotil hrom. Navlékl jsem rozpůlený stín psa  -sekyrou tedy já.....Syrová báseň mi vyskočila z českých novin, do kterých jsem si zabalil domácí tvaroh. Zvolna jsem žvýkal a mísil se slinami větu o „rozpůleném stínu...“. Za vsí jsem zabloudil do lesa. Na pasece jsem si lehl a poslouchal ticho a z dálky skřivánčí zpěv. kdo může rozprostřít své hodiny a říci: Tato je pro Boha, ta pro mne?

            Napsal jsem sloupek pro Pojizerské listy: Uličnické divadlo.

 

            Palouk s mladou štíhlou maminkou ve vytahaném žlutém tričku a volné černé sukni. Soustředěně a vážně trhá chomáče suché trávy a dává je dvouleté dcerce na vlasy. Hudebníci na pódiu v parku ladí panovy flétny, kytary a mandolíny. Každý tón natahuje nervy naslouchajících. Do Zgořelce přijeli s indiánskou hudbou z Kladska. Kousek odtud na ulici zastavil autobus. Vystoupili komedianti : Pierot, Kolombína, Ženská, Chlápek, masa masek. V prachu se roztrančil a ulehl ušlechtilý muž s bílou tváří. Mezi ním, jeho Láskou a jemnou hudbou ramluje ženská s kbelíkem. Čas od času přes jeviště přejde dítě nebo divák. Nejsme herci i my přihlížející?

            Po představení se vmísí mezi umělce a techniky český poutník a vyptává se, co vědí o české kultuře. Pierot říká, že četl Kafku, Haška a Hrabala. Má rád české pivo. Doporučuje Schulzovy Sklepy Cynamonove.  Jiný herec dal přednost Otovi Pavlovi a pankové muzice. Kolombína všem nabízí piškoty. Když autobus odjíždí, český tulák se vrací do maringotky.

            Je to deset let, co v Lubině bylo jiné drama. Skupina dělníků.... střelba milice... dva mrtví... Dnes jsou na onom místě žulové balvany. Při bližším pohledu v nich čteme : S O L I D A R N O Ś C.

            Vím příliš málo, abych byl pokorný a mnoho, abych nebyl pyšný.

 

19.7.O deváté přišla Lepa, že už tatínek jede do Prahy. Rychle jsem sbalil, nechal rozečtené noviny i rozpřepisované deníky 1988. Projeli jsme dvě stě kilometrů a opustili kulturu světských a Polska. Když jsme projeli celnicí v Habarticích, cosi se ve mně zlomilo. Nechal jsem se vysadit ve Frýdlantu, ale zpovědník nebyl doma. Posilněn farním kyselem od Aničky pokračoval jsem domů vlakem.

            Na nádraží v Hodkovicích vystoupila rodina a šli do polí prašnou cestou. Holčička nesla v papírové lodičce jahody. Rodiče byli ověšeni nákupními taškami. Po tři sta metrech se malá najednou otočila a běžela. Loďku položila do kaluže u kolejiště, odstrčila ji  a úprkem se vrátila. To již vlak odjížděl.... Být v pravém smyslu slova znamená mít smysl.

            Překvapení z příjezdu. Mladí na dovolené. Máme s babičkou večeřely. Do pračky jsem dal montérky, v zahrádce sklidil meduňku, šalvěj a yzop. Druhý den jsem na kole navštívil tetu a knihkupce. Stavěl jsem se i u kamaráda. Tři měsíce jsme se neviděli. Po pozdravu řekl, že nemá čas, ať přijdu zítra. Posměšně jsem odpověděl:“Až v listopadu.“ Když jsem přecházel jejich dlouhý dvůr, pochopil jsem hloubku kamarádství. Kdyby bylo povrchní, přerušil by důležitou práci, hodinku bychom jen tak tlachali.  Kdybych byl víc ješitný, urazil bych se příšerně.

            Parťák mě vyzvedl na parkovišti před zámkem.

            Duchovní poušť je jediné místo bez faty morgany.

Cesta zpět - zapomenout, je pro mne  n y n í stejně obtížná jako se učit.

            Přečetl jsem „Zvláštní dobrodružství žít nad Wislou“ od Jana Prokopa (soubor literárních esejů). Knihu uvádí Konwickým:“Každý den je analogický s historií Polska.....“ Když mi ji Henrik dával, říkal:“ Vědro potu z tebe nakape, než ji přečteš. Musíš znát Žeromského, Pilsudského, Wierszinského. Potom i pochopíš, proč cenzor v Tygodniku14/1988 vyškrtl“Všechno tu již bylo..... stačí zachovávat tradiční scénář, jako naši otcové. Nejdeme hlavou proti zdi hrozících nebezpečí, za námi v řadách jdou ti, kteří za nás bojovali v prvních legiích, v prvním či třetím povstání, v prvé či desáté vlně uprchlíků. Jsme s nimi spojeni ne v synchronii, ale diachronii nejen teď, ale „zawsze“. Popisuje dál literaturu padesátých let:..... tchoři píší, jen aby se nemuseli zmiňovat o tom, co leží před očima 30 0000 000 Poláků. Bezzubá literatura připomíná chleba z gumy. Literatura neliterární. Polsko znijaszona albo lodowiec z gówna.

            Za 100 dolarů jsem si koupil zpáteční lístek do Paříže, za devadesát jsem si vyměnil francouzské franky. Podoben Odysseovi jsem opustil Lubin směrem na Wroclaw, kde mě měl čekat autobus. Projely ale čtyři a každý obsazený. Měl jsem poněkud na krajíčku, když jsem se snažil ukecat vedoucího pátého korábu.

           

 

27.7.                            B á s e ň  p a n to o m i m a

 

motýlí chmýření říjících topolů pod stříbrem břichatých mraků starý taškář neklidu  a zmatku motá se pobuda dolů a nahoru

vystoupil jsem z vlaku a proti mně vyšel muž s jelení hlavou

na rohu seděl žebrák a já si koupil 300 franků

Jákob spatřil ve snu žebřík, jehož vrchol se dotýkal nebes

vedle hlavního wroclawského nádraží několik zbožných civělo k zažehnutým mrakům

 

závorami noci snů mýt a stínů slunečnic vyvržen Jonáš

z vnitřnosti jikernatého autobusu, aby prorokoval mlčením jehlici obelisku vetnuté z náměstí do nebe

hemžení turistů jak filckám v rozkroku

filmařům natáčejícím úsměv francouzské modelky

dřív než sochař Čas vryje do shnilých broskví vrásky

a plíseň a chodci očumují auta zběsilující stáda

šlapu bulvár a vnímám pohledy cetky housky kytičky

cévy narkomana větví se ulice s příboji pastýřek

lodních přídí muž vedený dvěma pejsky

pouliční klaun s červeným nosem aroma pražené kávy

podpaží čpí  potem les výlohy odráží obraz hejska

a bezdomovce policajtku v uniformě a veselého černocha

sličné studentky hrající dvojhlasně na stříbrné flétny

motivy z kouzelného Mozarta

            civilizace se svou dokonalou technikou se snaží

            stále více racionalizovat uspokojování lidských potřeboval            řidčeji je člověk nazýván svým jménem

            stále méně s ním zachází jako s osbností

            kteá má srdce vlastní trápení radosti rodinu

            technika zotročuje

            na nemoc se hledí jako na předmět ošetřování

pomodlím se v Sacre Ceur -rozjímali zde Charles de Foucauld, svatý Ignác Max Jacob, svatá Terezička

probloumám zahradu hřbitovaa hřbitov sebeklamů

prohlížím pohlednice s Apollinairem, Rilkem a holou řítí

 o kousek dál mapy sýry ústřice vína krevety odznaky košile

koše s cizokrajným exotickým ovocem cukroví

již je neděle dýmku vykouřím v samotce hotelu

na mši odejdu do kostela svaté Anny pár metrů odsud

celebruje kněz mulat

            klenutí ticha

            hudbou varhan a otesaných pískovců

            věkovitost zlato kadidlo modlitby

večer jdu na film s bláznivým newyorským židem

ráno na výstavu šíleného Španěla s humřími kníry

loutkoherec s marionetami pštrosů

mosty javory věže hradby lidského spěchu svítící lampy ve dne nábřeží galeri galeje chvatu trhy šamané portrétisté

na jiném hřbitově hledám ztracený čas (M. Proust 1871-1922 cimetiere Pere Lachaise 85/E 5)

koštuji crepete s čokoládou košer rohlík vanilkovou zmrzlinu

uhranutý okukuji krám mágů s taroky a křišťálovou koulí

            holubím prokřídlená kaštanová alej Luxemburské zahrady

            sochy růže jitřní park melodie lidských těl a přání

Sorbona de Lorette st.Vincent de Paul Madeleine

čtvrti: portugalská jako Středozemní moře řecká jako krvotok bohyně židovská jako košer boledst čínská bambusová džunka japonská květa sakury a lastury arabská s krámky roztodivných masek a šperky

veletok času a řec kameny

začíná pršet zašuměl strom nad antickými vykopávkami

norci veverky drůbež  fenci ovce - zajatci kovových i zlatých klecí

básník je kaleidoskop v poesii jen nevýslovné stojí za to aby bylo řečeno a děti izraelské oplakávaly v poušti Mojžíše

mlčení neoplodněné slovy

nesmírný oceán kapkou rozbouřený gare de Austerlitz

vagabundi klošárdi a bloudi s rolničkou blázen ze skořápky mrákot

Merton Ghándí Gibran s Dalajlámou ve společnosti Spravedlivých

pěkně pohromadě na fotografiích duchovního knihkupectvím rojí se policajti i mravenci druhá káva za sebevraha

v čínské galerii medituji místo vstupného na flétnu

je pokračováním vlny melodie peruánského indiána

kejklíř svázaný řetězy na hřebech žongluje s ohněm a lahvemi

labyrint umění je palác z kovových střev

věže chrámů zaschlá krev pod lavičkou v parčíku snad

rozlitého vína sen na place d´Pigal

paměť není skříň se šuplíky ale mořská houba

ztracení nalezeného času a jednoho Básníka

touhy přesahující člověčí srdce vzpomínka na slunečnicová pole

před městem i na autonehodu - daň molochu civilizace

 

jen občas zaslechnou osamělý pláč

 

na mělčině čáp a kulíci čepel Luny od sluneční šťávy

pach bahna a mlhy chuchvalce kouřící rybář rozdrtil ústřici

břeh a stín steskem opilý tichý muž prsten spatřil v tůni

lahodná vůně lip ulpění svatojánci

           

            S hořící řítí, zaníceným krkem, umořený na těle i na duši z dvoudenní jízdy autobusem z Paříže do Wroclawi, odtud do Legnice a ještě deset kilometrů strachu, aby parťáci opravdu byli v Polkovicích.

            Měl jsem dětinskou radost, když jsem za sklem autobusu mezi trhovci, krámky a stromy uviděl známé labutě, stožár letáku a vostováky

            anděl provazolezectví přenesl mě do dětství

            již nemám zatajený dech zas budu lítat na křídlech

            zvonkové dráhy

 

            Jsou to atrakce, ale i echo manéže, cirkusových pachů, světélkujících očí šelem, ledabylá elegance pružných zvířecích i lidských těl, ryčná hudba... To vše omamuje podivným kouzlem.

            Cirk „pouťové“ atrakce - věčný neklid člověka dělat nemožné, překonávat hranice možností.

Slyším výkřiky Cíbka:“Uwaga, uwaga.... tylko super jízda pro vás.“ Disko duní na plné pecky. Děti i tatínci rozzářeně, nadšeně a poctivě zkoušejí všechny atrakce. I dospělí se musí čas od času vyřádit.

            V dálce park, město s věží kostela.

            Koupil jsem si čerstvou chalvu. Chaluju chalvu, nugát, banány, sušenky a domácí tvaroh. Večer jsem se podělal.

            SEN:

            O půlnoci jdu na autobus. Je mi zima, okradli mě a jsem jen ve spodkách. Autobus mi ujel. Jdu do vlakové čekárny a oslavím tam narozeniny. Dostal jsem mnoho jídla, darů a pití. Na oslavě je živo i dlouho po půlnoci. Nevěnuji se hostům Ujel mi i poslední vlak. Začalo pršet. Pár přátel a jeden světský mi nabízejí odvoz autem. S díky odmítnu a lehnu si v čekárně na lavici. Sotva usnu, slyším, jak mě někdo volá jménem. Potřebuje pomoci s plačícím dítětem, které se bojí tmy. Všude rozsvítíme. Končí klášterní mše.

            Chci se svěřit duchovnímu vůdci, ale obchod je rozdělen na kotce, kde zákazníkům namáčejí obličeje do barvy. Chytí i mne. Přitom shodím vázu, rozbije se. Teprve v kotci pochopím, že je to záminka, abychom si v klidu a nerušeni mohli popovídat o politice a jedné dívce. Za sklem výlohy je slyšet výkřiky proti vládě. Je to provokace. Zhoupnu se, ale z vývratu spadnu do klína krásné děvky.. Ve vší počestnosti si povídáme a tím mě uchrání obědu u známých. Podzemním labyrintem mě zatím dovedla do mafiánské akce. Již mají šéfa, ale jak jsem se tam připletl, chtějí zabít i mne. Doběhnu do slepé ulice, tam začnu hrát na rolničku. Přitulí se ke mně zdravotní sestra. Hýčká mě. Stojím nad rybníkem, hladina je výloha knihkupectví. Vejdu. Při tom porazím ženicha, který váhá, zda nemá vstoupit  do kláštera.

Náměstí je zasněžené, ale plné sazí.

 

28.7. Oslavou svátku slečny Vardovic skončily dva týdny prázdnin. Mejdan po prvé prosadili do vozu školy. Přišli jen mladí. Chtěl jsem z klece hluku utéct, ale trucoval jsem vzteklý v „bytě“, oddělený dírkami záclony. Snad vztekem, nebo potem vyšla ze mne nemoc. V klidu jsem přemýšlel o častých a veselých oslavách: dobře se najíst, zatancovat si, popít a popovídat, cosi v sobě přehlušit....... Jsou šťastní? A kdo je? Lidé ze světa se svým nudným žvaněním, denním přežíráním, diskotékami, televizí …. jsou lepší?

            Utopická představa se minula se skutečností. Během prvé hodiny se učení rozplynulo. Pohodu a mírnost jsem hrál, ale špatně. Byl jsem vyčerpaný. Až do druhé hodiny jsme jeli naplno. Poslední hodinu jsem četl z Letopisů z Narnie. Hrajeme to jsako příběh, který nikdy nekončí. Kromě Mraua nesly poškolu statečně. Poškolu? Náhradu promarněného, nedobrovolné doučování.

            Podřekl jsem se, že bych starší kluky vzal pod širák k moři. Byli nadšeni. Rodiče naše nadšení nesdíleli. Pojedu sám, dá-li Pán Bůh, na víkend za dva týdny.

            Kilometr za městem, na poli ječmene sedl jsem na mez a četl:

V mladosti rebe zahořel boží láskou, myslel, že k Bohu obrátí celý svět. Časem pochopil, že stačí, když obrátí alespoň lidi z města. Dlouho se namáhal, ale  ani to se nepovedlo. Pochopil, že si dal nedosažitelný cíl a snažil se obrátit příbuzné. Až mu došlo, že musí dát do pořádku sebe, aby mohl v pravdě sloužit Bohu. Ale ani to se nepodařilo....... dodával smutně.

            Zhýčkán pařížskou dovolenou, zašel jsem si na oběd do restaurace: sleď, polévka, vejce s bramborem. (Volské oko - jajka sadzone.)

            Džukl, nebezpečný anděl strážný mě udržuje v bdělosti.

           

            SRPEN:

 

1.8. Měsíc prošel úplňkem.

            Když jsme přijížděli do Nowé Soli, kde plac připomíná okraj Exupéryho pouště (písek, písek, zvadlý strom), uviděl jsem v příkopě mrtvou srnu a ježka.

            Po gulášové polévce jsem pomáhal stavět. Ipresárioval Cíbek. Když jsme obrazy přestavovali po třetí, bylo tak husto, kdy jeden druhého by byl ochoten zabít. Však taky mezi ním a Nečanem lítaly hodně kořeněné nadávky. Až padla a my pili pivo, Nečan vyprávěl, jak jako malý kluk jezdil s rodiči, vůz tahal koník, dřevěný kolotoč poháněli nohama, ve střelnici se svítilo petrolejkou, víc se zpívalo, mnohdy předčítal....... „Dnes mladí spěchají. Ženou se za prachama, zapomínají hantýrku:

            Dhikel tachti šelengero Džukel thulo rychna

            Podikhel kde tyčí bengo

            Mozol se lohní, že potrhandě chudelím

            Ramlice je šajtle. Tíhá s ní lochrle.“

           

            Nedaří se mi, jak bych si představoval popisovat všední životaběh: setkávání s dětmi, jak Otmalda štípla vosa - začínají se rojit - a on řval, jak Mrau Kolcem přišli pozdě do školy, protože v pakováku svlíkli a osahávali patnáctiletou Polku( Kolec byl dokonce ještě na mě drzej), Líša začala být  sprostá jako kanál....

            Vytříbili jsme sešity a knížky na nový školní rok. Servaly se. V sebeobraně jsem dal Kolocovi pohlavek, ale krátce na to, jsem se jemu i jeho mámě omluvil. Večer se mi stejně pomstil - hodil mi pod nohy petardu.

            Do deníku si zapsal: Má kouty. vůbec se mi nelíbí. Je moc protivnej, ale já taky nejsem hodnej. vůbec bych takovýho kamaráda nechtěl a je přísnej. Když něco řeknu, musím bejt po škole. Ve škole mě to nebaví. Lepší je učitelka.......

            Po obědě jsem je vzal do lesa. Chtěl jsem s nimi pozorovat přírodu a hrát stopovanou nebo na indiány, ale byli jako zběsilí. Kolec pro nic za nic zabil babočku kopřivovou. Odvedl jsem je zpátky a půl hodiny museli opisovat cvičení. Potom kluci odešli na ryby. Vykoupali se a vozili se na šlapadlech.

            Cesta z placu na vlakové nádraží mi připomíná cikánské gheto  v Liberci. Odpočinul jsem si na lavičce v ošuntělém parčíku. Přisedl blázen a drobil namočenou housku vrabcům a holubům. Při tom mlel:“Nejprve pečivo namočím do sladkého čaje... do vody to nemá smysl.“ Z druhé strany si přisedl muž s jinak hořce chorou duší. Dal mi přihnout z lahve vodky.

            Pohrdat jimi by znamenalo odmítat cenu, kterou jim dal Bůh.

            Pozdní večer. Ve voze je ticho. Jiné než v hotelovém pokoji v pařížské Latinské čtvrti. Jaké je ticho opuštěného pokoje doma?

 

8.8. Byl jsem na mši svaté a u svátosti smíření. I počasí se pročistilo. Nepravosti v srdci, slovech i skutcích - především vůči dětem i Bohu se za ty měsíce nastřádaly jako kal v potoční tůni. Za pokání jsem dostal, abych se celý týden modlil za žáky a jejich rodiče.

            Houfují se vlaštovky.

            Po dramatických telefonátech jsem v pátek odjel autobusem do Boleslawce, kde mne čekal Maluch s Henrikem, Annou, švagrem  a kamarádem za Států. Od H. jsem za 40 dolarů koupil Webster Dictionary. Vyrazili jsme směr Česko. Nocovali jsme u nás. Časně ráno v sobotu jsme dorazili do Prahy. Dopoledne konvenční nákupy. My s Henrikem  po knihkupectvích, zbytek sháněl pivo, sklo a oblečení. Jen tak mimochodem jsme vylezli na věž Staroměstské radnice, proběhli Národní galerii a svatým Vítem, v poklusu shtli obloženou housku. H. s A.    si koupili kaktus, všichni pět kilo banánů. Většinu odpoledne jsme s H. pro A. sháněli vložky, zatímco ona s hochy popíjela pivo v malostranské hospůdce. Shodou okolností první volný taxikář měl za ženu Polku, tak si mohl s. H. povídat. Až v Dejvicích -ve čtvrté lékárně - jsme uspěli.

            Opět jsme přespali u nás. Švára daroval Američanovi obraz. Místo do Prahy jsme jeli ráno směr hranice - přes Harrachov. I když jsem připlatil na benzin, neodvezli mě do Nowe Soli, ale musel jsem jet nočním vlakem pře Wroclav. Četl jsem  Kafkovy povídky a nadával na Henrikova švagra. Po půlnoci přes periferii do vozu. Byla mi zima. Nemohl jsem usnout. Ve vedlejším voze se probudili přiopilí Nečan se Čbánem. Jelikož Nečan je nahluchlý, hlučně se bavili o včerejší rvačce v knajpě (kořalně, pajzlu, huntovně). Z útržků slov jsem nepochopil, zda byli pobiti, či bili -li. Hlava jako mezi mlýnskými kameny věští změnu počasí.

            Po mnoha týdnech jsem byl vyměšovat pod širým nebem. Jinak jsem se naučil chodit na žanek, ale stydím se, když s ním jdu ke kanálu.

            Napsal jsem Lukešovým:

            Jsem hrubý, neotesaný balvan. Hraji si na někoho, kým nejsem, Vykořeněn opouštím mnohé falešné, jalové a neplodné. Moji druzi nechtějí moje iluze, slova z knih.... ale mě. Mateřídouško-moje myšlenky jsou ušlapané jako tvoje lístky.... Zmořštěly mi oči, když jsem si uvědomil, že po deseti letech kantořiny dělám co mě baví - hrajeme si a povídáme -a ještě jsem za to dvojnásob placen než ve státní škole. Děti sice bývají jurodivé, ale rozhodně ne hloupější ….....

            Ve zdejším knihkupectví jsem se skamarádil s paní Josefou. Je to mladá Židovka. Její bratr je majitel italského restaurantu. Pozvala mě na pizzu a darovala mi verše A. Pawlaka: Kilka slow o strachu (1983-85).

 

15.8. KOLOBRZEG   LESZNO   RYDZYNY    LEGNICE

            Kolobrzeg. 416  kilometrů z Nowé Soli nočním vlakem. Moři se málo co vyrovná. Jakoby nekončí. Ve dne v noci, rok za rokem přelévá se tam a sem. Odjel jsem a ono pokračuje. Odejdu sám od sebe, do snu - i zde je moře.

            Spal jsem pod širákem na písčité pláži ve stínu trnitých keřů. Rajská hudba vln, ticha a hvězd srpnové noci.

            I když bylo chladno, vykoupal jsem se nahý mezi labutěmi. Za městem jsem našel pramen slané léčivé vody. Vzal jsem dětem na ochutnání.

            Byl jsem na mši svaté.

            Městskou dopravou jsem odjel do jiného lázeňského městečka, jedl jsem sušené slané ryby, vymetal galerie (polská grafika mi připomíná dílo strýce Pavla), povídal jsem si s lidmi.

            Jak jsem se představil, že jsem z Čech, omlouvali se za osmašedesátý. Cítí to jako provinění na nás.

            Szcetinský vzduch nasáklý lpěním na zásadách: pořádku, solidnosti, dodržování slibů, vytrvalosti, dochvilnosti. Německý humus čpěl během trojhodinové procházky (tolik času jsem měl, než mi jel další „pociag pośpieszny“ (rychlík). V těžké katedrále, na zámku, v chování lidí na ulicích, ve vzezření malých restaurací. Lituji, že jsem neobětoval dolar za mystickou grošovanou lasturu.

            Leszno. Větrný mlýn se stařičkým majitelem. Kosatel, kde kázal Jan Amos Komenský. Jeho socha. Symbolicky jsem zde spálil deníky 1988. A opsal z filosofa a biskup: Slýchal- lis kdy co o Krétském labyrintu, zázraku, stavení z mnoha příhrad, průchodišť vzdělaného? Kdo se do něho pustil, vždy sem tam chodě a motaje se, nikdy ven netrefil. Ale žert to byl proti tomu, jak sám světa toho labyrint,  z v l á š t ě   n y n í , spořádán jest …. V ulici plné výmolů, kamení jam, klád, dolů a jiných zavazadel ležících - uhlédl jsem slepotu a bláznovství. Žádný ničeho neodložil, neupravil, nespořádal. Mozolů a modřin každý měl dosti a žádný nic nedbal.... Shlédl jsem mnoho všudy falše a šalby …. nalezl mnoho zbytečných marností....etc etc

 

            Rydzyna.  Barokní zámeček s městečkem jako dlaň. Ondatry ve vodních příkopech, volavky v olších.

            Legnice. V kavárně koblihu s kávou. Nápis na zdi: Lidi více tolerance. Galerie : Izolace -nečitelná postava za mříží, Tajemství - černý kruh v červeném poli, Kompozice -márnice s cáry těl, Modré oči -Faust, Mraveniště, Když jsem byla malá pásla jsem nad řekou naši červenou krávu, Epitafium..... namátkou několik názvů děl mladých umělců.

            Legnická pole. Jedna z perel barokní architektury. Okolo:letící ptáci, opar nad řekou, zahrádečka s barevnými astrami, vzlétající čáp, letitý dub u žitného lánu, ústav duševně chorých s příznačným nemocničním pachem, slunečnice a čekanka, rákosí a větřík, kaštany, pole dýní a řepy, kříže kostelních věží, matka se synem vlčákem na procházce, pahýl stromu, stařena s vnoučkem v náručí pohánějící prutem pár krav, pila -vůně z pořezaných bukových a borových fošen, stáda ovcí, stoh slámy, kůň táhnoucí povoz, zelné hlávky …....

            Zatím co jsem poznával Polsko, Vbost odstěhoval palandu (několik dní před tím mě zpracoval, jaké výhody mi z toho plynou, že si budu moc vodit ženský, pohodlí, ble, ble ….) a dal mi otoman. Byt se prosvětlil, ale chvíli to vypadalo jako po náletu. Abych přišel na jiné myšlenky, vzal mě na ryby. Po kalné (špinavé jako Labe) hladině Odry plula zdechlina jelena, zatřpytil se blesk démantového rybaříka. Mlčky jsme kouřili. Na protějším břehu lovil bukač. Vbost celkem chytil tři okouny veliké jako mužský palec. Zabíjel je úderem o kámen.

 

            Slečna měla svátek. Tak jako ostatním oslavencům, daroval jsem jí pohled s čtyřverším. Chvíli jsem poseděl a občerstvil se sladkostmi a vínem.

            Direktor si jen povzdychl:“Zase mě bolej záda Byl jsem se rozloučit s Józefou. Zdržet se o týden déle, možná jsem si přivezl nevěstu. Deset let pracuje v knihkupectví, dva roky jako soukromník. Její muž dělal v Iráku. Když měl balík peněz, zastřelili ho teroristé. Vychovává dva syny. Ráda se nají. Na život nezanevřela. Řekla: Je to tu díra, ale mám zde přátele. Někdy přijde do kšeftu feťák a ukradne pár knížek. Nechám ho na pokoji. Ne, že bych se bála, ale nechci, aby mi jeho parta rozmlátila výlohu. Policie je toleruje. Je mi hanba, když na ulici vidím šlapat čtrnáctileté holky. Taky mi vadilo, když jsem byla v Praze- miluji ji a až tam pojedu, stavím se u tebe na zámku- slyšela jsem o nás: šmelináři, opilci …. Ne všichni …. Jsme potomci drobné šlechty, Židů, Francouzů. Jsme víc hrdí a svobodní než vy. I když většina pracujících je -jako u vás - unavená a zničená a knihy jsou drahé, čtou. Ženy romány, dívky spíš horory, muži si koupí i poesii. Nejžádanější autoři jsou Kosiński, Forsyth, Collins a vaši Hašek s Kunderou. Ale jen knížkami bych se neuživila, tak prodávám hračky.“

            Na památku mi dala výpravnou obrazovou knihu: Bible v obrazech. Upřímný polibek a křesťanské požehnání.

 

22.8. Stojíme na sídlišti v severní části Glogowa. Ke hradu je to půlhodinka pěší chůze parky a okolo kasáren a heren. Pod placem vede hlavní tah. Přes silnici dostavují moderní kostel s klášterem. Zdi bez omítky, lavice na hlíně, ale mše jsou. Ráno a večer slyším zpěv zvonů. Libozvučné vlny z bronzového srdce oplodňují dálky svým evangeliem. Volají každého člověka touhy, jehož srdce je otevřené. Zvony hlaholí: svět je široký a jen v Bohu je pokoj. Kolik lidí tento jemný nápěv slyší?

            Vlevo od nás je škola a školka. Z nich bereme vodu, za těch pár dní nám výtržníci dvakrát nařezali hadice.

            Ukončil jsem třídenní půst a tím i soukromé exercicie v klášteře. B