Deník Odyssea de la Mancha IV.

Ukončil jsem třídenní půst a tím i soukromé exercicie v klášteře. Blahodárné ticho a samota posvěcených míst. Když jsem v pátek nastoupil, nechali mě bratři mniši čekat dvě hodiny na chodbě a zatím mně žrali komáři (snesli se náhle na město jako egyptská rána, jsou všude, běda člověku, či zvířeti, které postojí......(Krom postu jsem si četl, studoval, modlil se, vyzpovídal, rozjímal, chodil na mši svatou.

            V pozdním odpoledni neděle, v tichém šumění parku jsem obnovil dýmkový obřad.

            Po měsíci jsem se koupal v teplé vodě. Zamrazilo mi při pohledu na tvář otrapy, ztroskotance ve vetchých špinavých šatech, když se vynořilo blízko mého obličeje. Chvíli mi trvalo než jsem pochopil. Tři probdělé noci a 1.156 kilometrů harcování po kolejích.....

            WARSZAWA                  CZESTOCHOWA            KRAKOW

 

            Celou noc, čtyři sta dvacet osm kilometrů, jsem polehával ve špíně, mezi chrchly plivanců a nedopalky papieros na chodbičce rychlíku. Se svítáním se na půl hodiny uvolnilo kupé. Chroustal jsem burské oříšky a dal se do řeči se studentem techniky. Ochotně mě vyvedl z bludiště nádraží a nasměroval ke starému městu. Říkal:“Zajímavá je hlavně chráněná nebo znovu postavená část. Ostatní nemá žádný charakter - bastardní směs ulic bez vlastního života, široké tepny, velký prostor téměř stepních sídlišť: družstva hromadného spaní....“

            Ludvík Aškenazy v padesátém roce napsal:“Ulice Nový Svět byla ulicí ve výslužbě, rumiště. Nebylo na ní nic. Jen černá ramena trosek trčela do nebe. Ani jediný dům. Pouze krvavý popel. Dnes zde stojí řada bílých domů....“ (Kniha budovatelská, stalinská....)

            Šel jsem dlouho až batoh se stal velice těžkým. Zabloudil jsem. Kilometr jsem se vrátil a zabočil k Wisle. Brzy mě objaly křivolaké uličky, vlídná náměstí - jako na Malé Straně v Praze, katedrála ( v každém kostele jsem poklekl a pomodlil se Otčenáš a Zdrávas ( hrad, galerie) zaujal mě italský malíř Ramon Lombarte (podvodníci, šejdíři, starý židovský vetešník -hlupák jsem mu nabízel keramický kachel s Ukřižovaným).

            S ošuntělým kytaristou zpívajícím odrhovačky a protest songy ( jako v sedmdesátých letech Ota Veverka - s ním jsem se po deseti letech opět setkal v Kroměříži) jsem si na flétnu zadžemoval.Před Koperníkovou sochou se rozpršelo. Povozil jsem se tramvají. Z „moderní“ části města na mě dýchla vodka a báryšňa Moskva, projel jsem předměstí Praga a na chvíli se vrátil do města založeného ve třináctém století. Minul jsem muzeum Narodowe a proto neviděl obraz Dětské divadlo Tadeusze Makowskeho (osobité spojení kubismu a folklóru) studoval v Paříži, připomíná Josefa Čapka.

            Vrátil jsem se na nádraží. Zmožený deštěm, celodenním chozením-jistě jsem nachodil přes dvacet kilometrů    a hladem ( to jsem od rána jedl: misku ovesných vloček, banán, jogurt, dvě zapékanky, sáček hranolků, dvě borůvkové  buchty, chléb se sýrem) jsem si sedl mezi žebračky, utečence, indiány z And ( je to pár týdnů, co jsme spolu hráli v Paříži před palácem umění), mafiány, Araby, policajty, poutníky. Nedaleko na zemi seděla dívka se skrytou tváří čtvrtkou: Pomozte, dejte mi peníze, mám AIDS.....

            Odešel jsem na peron a do odjezdu jsem četl z Demlových Mých přátel. ČEKANKO, ničeho jsme nevěděli o světě na svých stoncích rozsochatých a holých a naše oči byly jasné proti osudu …....

            Paní noc mávla hedvábným plédem a prst smrti se dotekl mého čela. Závrať. Mrkla na mne Krása šilhavým slepým okem, usmála se Krása bezzubým úsměvem, zatančila Krása na třech chromých nohách. Sotva jsme vyjeli, vlak zastavil. Skočila pod něj nějaká žena....

 

            Na slavné mariánské poutní místo jsem dorazil ve dvě ráno. V nádražní hale jsem si ustlal spacák mezi mladé Rusy. Po čtvrté jsem byl vzhůru a se svítáním jsem prošel branou kláštera na Jasné Góře, založeném v patnáctém století. V duchu i nahlas jsem vyslovoval slova, ale v modlitbu se proměnila až když jsem začal procházet křížovou cestu (připomněla mi tu  na Svaté Hoře u Olomouce). Duše se uklidnila. Sestoupil jsem do města a v chrámu s vystavenou Nejsvětější svátostí jsem se dlouho modlil a třikrát jsem otevřel Evangelium:

            Jan 1, 17 ….pravda přišla skrze Ježíše

            Jan 5, 19 -29 …...kdo slyší slovy Ježíše má věčný život....(slyší a koná)

            Jan 21, 18 ….. až zestárneš, jiný tě opásá a povede kam nechceš

            to jsou ukazatelé na mé pozemské pouti.

            u kostela svatého Jakuba jsem četl z Demla ( dnes by mu bylo 113 let)

            optal jsem se květin, kde se jim nejlépe odpočívá.

            odpověděly: na oltáři.

            Naposledy jsem se vrátil k zázračnému obrazu Panny Marie okolo stánků s růženci, svatými obrázky, křížky, brakem veteší a žebráky. Chvíli jsem v tichu klečel. Sotva jsem vstal, duší začala prosakovat únava a smutek.

            V pozdním večeru jsem vystoupil na Krakowském nádraží. Hladový, spát. Místo abych vše svěřil Pánu, umanul jsem si, že budu v hale na nádraží. Uvelebil jsem se vedle dvou mladých Angličanek, co nejdál od Rusů a Ukrajinců: muži urputného vzezření vysloužilců, ženy mochny, děti ubohoučké... Po desáté přišli policajti. Nepříjemní. Začali nás dost surově vyhánět. Zpanikařil jsem. Vyšel jsem do tmy. Předlouho jsem šel, kam mě nohy nesly silnicemi dvoumilionového města. Je to centrála útěku. Ulice jsou roury, do nichž jsme nasáváni. Velkoměsto  je shromaždiště prchajících. Scházíme se, abychom se navzájem učili utíkat. Podobni ptákům na podzim nepokojně se třepetajícím na telegrafních drátech... rdousila mně temnota mysli, která není o nic méně děsivá než ona noční, které se báli naši dávní předci v jeskyních. Nejeden z nás jde ve svém životě ve stínu smrti, v duchovní temnotě, beznadějný, osamělý, prázdný …. podobné úvahy mi vířily hlavou, když jsem se vyčerpaný svalil do škarpy pod černý bez v zahrádkářské kolonii. Utrpení a úzkost duše byly znamením jejího probuzení, jako když si zub uvědomíme, až když začne bolet. Zkoušky jsou dlouhá cesta stoupající v serpentinách. V každé z nich se před námi otvírá nový způsob života, vždy plnější... Klimbal jsem hodinu. Čas mezi psem a vlkem. Zase začalo pršet. Již jsem byl propocený strachem. Dovlekl jsem se s batohem do zastřešené tramvajové stanice a hodinku jsem dřímal na lavičce. Svítání jsem projezdil v tramvaji. Pomodlil jsem se v kostele svatého Augustina, mého biřmovacího patrona.

            Kdybych sem jel včera večer, mohl jsem se pohodlně vyspat v klášterní ubytovně

            Odjel jsem na dopoledne do solných dolů Wielicska, kde pracoval Karol Wojtyla. Na chodníku jsem z otevřeného okna zaslechl hlas rádia, že v Rusku je puč.....

            Po prohlídce solných slojí jsem se vrátil do Krakowa, obdivoval Mariánskému náměstí s chrámem ze třináctého století, pevnost a zámek Wawel jsem obešel, zdržel jsem se v židovské čtvrti Kazimierz. V jedné poničené synagoze mi vetchý chasid ukázal modlitebnu s několika přízraky připomínající staré lidské bytosti, pohladil jsem několik pískovcových náhrobků.... Rozpršelo se. Prošel jsem ještě několik galerií, v jedné zvlášť výstřední jsem si zahrál na flétnu. To, že umění je stranou života, hodí se lidem na útěku že do těchto svatyň se odvažují jen vyslanci a vyvolenci, kteří se s obrazy v temných místnostech dohadují s ostatními. Obrazy jsou porušené. Nemohou žít v naší paměti jako celek. Lehce se vytrácejí. I my lidé na sebe snadno zapomínáme, i z nich vidíme jen kousky …..

            Rozloučil jsem se s šedesáti kostely, platany, jiřinami a slézem....

 

29.8. Obvyklá každostejnost dopoledne se stále živými dětmi. Ta tam je únava z třídenní pouti, ten tam je mír z ubytování v klášteře.

            Líša přišla s fintou, že ji bolí v krku a nemůže s ním kroutit. Nafilmovala přesvědčivý pláč. Děti jsou stejné. Většina z nich udělá vše, jen aby se vyhnuly škole. I my, když jsme byli malí jsme před těžkou písemkou snědli půlku křídy a vymýšleli ty nejrafinovanější výmluvy, proč jsme se nemohli učit. I když jsem její komedii prokoukl, po první hodině jsem ji poslal domů s dvojsmyslnou poznámkou: „Co kdyby to byla rakovina.....“ Zezelenala a odešla. O další přestávce jsem zašel k nim do vozu. Její máma mi chladně řekla, že manžel s dcerkou odjel do nemocnice. Před obědem vpadl do vyučování Mýtěl:“Pane učiteli na slovíčko....“ I když mluvil medově, rozšafně pod sedmým žebrem mne zastudila chladná čepel. Vyšli jsme ven. „Tak ty strašíš  n a š e   děti ….ty ještě nevíš, že bratr a strýc zemřeli na raka a to slovo je u nás TABU...?“

            Odešel jsem za Nečanem. Když mě viděl bračícího, ještě popichoval:“Když to dobře dopadne, dostaneš přes držku. Tobě to neuškodí. Měl to udělat její otec, ale je měkej, tak je to na nejbližším mužským příbuzným...“ Řekl jsem si - prašť jako uhoď. Tak jsem doučil, sbalím si ….. Po obědě jsem si s kluky zašel na školní hřiště zahrát kopanou.  Jako odsouzencova poslední cigareta. I oni byli ohleduplnější. Večer jsem zašel pro ortel na leták. Tak trochu jsem byl připraven slovenským řeholníkem - misionářem Petrem, za kterým mě poslali polští kaplani. Strachy jsem před Mýtělem plakal a prosil o smilování, když jsem se ptal, jak je Líše. Náš rozhovor se mi zdál nekonečný. Se zakloněnou hlavou, pozorující mraky z točící se sedačky, bral jsem tuto jízdu jako rozsudek: odpuštění.

            Jakoby věčnost uplynula, než jsem poklekl před sochou Sedmibolestné Panny s prosebnou modlitbou za sebe, Líšu, maminku. „Pod ochranou tvou se utíkáme....“

            Rodičům jsem se omluvil, Citvarovi jsem koupil pivo (to a bedna, to je jeho a dejte mi všichni pokoj), Líše čokoládu.

            Lepa s Chudobkou na trhu koupily křečka. Braly ho víc jako hračku. V noci se prokousal lepenkovou krabicí, v rose se nachladil a ráno jsme ho našli tuhého. Děti vystrojily velkolepý pohřeb. Symbolicky jsem přiložil i strach z utrpení Líši.

            Jinak skoro v každé rodině mají psa nebo papouška. Cúdovi půlroční stěně sežrali v Lubáni cikáni.

            Líša leží s bolestivým, ale jinak neškodným nádorem na hrtanu, její brácha má nohu v sádře. Zlomil si ji, když nezvládl skok na lochnesku.

 

            ZÁŘÍ:

 

1.9. Vzal jsem školáky na výlet. Tři kilometry přes město do muzea. Prvně v životě jsem si na hřbitově věcí prožil radost z krásy tvarů rukodělných výrobků. Upřímně jsem se obdivoval cínovým konvicím z XV. století. Dětem se zase líbila nejvíc mučírna.

            Lepa napsal do slohu“

            …..po snídani jsme se seřadili a šli na Zámek. Museli jsme přes dva trhy, pak jsme ještě+ chvíli šli a konečně jsme uviděli muzeum. V něm byly: stany indiánů, samopaly, nádobí, meč, náušnice, obrázek jak chytají dinosaura do pastě. Prostě nádherný věci. Na dvoře byla hraběnka v rámě a v mučírně dva kameny,které nosily ženy, které podváděly.....

            Děti se chovaly dost slušně.

            Přednesl jsem kázání, že nejde o to, jaký jsem hulvát, ale že jsme nepřipraveni na bolest a smrt. Ta je naší poslední učitelkou. Jsme-li vnímaví, rozlišíme věci nepomíjející. Co je oděné láskou, zůstává …...Memento homo. Quia pulvis es. Et in pulverem reverteris.

            Vejřez dostala Líša od svého kmotříčka, protože řvala, když jí píchali injekci.

            Dny jsou teplé a jasné celé léto. Jaro - až od května bylo chladné a deštivé.

            Parťáci začali bourat. Zašel jsem na kus řeči za knězem Petrem, usměvavým, pokorným, klidným synem Církve. Radost z něho vyzařující je nakažlivá. Pozval mě na mši východního ritu, kterou slouží pro Ukrajince. Potom jsem šel za město. Na jih. Po šípkovým keřem  jsem četl z provokativního Abd ru Shina (Ve světle pravdy). S mnohými jeho myšlenkami nesouhlasím. Pomáhá mi prohlubovat katolickou víru. Netroufl bych si tuto svoji cestu doporučit druhému.

            Pro dobrotu …. se na mě Žoldán naštval. Chtěl retušovat reklamní obrazy. Vybarvil jsem pravěké potvory, že byly jako živé. Jaksi jsem nedomyslel, že olejová barva, kterou za pár dní vsákne dřevo, se do plechu nevsaje ani po třech nedělích. Přilepila se na ně gádžinka v béžových šatech a on jí musil platit čistírnu. Raději je už nedává na lochnesku, ale opírá je o pakovák.

            Chudoba prvních měsíců mě naučila střídmosti. Přes týden jsem žil o chlebu, vločkách a vodě. V neděli jsem si přilepšil koupí sladké buchty nebo rolády s malinovým džemem. Zřídka čokoládou.. Přes léto jsem se živil všelijak a zvlčil jsem. Paradoxně tomu pádu dopomohly i posty. Prostě v jídle začínám být neukázněný.

            V nitru začínám pociťovat hustší nánosy z poutě.

            Ze zpráv RFE: Politická situace se změnila na šest měsíců, ekonomická se mění za šest let, změna myšlení …. nejdřív za šedesát.

            Vojenský puč v Rusku potlačen... vypukla občanská válka v Jugoslávii...

 

6.9. Při jitřní růžencové procházce jsem naslouchal zpěvu ledňáčků, zatímco komín chrlil démony dýmu. Stříbrňák Luny natrhl vak paměti. Posnídal jsem chleba s máslem a medem a kukuřičné lupínky. Šéfovic se po týdnu vrátili z Čech. O kuchyň se starala Slečna. Jen jednou jsem šel o polévku žebrat.. Za pět měsíců jsem potkal direktora míňkrát, než mám prstů na rukách. Na cestách hledá vhodné placy, vyjednává po úřadech, vylepuje plakáty, že „přijede česká pouť“. Sbosem jsem se setkal ve Zgořelci. Jednali jsme ohledně platu, pojištění, důchodu, daní a jiných úředních formalit. Moudrý jsem z toho nebyl, tak jsem přikyvoval. Měl přijet začátkem srpna.

            K obědu byla bramboračka a smaženice. Cuda koupil dva koše hřibů. Vlaštovky jsou zhoufované. Byl jsem se podívat, jak se děti máchají v tůňce pod mostem. Cíbek z mladické bujnosti mě, tak jak jsem byl ustrojený, hodil mezi ně. To je jeden z projevů neotesanosti kočovníků celého světa. spíš jsou velcí páni, všude doma, bezstarostní, ani za mák ostýchaví a nesmělí.

            Okolo vozů se toulají smečky psů. Občas je prožene džukl.

            Před spaním jsem si četl a dlouho seděl na schodech před vozem a díval se do hvězd.

            Včera jsme přejížděli. Vbost musel jet třikrát. Žoldán sólo. Jakoby se stranil party. Napětí zhoustlo, když parťáci zjistili            , že gádže z městského úřadu přeplatil víc jak o sto dolarů.

            Cestou byl defekt. Nečan jel tentokrát s traktorem. Druhá várka odjížděla z města narkomanů a veksláků v půl sedmé večer. Když jsem vypakovával, naštěstí byl již zapojený proud. Obvykle to pořídí až na druhý den. Zvlášť když v noci mrzlo to bylo kruté.

            Poslechl jsem si zprávy RFE: O J. W. Goethovi, jak se dožil 83 let přes vážné choroby a sedm ohrožení smrtí.....Vyšlo „Budování státu“ F. Peroutky - ve čtyřech svazcích, a je to stále levnější než láhev whisky (dnes 1996 stojí svazek Aristotelovy Etiky, jako dvě lahve).

 

7.9. Děti provokovaly i bez Líši. Kolcovi jsem ze zbabělosti ( a ne z mírnosti, jak jsem se obelhával) promíjel a nyní sklízím ovoce. Poněkud sklesle jsem jeho matku požádal, aby mu dala na prdel. Chvíli jsem chlapům pomáhal s podlážkami a přitom jsem se opaloval. Po obědě jsem se toulal  v lesích při řece mezi veverkami, brhlíky, skřítky, krahujci, kulíky, slípkami a jinou drobotinou.

            Začalo pršet. Když jsem se šel projít, cítil jsem za zády stín zla. Nemluvím o angíně, která mě  sužuje druhý den. Žvýkám česnek, zapíjím vínem z aloe a medem. Krk si mažu švédskými kapkami. Piji lipový čaj.

 

11.9.Noci začínají být tak studené, že ani kamínka puštěná přes noc, vůz nevyhřejí. přes den se dá opalovat, děti se chodí koupat do říčky. Dokoupil jsem si pár plechovek piva, rybičky med, černý chléb a zelí jsem naložil do dvou půl litrových sklenic.

            Nedělní kostel byl již v sedm plný, takže jsem stál. Na place se do oběda neobjevila ani noha. Nečan se z labyrintu přestěhoval do kasy u zvonkovky. Když jsem se byl svést na autíčkách, řekl mi Kolec.“Včera jsem se nasral na moji holku, protože se líbala se svým klukem. Potom jsem šel na střelnici. Na lochnesce byla taková protivná holka, tak jsem vzal balon a trefil ji do obličeje.....“

            Odpoledne přijela kriminálka. Ráno tu byli bez psa a nástup mě minul. Postavili nás všechny mužský. Vyšetřovali vraždu, o které mi vyprávěl Mýtěl. U kádesa ze střelnice se vlčák zastavil a zýačal štěkat. Je to tedy onen maniak, který znásilnil a zamordoval osmnáctiletou dívku? Mýtěl není malý kluk, ale o tom se mluvit nechtělo. Týden má zlomenou ruku a tak leták stavěl doslova levou. Slíbil mi, že příští štaci mi ho nechá postavit. Jinak mu trochu pomáhá šéfik ze střelnice. Nalepili se na nás od Lubáně. Jsou jako klíště.

            Doposud jsou s nimi jen maléry. Napadlo mě, když Bůh každého z nás obléhá jako vojsko, abychom ustoupili, přestože je v nás i v Žehuli, která se do školy těší v Otmaldovi, který ji nenávidí, i v onom vrahovi.... A Werfel dokonce napsal román Ne vrah, ale zavražděný je vinen.

            Nakonec mi Mýtěl tragédii dovyprávěl. Byli to dva chlápci. Dívku okradli, znásilnili a podřízli. Zdejší město je město vrahounů. V novinách ještě psali, že antiklerikalismus není v Polsku bez tradice. Násilí páchané zjevně i na krajině, architektuře a lidech.

            Grudzinski (při návštěvě): V podmínkách znovu nabyté svobody je na místě opatrnost, chceme-li vyjádřit široce pociťované věci.

            Ze zpráv RFE: Arcibiskup Vlk  v novinách upozorňuje na potřebu mravní obrody a ne jen ekonomické...

            Zdánlivě volná výchova dětí je vcelku velmi přísná, tuhá. Zvláště dívky jsou vedeny zkrátka.

            Mýtěl se nahlas zasnil:“Usadím se, ožením  zavřu v domě a o světě nechci slyšet.....

            Vytřel jsem podlahu, pral jsem a i sebe dal do pořádku. V bazaru jsem si za pár šupů koupil slušný manšestrový oblek, což Kolec okomentoval:“Určitě jste to koupil u vetešníka  - v lumpexu.....“ Přebytečné šaty jsem odnesl na faru. Odkázali mě na dům sociální pomoci. Po delším bloudění jsem uspěl. Není snadné páchat dobré skutky.

            Jsem vlna na moři. Pluji a pluji. Tůní věčnosti tančí ryba.

 

17.9. Začalo to včera večer, když mě Mrau probudil a rozespalého ukecal, že si ke mně do vozu dá motorku. I když představa spánku v garáži se mi vůbec nelíbila, ale byl jsem měkký. Měl jsem poslat do háje. Otrávený i z výparů benzínu, s bolavou hlavou, mrzutý jsem se pokřižoval a do příchodu dětí jsem poslouchal rádio. Hned jsem je varoval, že jsem naštvaný a budu zlejší než obvykle. Jako bych jim řekl-zlobte víc. Zvlášť sourozenci byli jako urvaní za řetězu. Sprostě si nadávali, plivali na sebe. Když jsem je rázně okřikl, začali trucovat. Odvedl jsem je k mamince, ale vše šlo do ztracena. Musel jsem čekat do večera na příjezd otce.

            Poslední hodinu jsem je chtěl vzít do města. Ale pořád je to bralo, tak jsme hodinu seděli a koukali na sebe. S mojí únavou a podrážděností roste jejich lenost a lhostejnost. Včera jsem trochu vybočil a místo Krásný je vzduch.... jsem z kancionálu zazpíval chvalozpěv svatého Františka. Dal malé kázání a když jsem dočetl kapitolu z Malého prince o tajemství pláče, tekly mi po tvářích slzy. Pro Otmaldovy pindy jsem ho vyrazil.

            Dneska odpoledne jsem pomáhal bourat podlahy. V nejvyšším bodě, něco přes tři metry, se jedna zhoupla a já zůstal viset na vzpěře. Když mně Nečan se smíchem pomáhal řekl:“ Až se dolámeš, budeš jedním z nás....“ Z leknutí jsem se pomočil.

            Když jsem konečně začal Cúdovi líčit dnešní školní patálii, zjistil, že Slečna ještě není doma. Po tom mordu mu to klidu nepřidalo. Obešel vozy a pak odjel do města. Zatím jsme si s paní a Nečanem povídali při kafi a bibli.

            Mladá dáma byla u kadeřnice. Vejřez dostala i se sourozencema.

            Na zahrádkách odkvétají měsíčky, rozvíjejí se jiřiny. Houfují se špačci. Zažloutlé listí opadává z lip. Jen motýlí melancholie víří myšlenkami. Poslední čas jsou přeháňky.

           

Děti psaly sloh-

Můj učitel:

            …. je štíhlý, vousatý, má modrozelený oči. Nejí maso. Někdy je spravedlivý, někdy ne. Má černé vlasy. Nerad má nadávky. Jako každý učitel. Když se rozčílí, oči mu zešedivý. Je netrpělivý. Je zvláštní, pr o mě obzvlášť zvláštní. Myslím, že neví co je rána nebo kábel. Četl nám Moudré blázny, Malého Alenáše, Český rok -léto, Malého prince a jiné knížky. Rád hraje dámu. Chodil s námi i na plavání. Myslím, že rád chodí do města. Má rád klid. Je věřící. Často nám povídá, že se svým životem půjde do pekla, ale já si myslím, že má ještě čas. Taky, když čte -pláče. Často nám říká, že je pes, ale my se tomu smějeme. Hezky kreslí. Rád píše - to je jeho koníček. LEPA...... je hnusnej, protivnej a nemám ho rád. Má dny, kdy je hodný, potom ho mám rád. Já mám taky dny, kdy jsem ve škole rád. Je hubený vegetarián. Vůbec se mi nelíbí jeho kouty. KOLEC.... má málo vlasů, nosí křížek na krku, rád zpívá, chodí do lesa, kde pozoruje zvířata. Hraje na kytaru.

            Musím přiznat, že v podstatě mě vystihly přesně.

 

19.9.Probuzení do nového jitra mi je procitnutím do nového  ž i v o t a  . Od početí svíce hoří, týž plamen a přece  j i n ý .Ochlazuje se podnebí. Na kaštanech hnědne listí.

            Než jsme přejeli do Zagáně (původně jsem chtěl těch patnáct kilometrů jít pěšky) obešel jsem město a pokračoval podél řeky až k polím. Rychle blednou vzpomínky na dvě vykouřené dýmky, pozorování jelců a ledňáčků, stín Smrti. I na to, jak jsem jel prvně v životě na koni, krátce potom, co shodil Slečnu, když se utrhl náš pes a pokousal ho (Cúda s ní hned odjel do nemocnice, ale nic polámaného neměla. Pádem si vyrazila dech a byla v šoku.)

            Na poslední chvíli jsem překonal svár chlapecké touhy po novém dobrodružství se strachem spojeným s tělesnou nevolností. Na štěstí koňák byl citlivý mladík. Jen kůň nerozuměl moc česky. Sama jízda byla splynutí zdolávání mořské vlny, poznání milenky, slézání skály, konejšení dítěte a letu albatrosu.

            A i když hned po jízdě jsem vnořil řiť do studené vody, přes týden jsem chodil jako když sedím na sudu.

            Přejížděli jsme celý den, jako by to bylo jednapadesát mil. Ani jsem si nový plac - stadion - neprohlédl a vyšel jsem na toulky. Cestou jsem v duchu složil Vbostovi poklonu, který s vlekem o délce pětatřicet metrů (liazka, vlek, němec a centrála) projel na poprvé úzkou branou, tak že u zpětných zrcátek by se vešla nanejvýš sirka nadél. Cíbek s polovinou za sebou najížděl třikrát a stejně musel odpojovat. Za neřádného klení.

            Poklekl jsem v gotickém kostele. Moudří říkají, že deset minut před svatojánkem je víc, než hodina modlení v pokoji.

            V cukrárně jsem si dal vdolek a jogurt. Z nervozity.

 

24.9.Děti mi vzrušené a zveličeně vyprávěly o událostech minulých dní. Cíbek potřebné upřesnil:“Bejvalej kádes s komplicem se Žoldánovi vloupali do karavanu. Chtěli ukrást rádio a koženou bundu. Ale měli smůlu. Šel kolem táta a dal každýmu pěstí. Pro jistotu jsem kádesa skopal. Svini......“

            Když výtržníci utíkali, vyhrožovali. Polici zatkla komplice. Kádes utekl. Večer přišla síla mstitelů. Hodně pankáčů, Říkal jsem si, proč Cíbek kopal do bezbranného? Jak by bylo mně? Podle Sokrata jsou zlé skutky z nevědomosti.....Z výšin úvah mě na zem srazila dvoumetrová lať, právě když jsem bral za kliku vozu. Útočníci ji urvali z lavice ochozu a hodili ji do šera tábora. Vyváznul jsem s úlekem a škrábnutím. Válečný stav trvá. Musíme mít zatměná okna. Ani na place se nesvítí. Pes je odvázaný.

            I kaplan při homílii se zmiňoval o růstu vandalství a násilí.

            Podaří se mi popsat v deníku skutečnost, když samo  p s a ní  je součástí oné skutečnosti?Jako když dvě zrcadla proti sobě odrážejí obraz a odraz v sobě obsažený. Ani malíř nemůže malovat své libovolné fantazie, ale vždy krásu světa Božího, krásu lidskou svévolí porušenou. Vezměme si, že všechno živé má svou tvář: lev, slon, lama, kosatka, delfín, mihule, kráva, králík, žába, housenka, orel, panter, gazela, andulka, moucha, žížala, kočka, netopýr, pes, kůň... a tak dál. Ale s lidmi je potíž. Dnes jsem viděl tvář budující dojem  m a n d l e .

            Seděla před portálem gotické katedrály a se stejně krásným batoletem žebrala. Cikánská Madona. Okouzlila mě na prvý pohled. Ale minul jsem je bez projevu soucitu. Peníze jsem na jarmarku utratil za oválnou lesklou mušli ( vybíral jsem z donek, homolic, kotoučů a i jiných), protože na ni myslím od pouti k moři. Ale radost po chvíli zhořkla. Užíral jsem se proč jsem raději dva dolary nedal potřebným? Došel jsem až do parku k řece. Vykouřil jsem nedělní dýmku (jiný způsob modlitby). Zvedl se silný vítr. Nad javorovými listy na hladině se mihl skorec.

            Když jsem se vracel do tábora, dal jsem madonině chlapci svůj mořský poklad. Ženě jsem do dlaně vtiskl pomeranč od oběda. Dítě si hned začalo s klenotem hrát. Hvězdně se mu rozesmály oči.

 

28.9. Zprávy z RFE:Pořad o exilové literatuře. Mimo jiné četli báseň Ivana Blatného a esej Jana Čepa. Lituji svou ubohou nedovzdělanost. Abych se sebe potvrdil, zašel jsem do knihkupectví:“Przeprasza. Czy moge paniau o cos poprosic....? Prodavačka mi vyšla vstříc. „Obyčejný člověk nečte. Je krize. Vydělává se málo peněz. Půl obyčejný čte detektivky, sci-fi a špionážní romány. Komunisté ho sice naučili číst, ale již mu nedali kulturnost. Menšina je „neobyčejných“. Mají vkus a vědí co chtějí..... Z české literatury znám Haška a Havla.....“ Když jsem se zeptal na činnost knihoven, odpověděla:“Guwjana literatura....“

            Kněz byl netrpělivý a zase rozlobený. Kázal o lidech co mají málo peněz, o rozpadajících se manželstvích, o dětech kácejících kříže na hřbitově.... během mše se osmkrát podíval na hodinky.

            Větříkem se mihla opozdilá vlaštovka. Za litinovým mřížovím zahrady posledních věcí, klovalo osm kavek. Cestou ze samoobsluhy (byl jsem si koupit chleba a rybičky k obědu) jsem mezi listím nakopl žaludskou osmu.

            Malí i velcí Václavové oslavovali v komorním poklidu. Na mé přání a sentimentální důvod (v kavárně jsem se rozplakal nad listem ze zámoří) mi Mýtěl nalil Napoleona.

            Únava jako břečťan.

 

29.9. Po odjezdu našich (potkali jsme se, když jsem se vracel z ranní mše: máma, synovec, strýc a švagr). Dopoledne jsem je provedl městem. Švagrovi jsem koupil kovadlinu na zlatničinu, tetě hrozno, dětem čokolády.... hrál jsem si na bohatého strýčka. Po obědě: obložené chleby se sýrem, okurkami, paprikami jsem strýce a synovce protáhl všemi atrakcemi. Zvonkovku s nášupem a i pozpátku. Svezl jsem se s nimi za město a vrátil se s kyticí vřesu pěšky - přečetl jsem list od zpovědníka:

„Čekal jsem, že zapadneš. Žasnu, žes vydržel neopíjet se a nesmilnit, Přiznávám, že jsem pochyboval......“

Tedy i on. A přece mě četba dojímá, když mi připisuje klady, které nemám. To není zásluha, když je milost se mnou. Jak se zachovám, až Mistr na lodičce bude spát? Třeba samo naordinované posty mi pomáhají pročistit tělo a soustředit se, ale rozjitřují  a přivádějí k srázům rozkošnických pokušení. Atanáš napsal: Půst posvěcuje tělo a má z nás udělat lidi laskavější a milosrdnější. Varuje před nebezpečími.

            Co se týká žen, potřebuji čas. Musím ji znát, abych ji mohl mít  r á d .  Ty co se samy podbízejí mě děsí. Když o tom hloub přemýšlím, cosi bytostně hlubokého mě váže k Evě. Zdá se, že zraje tajemné pouto ke „zlatému mojáčkovi“. Vztah, který měl smysl a budoucnost byl s Józefou, ale příliš brzo jsme odjížděli …

 

30.9. I když nás dál napadají barbaři ( za asistence a podpory policie), Nádobík má otřes mozku, chodím hrát ke Čbánovi a Honzovi prší a mariáš. Nečan se jednou vypařil neznámo kam (stýská se mi po něm) a z Glogowa s námi jezdí Honza. Tichý chlápek , co dělá za polívku a střechu nad hlavou.

            Čbán se včera rozhodl mě opít. Přes mírnou kocovinu jsem dnes ráno klidný a soustředěný. To musím vstávat podle hvězd, protože se mi rozbil budík.

            Co neudělám od pěti do devíti, to není.

            Obědval jsem chleba s paprikou. Přišel Mrau.

„Právě odjela sanitka. Ňáká patnáctiletá holka se nepřivázala na letáku. Kráva. A za jízdy vypadla do kočárku se šestiměsíčním chlapečkem. Jí se nic nestalo, ale malé je pomlácené a vylekané...“ A ještě poprosil:“Vyprávějte pane Karle....“ Dacan, který denně prohání motorku, holky, kouká na video chce slyšet příběh.

            „Ale já všechny zapomněl.....“

“To nevadí, tak mi něco přečtěte.....“

;           Trochu zmateně jsem vzal Na velrybě od Petra Chudožilova:

„.... slyšíš jak hučí vlny? Osamělá jako hrášek pluje v dalekých mořích velká ryby. Záda pokrytá pískem. Nese na sobě palmový háj. Spí. V háji je palác a v něm mezi koberci, drahým kamením, svícny sedí vypravěč pohádek. A povídá je ptákům, kteří.....“

 

1.10. „Ty debýýle chcíííplej!!!“ zakřičela Líša.

Jak odjela první kolona přiopilý Čbán mi koupil pivo, pomeranč a sušenky. chtěl hrát dámu. Třikrát jsem ho porazil. Než odjel druhý sled, poobědval jsem smažené brambůrky ze stánku.

            Dvakrát jsem využil sprch v šatnách stadionu. Kdyby jízdu s Vbostem psal Kerouac, mohlo by to vypadat třeba tak:

„Kdo jsem? zeptal se Čárlí Kordy. !Psí koza“ „Koza?“ Možná rozbitá držka.... Jsem zasněný sráč putující pod viditelným nebem i skrytými hvězdami..... Ukážu ti jabjam, Čárlí:od Liberka jedou vozy, vezou holku, nemá kozy. Však voni jí narostou, pak bude mou nevěstou. Naše Anča má koženou, to ji dělá pěknou ženou....“hulákal šofér a troubil na sirénu co ukradl na parníku.

„Čárlí, znáš ten fór? Sedí kráva na větvi a plete noviny. Okolo letí prase.-- Jak to že lítáš?--Drž hubu, nebo ti píchnu žihadlo!!!!--“

            Na plac do Chójnowa jsme dojeli šerem. Mýtěl odpojil leták, rozloučil se sourozenci a odjel do noci. Jako taný pták - na jih. Kde by mi napadlo, když se včera ptal:“Modlíš se za mne v kostele?“ Následná zpověď připomínala scénář dobrodružného francouzského filmu. Nebylo jeho vyprávění přeludem...?

            Taky jsem začal myslet na odjezd. Až jsem z toho nervní. Že se stavělo, den plynul jako mraky na obloze. Pomáhal jsem i na lochnesce.Za pivo. Během léta jsem si přičichl ke všemu.

            Chátráme. I věci. Šedneme. Prach se zažírá do všech pórů a škvír. To i ono je polámané. Únava čpí jako pot. Kraj opanovává podzim.

            SEN:

            Prošlapávám cestu napříč stezkami srn a laní. Paseka. Žena kamaráda jednou rukou kolíbá děcko a druhou ve velikém kotli míchá z bílků a rybízové marmelády polevu na dort. Žádá mne o pomoc. Vymlouvám se, ať jí pomůže manžel, že jsem špinavej, protože v nemocnici jsem převážel raněné a z maringotky mi udělali popraviště a márnici. Zatím co kat se modlil, přichystali další rakev pro odsouzence. Uřízli hlavu. Jsem sedmileté dítě se stařičkou paní učitelkou na výletě. Chci se v kostele pomodlit, ale mnich mi brání. Přetahujeme se o dveře, přitom se začneme bavit. Za mnou v řece plave nahá žena:na čele má kříž, v zubech růži. Zabloudím v labyrintu zámeckých chodeb. Dr I.V. leží na chodníku s herečkou. To je celé jejich představení. Na konci se mne ptá, jak jsem na tom se ženskými. Říkám, že dělám v Polsku a zrovna včera jsem v jezeře onanoval. Jako bílý slimák, náhrdelník drobných bělounkých perel, ulicí průvod maškar až před buddhistickou svatyni. Všichni mluví čínsky, kromě dvou japonských potápěčů, kteří vylovili z Vltavy květ ňadra. Na kresleném filmu souloží mořská panna s mořským mužem. Nemají pohlaví. Zatím začal koncert. Svůj koncert roztančila cikánka, dokud režisér nepřivlekl jejího boláky zohaveného otce.

Nahá dívka utíká. Máma se vrací na kole a za sebou vleče těžkou káru s dřívím. Šéfová pod falešným udáním na mne do školy poštvala stíny. Vzal jsem je na procházku do lesa. Minuly nás dvě svině. Proti ředitelce beránci. Náhle umírá. Mám s ní soucit. Místo pohlaví mám klíště. Ve sklepení začalo pimprlové divadlo, absurdní drama od Havla. Děvka chce, abych jí dělal pasáka, dvě Korejky mě chtějí odvést na motorce, ale říkám, že jsem ženatý. Válka končí. Tři démoni neúspěšně útočí na světce....

 

6.10.Předevčírem se vrátil nečekaně Nečan. Opilý jako Nor. Nenapadlo mi, že se kdy setkáme. Zvolna střízliví. Sotva mě uviděl, poslal mě pro dvě piva. Jedním mě pohostil :“Chaloval si nygle? Abys byl svěckej, tak musíš i když  seš vegetarián. Teď je ten pravej čas. Jako kluk jsem chodil s tátou, měl takovou hůlku.... ale chce to hodně pepře a soli.....“

            U letáku se střídají Cíbek a Honza.

            V zámeckém parku bytuje mrak vran. Jejich zpěv, promíšený kostelním zvoněním vytváří budíček i večerku.

            Přes den je ve voze vedro, v noci v horolezeckém spacáku pod dvěma dekami ( a kamínka puštěná na noc naplno) klepu kosu. Po čase jsem měl mořskou nemoc. Průjem, silné bolesti hlavy. Hned po obědě jsem šel spát. Procitl jsem po devatenácti hodinách. Bylo to několik dní, co mi Mrau slíbil na památku stříbrný křížek. Včera jsem jen prohodil: sliby - chyby..... A on...já vím. A sundal si ho z krku. Viděl to Kolec a po chvíli přinesl svoji „šperkovnici“ v krabici po bonbónech.. Nechal mi vybrat z vymendelenejch prstýnků, přívěšků, křížků a řetízků.

            Jeho fotřík mi nabídl nové zápalky. Jak jsem je otvíral, dostal jsem ránu elektrickým proudem. Mohlo mi napadnout, že to je šmé. Klabý mi opravdu daroval jedinečné sirky, které si přivezl z Ruska od námořníka. Ta sirka prostě nejde sfouknout dokud nedohoří.

            Povečeřel jsem banán, jogurt a ovocnou šťávu. Od šéfa ze střelnice jsem koupil za dva donaldy slzný plyn. Šel jsem do kina. Abych přišel mezi jiné lidi. V zemi, která má  Wajdu, Kieslowského, Zanussiho …. dnes hrají samé americké sračky. Bylo by lahůdkou uvidět Wajdův Prstýnek s orlem a korunou, nebo Pasikovského Psy či Glinského Všechno nejdůležitější. Leč - jelikož jsem byl v kině sám, nehráli.

            Nečan mne naučil jak vypít  pivo přikryté kloboukem, aniž se dotknu pokrývky hlavy. Musím položit malík na levý roh stolu a soustředit se........

            mírný proud řeky peřím dubů listuje

            mihla se vážka, van chorálu duje

            paprsek sluneční nahou dlaň celuje

            vážka se třpytí před černí sluje.....

            Ze zpráv RFE:

            Každý, kdo umí číst, by měl studovat zákony a sám hájit svá práva.......

v arizonské poušti začal dvouletý ekologický experiment, osm lidí ve věku 36 do 63 let se nechalo dobrovolně zavřít do skleníku o rozloze dvou stadiónů, kde je stálá  teplota v létě v zimě. Cíl pokusu - sledovat vliv prostředí na člověka...

 

7.10. Uprostřed vyučování děti psaly sloh:

Mrau:....maminka má krátké vlasy.  Ráda po ránu kávu a spí. Hraje se mnou dámu. Nerada uklízí. Mě baví jezdit na motorce, chodit do školy, ale nebaví mě čeština a nerad se hádám......

Otmald:......moje i ráda kouří. Má černé vlasy a je plnoštíhlá. Ráda si povídá a leží. Táta je pan vedoucí a málokdy je doma. Je hodný, protože mě bere domů, ale někdy je zlý. Je plnoštíhlý, má hnědé oči. Nerad jezdí na úřady, ale furt musí jezdit na výbory kvůli placu. Já jsem hubený, mám velké kotníky, žluté vlasy a oči po tátovi. Mámě rád pomáhám. Jsem napůl paličatý. Oblíbená hračka je ruka, protože je moje. Rád jím raky, zpívám, hraji na kytaru. Jsem mírný. Bratr mě sbil prutem......

            Přišel šéf:“Za čtvrt hodiny jedeme!“

            Vyhnal jsem děti, odpojil proud a sbalil kabel. Schůdky jsem zasunul pod vůz a zajistil šroubem. Žánek jsem dal do pakováku.(Málem jsem ho ztratil. Jel jsem jako obvykle s Vbostem, když nás v Saabu předjel Citvar, mával ať zastavíme a šklebil se. Špatně jsem zamkl. Přišel jsem o polobotky a asi dvě učebnice. Žánek zachránili.) Dopakoval jsem a pomohl vůz zapřáhnout.

            Jakoby nekonečná jízda. Měl jsem zvláštní pocity, když jsme míjeli romantické zříceniny hradů a poprvé jsem spatřil panorama Krkonoš.

            Před šesti měsíci jsme vyjeli z Jelení Góry. Nyní se kruh putování uzavřel. Kam se poděl mládeneček, co přijel horským jarem jako opsaným z Perrouata? Byla noc. Podoben vyorané myši se třemi zavazadly stoupl jsem z vozu do kaluže. Otevřely se dveře vozu a do nevlídna dýchlo teplo domova.“Přivezl jsem učitele... dej nám najíst!“ zařval direktor. Královsky jsem povečeřel čerstvý chleba s holandským sýrem, roládu s jahodovou marmeládou, kávu  a Budwar..

            Šéf mě představil svému zástupci, bratranci,, švagrovi a Džuklovi“To je mladej, na toho bacha. Je pěkně vostrej. No Džukl - kočička!“ Mohutnej černej rotvajler se rozštěkal. „Místo!“

            Musel jsem ho pohladit, aby si mě očuchal.

            A dny plynuly. Drčení budíku, pípání či zprávy z rádia tříštily ranní tmu a spánek. Jitřní rituály ducha i těla.

            Což není snem letní návštěva babičky Lily a její vyprávění?

            „Je mi sedmdesát. Rodiče jezdili již před první válkou s dřevěným kolotočem. Narodila jsem se na slámě vozu. Lidé chodili vedle koňů, do kopce pomáhali tlačit, z kopce brzdit. Když mi bylo osm, dal mi táta houpačku. Ve dvanácti řetízák, ve čtrnácti střelnici. S tou dnes jezdí vnuk. V sedmnácti jsem se vdala za ředitele cirkusu. Pamatuje, že cirkus dělají koně, zvířata a klauni. Až potom artisté. Večer maminka řekla. Budeme si povídat o bengu.....Podkhel, co kheruje rakliček?Mladí zapomínají hantýrku.... Přišla válka. Měli jsme bělovlasého Žida s vysokou školou lipicánů. Všichni byli auf, když ji předváděl. Němci ho v pilinách ukopali. Krásnýho starce. Než přišli komunisti koupala jsem se ve zlatě, ale nemělo pro mne cenu. A když nám v osmačtyřicátém nechali jen maringotku, tak jsem si vzpomněla na slova maminky:není umění jmění nabýt, ale udržet si ho. Muž musel tahat dříví na Šumavě. Tam muž přišel o nohu a brzo na to zemřel.......

            Co s úlomky paměti z  Polska?

            Lidé hrabající se v odpadcích. Slušně oblečení. Železnou oponu nahradila zlatá.

            Průměrný polský dělník si za měsíc vydělá kolik americký za hodinu. Tedy asi 20 dolarů. Průměrný dosažený věk je o deset let kratší než v ostatní Evropě.

            Krakow, který přežil nacistickou okupaci se rozpouští v kyselých deštích. Mizí gotické sochy.....

Řeka Wisla je jedovatá stoka líně plynoucí nížinami. V gdaňském přístavu úhoři vyhynuli. Polsko řeší krizi politickou, ekonomickou a ekologickou.

            8. září ve Varšavě na dožínkových slavnostech 1968 se zapálil Andrzej Siwiec - aby vyjádřil svůj nesouhlas s okupací Československa.....

 

            Šel jsem do starého města na černou kávu a francouzský rohlík (vzpomínka na letní Boulevard Sain Michel). Vrátil jsem se před obědem. Krom dvou spících kádesů na trávníku a Anuši, která sice Kolce nenávidí, ale nezapomněla na něho.

            Škola (vůz) se proměnila ve skladiště. Jeden si odložil dvě stará křesla, protože si koupil myčku, Vbost klimatizaci - když ji nepotřebuje, onen přinesl polámaný motor a pračku. Už mi to je jedno.

            Než přijeli, opsal jsem pár slohů od Lepy:

Maminka je štíhlá s krátce ostříhaná. Když ráno nemá kafe a cigaretu je nervózní. Občas si s námi zahraje karty nebo pexeso. Má ráda klid a čisto. Nerada uklízí a pere. Nosí kalhoty a svetr. Málo kdy chodí na návštěvy. Táta je docela velký, má černý vlasy a modrý oči. Mám ho ráda, protože mě nebije. Kouří, spí, kouká na televizi a hezky kreslí. Občas křičí. Někdy se s mámou jako pere a ona mu láme prsty. Nerad jezdí po městech a s někým se dohaduje. Bratra mám ráda, protože je mladší. Jsem štíhlá a blond a mám tmavohnědé oči. Baví mě matematika a karty, nebaví vlastivěda a mytí nádobí. Ráda plavu, kreslím princezny a zpívám. S bratrem se peru. Nebaví mě být v kase ani v Praze. Mám ráda zvířata. Ráda se opaluji. Když se nudím, čtu si. Umím naskakovat na lochnesku, ale jednou jsem málem narazila na sloup. Když se vzbudím, umeju  se a oblíknu. Vyčistím zuby a jdu s mámou do krámu. Uklidím a po škole jdu do kasy, dokud mě táta nevystřídá. Potom se jdu svíst na zvonkovku, autodrom nebo leták. Když je něco hezký, koupím si to. Když jsem měla svátek, udělala jsem hostinu. Holky mi pomáhaly …...

 

11.10. Voj přijel předevčírem večer. Když Cúdův mates vjel na trávník, ozval se třesk skla. Řidič zastavil, ale pes se již vracel. Potřeboval čurat, tak vyskočil  zavřeným oknem. Jsou všichni psi tak čistotní?

            Ze zpráv RFE: Návštěva německého presidenta v Československu..... rozpor: služba státu, odpor diktátorovi )svědomí člověka za Hitlera).... dnešní Východní Evropa může světu nabídnout zkušenost traumat prožhavenou k určitému stupni duchovna....

            Pár metrů od vozu s úsvitem otevřou drobní soukromníci své dodávky a mohu si koupit čerstvý domácí chléb, rohlík, mléko, tvaroh, med, mrkev, papriky....

            Parťáci stavějí atrakce velmi zvolna.

            Hrdá královna je na jedné straně vybižutérovaná  barevnou hudbou,  majákem, sirénou  a   světelnými efekty.....tak jako svoji nejvěrnější milou přikrašluje Cíbek, ale současně zakopávám o vylámaná prkna v podložkách, na plentách chybí víc a víc háčků, obrazy jsou potlučené a oprýskané. Viditelný obraz našich duší. Já pro děti, děti a rodiče pro zákazníky, lidé navzájem..... předstíráme úsměvy, veselí.... ale přitom se propadáme do sebe, do únavy, do podzimu. Přesto jednotlivé situace   a setkání zůstávají příležitostmi k proměně  sama sebe. Člověčenství, k nimž tak docházíme, nejsou litinová forma, ale možnost.......

            Zase se pohádali. Cúda se starou nemluví. „Řekněte jí, ať mi dá polívku..... Řekni jí, ať si kytku k svátku koupí sama.....“

            Zbytečně jsem se vztekal s Kolcem a Mrauem. Nad jejich nevděkem. Nakonec jsem si povídali o pohlavním životě. Za siláckými slovy a zmateností se skrývá stud. Nevěděli co je poluce. Když i strýčkové jim řekli, že něco takového není, nevěřili mi.

            Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu a trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. Dej mi moudrost, abych je od sebe odlišil.

            Jako hříbata jsme se prali s Cíbkem. Pozoroval nás opilý Polák ze střelnice -  kádes. Cíbek mu z bujné rozpustilosti dal do zubů. Kádes vytáhl vystřelovák. Okamžitě na něho skočili dva parťáci. Klel a vyhrožoval, že ho zabije......

            Šel jsem do starého města na procházku. U svatého Vojtěcha mě na motorkách dostihli kluci, jestli nechci jet domů. Bral jsem to jako jejich nový žert . se šéfem jsme domluvení na odjezdu za týden. Ale vrátil jsem se. Direktor čekal. „Jedu domů, vezmu tě....“ Začal jsem balit svých pět švestek a přitom jsem se loučil. Pár vět jsem prohodils Vbostem a jeho paní, nashle jsem řekl Žoldánom Citvarom. Nejdéle jsem pobyl s Nečasem, Čbánem a Honzou. Jelikož žádné z dětí si nechtělo kytaru   k o u p i t  , dal jsem ji Nečanovi a harantům jsem řekl, že jsem ji vyhodil do popelnice. Honzovi jsem nechal staré džíny a spacák. Mezi tím odešel Nečan točit na leták. Nasadil jsem si klaunský červený nos z Paříže, abych zamaskoval suché slzy. On se upřímně chechta

            Džuklovi jsem koupil půl kila salámu. Jinak jsem hlavně dostával. Pro slzy nevím, které z dětí mi přineslo modrého plyšového medvídka, kdo červeného sametového psa, voňavku, stříbrné prstýnky, Eiffelovku vrytou do skla, obrázek anděla strážného..... mnoho a mnoho drobností. Deo gratias.

            Šéf  kývnul. Ještě jednou jsem si nasadil frňák a dokud jsme jeli přes město cinkal jsem rolničkou. I ten drsňák vedle mne se bavil. Já byl veselý jen navenek, maskoval jsem strach z toho, zda budu mít práci, co obecní úřad, ředitelka, naši.....

            Jinak mlčenlivý šéf vyprávěl, jak pochovali tatínka. Byl to slavný pohřeb. Jen za sto tisíc věnců. Průvod šel z kostela na hřbitov.“Víš, lidi nás nemaj rádi. Je to dávno, když Bůh rozděloval svět, přišel za ním Angličan a dostal ostrovy, černoch Afriku. Každej dostal krásnou zem. Zbyl světskej a ten neměl kde bydlet. Řekl: Bože, tak mě nemáš rád. Bůh odpověděl: Tebe........ mám nejraději. Ty budeš jezdit po celém světě, tobě  patří všechno.....“

            Na oplátku jsem zarecitoval:

            „..... ne každý, kdo bloudí je ztracený.

            Síla, když měkká je, se nepoddá,

            mráz nespálí hluboké kořeny.

            Cesta jde pořád dál a dál, ku předu, pryč od dvorku

            vrat. Daleko už mi utekla, tak proč za ní

            pospíchat.....“

            Jako film  pozpátku a v negativu ubíhala cesta do Čech. Sem jsme jeli do noci, ciziny, dobrodružství ….. zpátky se vracím do dne, domů, do bezpečí. Cestou sem pršelo. Dnes je jasný slunečný den. Tenkrát končilo jaro, nyní začíná podzim.

 

            S mizejícím obrazem krajiny mizí i vzpomínka na děti:

            Otmald: Jsem paličák, a vůbec dělám chyby při psaní . Jsem oči, pupek, nehty, klouby a proto nashledanou.

            Žehule: Jsem ošklivá, hubená, svěcká, co si někdy hraje s panenkami.

            Mrau: Na půl člověk, na půl zvíře. Někdy zlobím, někdy jsem hodný. Jsem tlustej, někdy špinavej, s odřenejma rukama. Můj kamarád se zas umí prát.

            Líša: jsem teta, sestra, sestřenice, holka kamarádka. Umím vařit, uklízet a prát. U maminky jsem hodná, ve škole někdy.

            Kolec: jsem chlapec, kluk, bratranec. Bůh si přál, abych se narodil. Jsem hnusný a hodný. Když hodně zlobím dostanu káblem nebo vařečkou. Jsem krásný. Rád jezdím na motorce a líbám holky. Skoro celý den jsem u autodromu, doku mne nevystřídá táta. Kmotříčkovi pomáhám bourat leták. Nebo sbírám špalky. Chodím na ryby. Jsem náladový. V létě jsem měl tři týdny nohu v sádře.....

            Lepa: někdy jsem zlá a protivná, jindy hodná a poslušná - jak se vyspím. Narodila jsem se, protože maminka a tatínek chtěli. Jsem člověk, hlína, tělo, duše, kamarádka, táty a mámy radost a potěšení, příroda jezevčík, myška, jelen..... Jsem dítě. Mám ráda, když mě máma pochválí.

A kde je okatá, roztančená, usměvavá, ale i pěkně vzteklá (po mámě)

            Chudobka? Úplně se mi vytratil Mláka, jenž byl několik měsíců v nemocnici s těžkou otravou krve. Žábě......

            Myšlenky přerušila celní kontrola. Šéf ukázal oba naše pasy. Strážce zákona zasalutoval a popřál nám šťastnou cestu.....

            Rozpačité přivítání doma. Tak brzo mě nečekali......

 

            15.10. Synovec křičí. O nohu se mi otřela mouratá kočka. Odpolednem voní jabloňové kůra.

            Za uplynulý týden jsem navštívil řadu blízkých, snad abych dohnal „zameškaný půlrok“. Vše ve spěchu. Člověk na útěku. Nedotčený Proustův román i nové rukopisy jsou potaženy dečkou prachu, Místo abych vyluxoval, sedím v pokoji, který jsem opustil před šesti měsíci, jako by to bylo šest hodin.

            Přemýšlím nad vhodným názvem pro tento deník. Poslední léta mi uhranula Dantova Komedie, Goethův Faust a Homérův Odysseus. Napadl mě „Odysseus“, pro jeho bloudění, lstivost a mazanost. I předstírání šílenství, jen abychom se vyhnuli vstupu do armády. Rovněž jsem zápasil s Kyklopem sobectví, hlouposti a lži. Potkal jsem svého Aiola i své Kirké a Sirény.

            A že jsem poněkud přečtělý, naivní a přese vše s ženami nezkušený(cha cha) přidal jsem „de la Mancha“ -rytíř bludné postavy.

            Maminka se sbírá ze zhroucení. Bestie kousala. Místo na mně, vylila všechen jed do nemocného srdce mé maminky. Ještě si  s sebou vzala doprovod. Napsal jsem jí totiž pohled:

            „Tato slova zrála na vinici mé duše pět měsíců. Dílem neobdělaný úhor plný jílu a kamení vydal plody malé, trpké a svraštělé. I hořké. Jen hrst jich je šťavnatých. Ty co dozrály blízko slunce. Nuže díky za dobré i za zlé. Za metodickou pomoc, i za udávání a šikanování......

            Když jsem ji navštívil osobně, byla jako med. Medová, ledová socha.

            Zbývá čekat až zmizí vidění od očí mých a já se obrátím  ke slitovníku svému a s          poděkováním“

Pane, Bože můj, vezmi mne, teď jsem hotov, zavolej kdy chceš, kudy chceš, jak chceš. Půjdu kam poručíš.......

            Věřím, že setkání s živými svatými a všemi možnými prevíty  budou pokračovat dál a dál. Neuchopitelná setkání....

            …..čas je mi přijímané trvání díky časovému odstupu, kterým získávám k vlastnímu životu....

 

 

E p i l o g :

            Drahá.

            N y n í  minulo už ve chvíli, kdy jsem psal „í“.

Potřebuji být chvíli sám. Babička s maminkou pletou v kuchyni ponožky, synci si hrají, sestra a švagr jsou v práci. Obětavá maminka mi po hrůzných obtížích sehnala  místo družináře v Č. Díky Bohu.

            Den podzimně září. Lituji výstřižky z novin o Polsku a světských i vlastní pamětí. Uvědomuji si, že každý z nás je od okamžiku, kdy Bůh řekl Kainovi: Budeš na zemi psancem..... stavěn před základní problém - překročit práh a znovu najít ztracené místo. Cvičíme se v tom každé nové ráno až do chvíle posledního Procitnutí.

            Myslím, že díky minulým zkušenostem vidím jinačeji svět - místo otevřeného pohybu, vzájemného srovnávání a konfrontací. I když i moje písmenka jsou klování do hovna. Slova - otisky stop. Deník - jinak osahané struny vesmírných houslí, jinými prsty......breviář domácích samot, neurós, tísní, úniků z epochy. Od svatého Augustina, přes Peroutku a Hanče k Ivanu Jelinkovi a Grudzinskému.

            Píši -jako jiní vyměšují. Když kálím, tak zase čtu. prvé, druhé, třetí pozvolna bere konce. že jsem byl vytržen z každostejného pocitu bezpečí, nepopírám rozdíl lidských hodnot mezi bytostným a nízkým, jen nesouhlasím se Sienkiewiczovým humanismem:“Poslední fáze trávení je sice lidská, ale není důstojným předmětem literatury...“ Ostatně ve chvíli upřímnosti i jeden svatý kněz přiznal, že když ležel po operaci prostaty, měl několik dní myšlenky - a ne právě „zbožné“.

Umění - i tohoto deníku - je pojednání o člověku, vesmíru , Bohu. Nikdy se nespokojí s jediným obrazem lidské bytosti. Eskamotoval jsem z hlubin nitra nekonečně různého člověka: dobrého zlého, zločince, umělce, blázna, otrapu, světce.....

            Nejsem dobrodruh liknavý co usedl na břehu a vlnám vypráví marnost svých příběhů?

            Co když jste při četbě objevila věci, které jsem sám neviděl, ale mohou být hodnotné jako původní myšlenka. I s tím se musím smířit. Kdybych se stále pokoušel bránit tomu, aby lidé nečili z mých myšlenek „špatné“ závěry, upadl bych do sebeklamu, že znám všechny možné závěry. Měl bych být rád, že je neznám.

            Je svátek zesnulých. Jakoby nebeští andělé vyleštili opál oblohy i jaspisové, zlaté, rubínové.... barvy listí. Sluneční paprsky kreslí stínové obrázky na koberec v pokoji. Připadlo mi, že se podobám vězni v Platonově jeskyni.

            Nečan mě inspiroval k této menší mystifikaci. Usínal jsem první noc se světskými a on začal:“Když jsme v březnu vyjeli, měli jsme s sebou učitelku - mladou holku. Začátkem dubna se vracela rozesmátá z diskotéky.... bosky se brouzdala chvíli před vozem. Když vzala za kliku..... Našel jsem ji ráno. Snesu ledacos, ale to bylo silný kafe i na mě. Na stole byl rozepsaný list pro snoubence.“

            „Za týden oslavím třiadvacáté narozeniny. Budeš mi chybět, ale myslím, že jsme to rozhodli dobře. Ty se vrátíš z vojny a já odsud. Ve 100+1 zahraničních zajímavostí psali o cestování dřív. Ibn Battúta ta rok prošel pěšky na 4.000 kilometrů. Putovat třicet let jako on, to bych opravdu nechtěla. Ani Ti psát jako jedna biedermaierovská dáma z času žebrolamů. Díky Bohu, letos již v márnici živých nebudu muset cestovat. Na život se světskými se těším, jsou to hodní lidé....“

            Měl jsem chuť se sbalit a hned odjet, ale dílem strach, dílem smysl pro povinnost a také . co bych dělal doma? mě ztišily a zůstal jsem.

 

                        Sepsáno od svaté Terezičky léta Páně 1992

                        do svaté Zdislavy léta Páně 1995

 

                        Poznámka pod čarou:

            Do Polska jsem se vrátil v létě 1992 s Citvárovými.

Po roce jsem ochutnal flaszki, kanapki, bigos, golombki.... speciality polské kuchyně, která čerpá z ruské, litevské a francouzské. Babička Lily mě naučila světský kyselo.

            „Vezmete brambory, oloupete je a na kostičky nakrájíte. Necháte do měkka uvařit. Přidáte kmín, bobkový list, nové koření a sůl. Zahustíte jíškou, kápnete malounko octa.... a dobrou chuť.“

            Osvěžil jsem si hantýrku, umělci od cirkusů jsou  a r t i s t i, umělci s kolotoči  k l c k a ř i . Hanykuješ hantyres? Být profesor z knížky Květy Koževníkové:“Aby řeč nestála“ pečlivěji bych zachycoval svět slangu, na hlavu postavená říše poesie, plná modrých lun a bílých slonů“,

            Má bube, bude mít araba … Tachti dža...

            cecouny, ciciny, dudle, žblochadla, buzně, chvístáky.....

            kušnit, mektat, křápat, jektat, bublat...

            chládek, machl, hákovna, hafna, šuplík, klíčový průmysl.....

            Zopakoval jsem si velkej  víkend bez dovolených, neděle, kina, divadla.  Od Matěje do Václava, mnohdy až do října ve voze s televizí, sprchovým koutem, záchodem.... alespoň ti co na to mají. Rychlý život v hrozivém tempu.

            Některý čtenář namítne. Faleš a lež. Ale povím vám, co skutečně nestalo, stalo se ve snu, nebo jsem to opsal  a když se to nestalo mně, stane se to druhému, pokud  ne dnes, třeba zítra, za sto let. Co na tom záleží? Nejednou jsem si říkal - Něco takového se mně nemůže stát.... leč prolíná se  svět snů a nesnů.

            Od té doby každé jaro, jak se vracejí divoké husy, i mně začne prudčeji bít srdce.

 

svatého Vojtěcha 1996  Deo gratias

 

                                                            O B S A H

 

PROLOG

 

DUBEN

            ...Hle usmívat se učil,

            by matky neranil ni sestry nezlekal,

            tónem přátelským se mluvit marně mučil,

            když těšil obě dvě, sám věděl to, že lhal.

            Knihy nenašel, by na vše zapomněl,

            tím ještě hroznější v svém srdci zimu měl.

 

KVĚTEN

            ...Do bláta hvězdy roztroušené.

            Slov smělých úsečná tesklivost.-

            Radši hledat ženu.- Okoušené

            to víno hoří, trpké dost.

            Vše jedno, nic se nezmění....

 

ČERVEN

            ...zatím vlaštovka si staví křehký dům

            a bláto

            lidských cest nosí k nebesům.

 

ĆERVENEC

            ...moře - čas, jenž zní, tón jeho tak dlouhý

            pták-mládí, a loudí- jsou mé touhy....

            Kdesi v hloubi srdce bouří vlna....

 

SRPEN

            ...slza žásem zaschlá pod řasami světic,

            modlitba poutníkova nedostihne bran,

            děsí ho marnost slova, jako když

            prstem klepeš v prasklý džbán.

 

ZÁŘÍ

            ...dám celý vůz na čtyřech kolech

            se zlomenou ojí, komediantský vůz,

            rejdiště plachých Múz, které se bojí.....

 

ŘÍJEN

            ...Můj hořký podzime, tvé ocúny, jsem dýchal,

            když jsem pil tvé deště zdlouhavé, a nebe,

            plné těžkých krůpějí, mi z očí splachovalo sůl.....

 

LISTOPAD

            ...chlapec se změnil v bílý keř,

            keř v spícího pastýře.....

 

EPILOG

 

SNÁŘ

 

MAPA

 

                                                                        P S :

 

 

Jednou v podvečer jeli muž a žena sami spolu

v dostavníku. Znali se z dřívějška.

Muž byl básník. Jak si sedl vedle ženy, snažil

se ji pobavit příběhy vlastními i převzatými.

Povídal a povídal a ona zatím usnula.

Když se kočár  zakymácel, procitla a řekla:

Obdivuji váš výklad příběhu o Jonášovi a velrybě.

Básník odpověděl:

Leč, paní, právě jsem vám vyprávěl svůj vlastní

příběh o pavím oku a šípkové růži, a jak

se chovali jeden k druhému.

 

                                    Kahil Gibran