Deník Odyssea de la Mancha (květen)

Motto:

 

Jednou šel muž v plášti a o berli.

Když jsem toho poutníka bolestí potkal a

pozdravili jsme se řekl jsem mu:

Pojď, a buď mým hostem.

Šel.

Blízcí se na něho těšili, když se na prahu

setkali, on se usmál.

Společně jsme si sedli ke stolu. Šťastni

s mlčenlivým a tajemným mužem.

Po večeři pokračoval ve vyprávění příběhu

svého putování.

Když nás opustil,nepřipadalo nám, že

odešel host, ale že jeden z nás je dosud

v zahradě a ještě nepřišel.

 

Prolog:

Kateřino, přeji Vám, a nejen při čtení tohoto deníku, trpělivost, pravou radost a bezovou ratolístku humoru.

Venku prší a je večerní tma. Kam? ptám se s Josefem Čapkem, abych se něčeho zachytil. Z chlapectví, nebo ze dnů, které přijdou až budu starým mužem? A kamže_ Spíš je to tam, odkud jsem vyšel:do včerejška, do krásné knihy- co jsem nedávno četl:“.....cirkus stojí uprostřed mezi snem a skutečností. Dveře otevřené na obě strany...“ Do veršů, které napíšu za devět měsíců, anebo nikdy? Putuji v něčem. Trvání, napětí v čase. Spíše jen stav. Odkud poutníče? A poutník neví.

Čekám na direktora. Mlha ze dvorku tísní duši. Před měsícem jsem nezávazně podepsal smlouvu na půl roku, jako lektor u lunaparku v Polsku. Domácí učitel na kolečkách.

Pro můj metabolismus se to seběhlo příliš rychle. Jako ve filmu. Soudružce ředitelce v R. jsem vztekle prásknul před nosem dveřmi školy. Zvedal se mi z ní žaludek. Proti své vůli jsem vyčněl jako za bolševiků. To nejsem ani hrdina nebo charakter. Ti obvykle končili na psychiatrii nebo ve vězení. Přitom učitelka výborná. Charakterem - sociální psychopat: rudou/zednářskou/ hvězdu nahradila zlatým křížkem, místo z Lenina citovala z Písma,aniž by jí vadilo, že mě několikrát udala, neboť jsem chodil do kostela. A prý: Nikdy jsem dětem nelhala..... Mlží tma a prší večer. Podle ústní dohody měl šéf přijet až za dva týdny. Nemám závěrečné zkoušky z katechetického kursu, zbývají mi dvě přednášky o dějinách lidské kultury dr. Nusky. Stihl jsem uzavřít desetileté dálkové studium muzikoterapie u dr Procházkové. Praktická zkouška byla s mladými schizofreniky.

(Semínko, zasazené při setkání s básnířkou a psycholožkou Bohumilou T., vzklíčilo v roce 1981 v letní kroměřížské zahradě. Kde je uvnitř a kde vně? či slovy Chestertona: Je-li mezi člověkem a světem zeď, je úplně jedno, zda se považuje za uvězněného nebo vyhoštěného.... jsem psal do deníku, a zatím Marek S. četl Jasperse. Záložku měl z fotky Cybulského.)

Ve dveřích motolské nemocnice jsem krátce, trochu vychloubačně, trochu zděšeně, vylíčil své příští. J. se zeptala: To jedeš se světskými? Jako zpovědníkovi a známým z divadla jsem odpověděl: Ne, s Citvárovými. Dodala: taky jsem pracovala u cirkusu. Neuškodí ti to.

Když jsem se vracel z Prahy, čekala mě maminka před domem a řekla, že už pro mě byl ráno a přijede odpoledne. Zbaleno naštěstí mám třetí den. Spacák místo ložnice - knihovna s šatníkem se vešly do batohu. Hudebna a špajz /v somradle/: flétna, keramická miska, plecháček, dva balíčky vloček, čtvrtka chleba, dvě tatranky a balíček lískových oříšků.

Sestra ve vedlejším pokoji uspává synovce, maminka s babičkou dole v kuchyni pletou ponožky.

 

Potřebuji být sám. Dávno jsme loučení obmyli slzami. Babička, která o zářijové mariánské pouti kolotočářům prodávává slepice na polívku má z vnuka jednoho z nich.

„Táhnou světem“ - vzpomínala - bez kousky domova. Bez pevné střechy nad hlavou. Človíčkové všelijací. Nedej Pán Bůh, snad i pobertové a mordýři. Jako děti jsme křičívaly: Zavřete chalupy, jdou cikáni s medvědem...“

 

A tmou mží déšť. Sedím v podkrovním pokoji a prohlížím si všední věci: křeslo s přehozem, šatní skříň, knihovnu, lampičku, radiátor, psací stroj, kupy knih na koberci, stohy rukopisů. Jelikož je opouštím. Začínám je vidět, vnímat. Bolestnější je to s lidskými bytostmi. Nejedno blíženectví se ženou jsem na samé dno srdce pocítil, až když jsme se navzájem ztratili ….

Nastoupím na Vaše místo, protože jste musela odjet na jinou, velmi dalekou cestu. Než začnete číst příští stránky deníku, rád bych, abyste k němu měla správný klíč a znala původní smysl textu. Hlavně píšu o svých /často zmatených/ pocitech: Poutník znamená cestu. Možná s různými setkáními. Jde o ně, ne o činy. Jsem už takový podivín, že jsem si vzal do hlavy psát o Kulhavém Poutníkovi - kusý, pomotaný, nevěcný, neuzavřený a roztříštěný deník: hledání a bloudění.

Žádný román o potomcích kočovných herců, kejklířů, šprýmařů, kramářů, provazochodců mezi něž se přimísili žebráci, mrzáci, desertéři, tuláci i lapkové. Ani ne cestopisná črta jmenovce Čapka.Také ne Cervantes, Čep, Saroyan, Vyskočil, Exupery, Horníček. Ne. That punctual servant of all work, the sun, had just risen, and begun to strike light.... Dickense. Ani slavný Bassův výkřik:Počátek? Patrně u malé sklanice bledého řídkého piva.

 

Zřídka mezi slovy prosvitne život. Dokola píšu o všednosti.

 

Zaslechl jsem zvonek. Zní jako hrana. Podobně mi bylo, když jsem rukoval nebo se loučil s Evou, nebo se dozvěděl, že Marek S. emigroval krátce po našem setkání v blázinci, do Francie, nebo ….

Sladkým delíriem blížím se k veliké bráně labyrintu života. Temný strach co mě provází je medový. Slyším, jak maminka vítá fešáka s důstojnickým knírkem, urostlého šviháka se zlatými prsteny, řetězem na krku. Dnes bez koženého kufříku.

 

Volá mne.

 

Jen v noci spatříme oheň v jeho plnosti........

 

 

Napíšu-li „nyní“, toto  n y n í  minulo už ve chvíli, kde jsem je dopsal. Čas ve mně není sled přísně rozdělených přítomných okamžiků …....

 

1991:KVĚTEN

Slunce ten dochvilný bratr, a rab pro všechno, právě vyšlo, aby rozsvítilo jitro.

Chtěl jsem svůj „komediantský! deník začít:“Každý odeslaný dopis....“ Podoben trosečníkovi vrhám do rozbouřených vln bytí vzkazy. V básních, epištolách, obrázcích, tónech flétny. I na stránkách následujících povedu samomluvu v přítomnosti vysněného člověka.

Příhodnější mi připadlo:“Do žibřidického gulagu jsem odjel s Nietzscheho Zarathustrou, Rilkeho Zápisky a s biblí. Rovněž s nadšením pětadvaceti a touhou po pokání. Oproti tomu polské exulanství....“

 

Při svém puntíčkářství nemohu neskončit u :“Na počátku Bůh stvořil....“Věta:Bůh je.- je velikým darem Starého zákona lidstvu. Je to On, který povolává v život /bárá/ , dává poslání a klade cíl svému stvoření. Od tohoto pramínku se odvíjejí veškeré lidské životy, každý jedinečný a neopakovatelný. Variace na motiv prvého i druhého Adama.

 

8.5. Druhý den jsem ve svém voze/ maringotka říkají gádžové/. Sám nejsem ani světský, ani gádžo, ale komediant. První dny jsem se motal jako polámaný čmelák. Čas plný těkavé činnosti doma /kursy, semináře, přednášky a hlavně návštěvy přátel a známých.... / vystřídalo čekání, až do vozu zavedou elektrický proud. Uklizený a umytý je, i záclonky má. Prozatím trvalo šest dní.

Jen pomalu jsem z oparu dešťových kapek začal vnímat nové, cizí zvuky a hluky: polštinu, dunivé laviny muziky Reel 2 Real, Twenty 4 Seven, Roxette, Depeche Mode, tu a tam Beatles a kontra přes plac dechovky, šustot mamonu, silácké řeči, svist karet, hltání piva.

            Čtyři noci jsem polospal vzadu Čibálova vozu na bidle. Čibál Čbán chrápal vedle a Nečas vepředu na gauči. Ráno jsem byl vyuzený kouřem laciných cigár a propocený z vedra zelenáčského strachu. Parťáci dlouho do noci hráli o zlotůvky mariáš nebo prší.

            Neměl jsem chuť psát. Trochu jsem kreslil.

            Dnes jsem poprvé pracoval. Přiloudali se Kolec, Žehule, Líša, Chudobka, Otmald, Mrau, Mláka a Lepa. Žábě zatím do školy chodit nebude. Představil jsem se / za ty dny jsme se na place trochu „očuchali“. Jsem pes. Přísný, ale pokud budete dodržovat určitá pravidla...“Stejně jako po několik září v Žibřidicích a v R. I děti se chovaly jako předchozí. Některé naslouchaly, jiné „zlobily“. Jen třída je škola a a byt: deset skládacích židlí, dva skládací a jeden pravý pevný stůl. V levém rohu u dveří je odložená Vboostova pračka. Alespoň jednou, někdy i dvakrát ze den přijde Nádobík, nebo nějaký polský pomocník, aby si  ji půjčili.

            Stále jsem svá samota a hledání. Skutečný samotář samotou nejenže netrpí -necítí ani že je sám, jako zdravý necítí své zdraví - doplnil by Ladislav Klíma.

            Vůz je dřevěný, zvenčí pobitý zinkovým plechem. Varda ho stavěl celý sám. Čtyři okna, z toho jedno na dveřích. Do něho jsem si nalepil fotografii žehnajícího svatého Otce, do zadního „Hamleta v černých brýlích“ Zbigniewa Cybulského a pod něho fotku plakátku:WYBORY 89:MUSMY WYGRAC ! Lech Walesa.

            Uprostřed „domu“ jsou dvě skříně od stropu na zem. Tvoří portál mezi „školou“ a soukromým bytem. Tam mám železnou konstrukci s bidlem a vyřazenou ledničku, co slouží místo nočního stolku.

 

13.5.Šéfovic odjeli do Čech cosi zařizovat a tak denní příděl polévky jsem dostal až večer a žold vůbec. Kasu drží generálová. Přestože penězi dosud neoplývám, netrpím nouzí.

            I když byl převčírem šábes/ měl jsem volno/ vzal jsem děti na čtyřkilometrový výlet. Do lesů a skal za  město. Objevili jsme na jednom kopci asi pětimetrový dřevěný kříž. Cestou zpátky jsme zmokli. Ani děti světských se neumějí chovat v divoké přírodě. Divoké děti se naopak ukázaly před stromem neohrabané. Ale umějí naskočit za jízdy na zvonkovku. Vyčasilo se až před obědem.

            Celý den se bouralo a balilo. Zvonkovku kvůli nepřetržitému dešti začali již včera skládat na náklaďáky. Varietní umělci a ilusionisti jsou již připraveni k odjezdu. Nemají děti školou povinné, za to dvě krasavice. Nejeden mužský se za nima ohlídne.

            Pod plechem jsem našel broušenou vázu. Koupil jsem do ní oranžovou gerberu.

            Kapky z mraků jakoby smyly chvíle chcípárny, zejvačky, vopruzu, šajsu a plivanců vod žížaly.

            Ranní rituály: někde v klidu vytlačit ze střev, cestou odrecitovat pět desátků růžence /utěšuji se, že když kapky vody prorazí tvrdý kámen, natož svatá slova.... / snídaně z ovesných vloček a rozinek. Čbán, Nádobík, polští kádesové a já pracujeme od „časného rána“. Prvý kouří, tu a tam přitáhne matku, cosi proklepá. Zbylí čistí svěřené atrakce: zvonkovku, autodrom, labutě, lochnesku, kolotoč, labyrint. Řetízák je zatím složený na valníku. A uklízejí na place.

            Prolínám babylónským mumrajem.

            Moje práce bývá dobře maskovaná lenost.

            Chlapi si mě přestali dobírat, že nejím maso. Zvlášť Cíbek nebo Nečan mi bezděčně nabídnou cigaretu. Vysvětlil jsem, že kouřím v neděli dýmku. Někdy „ze slušnosti“ neodmítnu.

 

18.5. Většinou je chladno a déšť.

            Parťáci nadávají, že pro déšť nemají kšefty. Jak by se tvářil Vbost, kdybych mu vyprávěl o bratru Eliasovi, poustevníkovi při trapistickém klášteře, který si drsné počasí neustále chválí: „Podnebí ve mně probouzí touhu po Bohu. V bouři se těším na vánek, je-li zataženo na slunce, v suchu na déšť. Tak se mé srdce naučilo nepovažovat nic za samozřejmé. Když je dlouho pěkně, člověk snadno zapomene, že je to Boží dar.“.

            Sedmnáct nocí uplynulo od mého příjezdu, kdy jsem se před spaním zeptal Nečana, kam chodí on.“Vysrat?......jóóó to je dobrý“- ledabyle a neurčitě máchnul rukou směrem někam.

            Včerejší pivo zatlačilo v útrobách. Po přežehnání sebe i dne jsem vyrazil bloudit okolním světem směrem k nádraží. Tam jsou slušné záchodky. Objevil jsem je nedávno. Jinak, jak jsem sestoupil po železných schůdkách na louku mezi vozy, kaluže, atrakce a malé šapitó. Po silnici jsem se vydal na sever. Bylo po páté ranní. Většina Jeleňogorských vyprázdnila své vnitřnosti v pohodlí svých kotců a nezatíženi čekají na příjezd městského autobusu, aby odjeli za svými záležitostmi. Nechal jsem je i domy za zády a ještě půl hodiny jsem lukami a remízky putoval k malebné zátočině lesního potůčku. Pod baldachýnem lopuchových listů, jindy za siluetou bezu jsem přičapl -podobný stydlivé lani. Holt nemám v bydlení zařízení na rychlé odstraňování výkalů. Někdy jsem si zavzpomínal na verše Nanao:

            ….na bobku sedím za malým vodopádem

            naslouchal jsem zpěvu skorce s narcisem v ruce medituji

            o veselém kadění perfektní obřad vesmírného koloběhu

            tak pradávný a svěží každý den.....

Nenapadlo mne, jak mi bude snadné naplňovat zásady svatého Evangelia a nestatrat se

, co budu jíst, kolik budu mít peněz a jak budu bydlet. Jitro co jitro mě sužuje  k a m  se stráveným jídlem a pitím. Vrtá mi hlavou a stydím se podruhé Nečana či jiného světského ptát, kam chodí on uvolňovat svěráky, dělat bobo, chyndit, fláknout muškát, ložit kábl, dát to dolů …..

            Nečan mi dneska řekl, že jsem ňouma a blb. Možná ve své připosranosti vypadám ještě bídněji.

            S chlapama si týkám od chvíle, kdy mě šéf představil. Dámám vykám. Jen Mýtěl mi vyká. Je mladší.

 

19.5. Po jitřních ritech dvojjediné očisty těla i ducha a procházce svítáním a rosou, jsem dvě hodiny ležel horolezeckém spacáku pod třemi dekami a díval se na strop vozu. Na co asi myslí sousedi?

            Napadlo mu, že útěk z iluzí jistot se podobá plavbě poklidným kačákem. Ale duše v hloubi hradu nitra je stále bouřná.

            Konečně mám svoje elektrická kamínka /věc připomínající a fungující jako větší fén/. Dřív mi je občas půjčovali. Vařič mám slíbený. Jelikož jsme blízko Krkonoš, podnebí je chladnější a přes nov mrzne. Rozjívenost zvolna obrušuji o balvany jednoduchého, hrubého i nespoutaného života.

            Kéž bych dovedl žít všední činnost jako bohoslužbu.

            Vzpomínal jsem na doma. Prvně před dvěma týdny, po mši při adoraci v kostele svatého Vojtěcha v Jelení Hoře. Moderní architektura. Stavěli ho současně se sídlištěm. Jev u nás nemyslitelný. Bohužel. Klečel jsem mezi polskými bratry a sestrami a z mlh duše vytryskl životadárný paprsek sluneční radosti. Dům Boží plný věřících je mi duchovní posilou.

            Na zahrádkách kvetou narcisy a tulipány.

            Dny času rozteklého jako letní asfalt s prasklinami úzkosti se propadají na dno paměti. Dlouhé chvíle jsem jen postával u Nečana před  vchodem do zrcadlového labyrintu, nebo se Čbánem a Cíbkem na kapitánském můstku „královny“ - jak šéf otcovsky říká zvonkové dráze. Nechali mě svézt. Ty rychlé, houpavé, odstředivé a vzrušující jízdy miluji. U kas jsem plkal s dámami: o dětech, počasí, době.....

            Když jsem se po práci stavěl u Nečana, jeho pivní dárek spláchl pachuť po týdnech presování otázkami, které mi jsou kdekoli nepříjemné: kolik ti je, jsi ženatý, máš děti, co děláš, umíš mariáš, kouříš, proč nejíš maso jaké jsou naše děti.......?

            Podle Říčanovy knížky psychologie „Cesta životem“ bych měl být ve věku vrcholných sil, daleko za krizí pochyb, zda svou věc dělám dobře. To bych ji nesměl prožívat chronicky od početí, kdy polovina chromozónů pod perutí Milosti vytryskla z vášně a rozkoše, zatímco druhá přijala v bolesti a strachu. Mystický mikrokosmický výbuch síly spojil a promísil v září léta Páně 1957. Potom šel šok za šokem: porod jsme ořvali já i rodička, první pád jízda na kole, hra na doktory, cesta do školy v R., rvačka ve třetí třídě s terorisujícím páťákem- sice jsem prohrál, ale on zase krvácel z nosu, když nás starý pán řídící od sebe roztrhl, první velká láska ve dvanácti, v sedmnácti /krásně voněla a já ji toužil líbat a pod námi běhali potkani/ a po sedmi letech repríza, křest v čase pronásledování Církve, suma sumárum život ne nepodobný mládí svatého Augustina.....

            V mém věku Franz Kafka napsal Trestaneckou kolonii, Rimbaud myslel na ženění, Dante dokončil Božskou komedii, Komenský vydal Labyrint světa Jako Nečanův skleněný?/a Ráj srdce /co tak zmateně hledám/. Těsně před odjezdem jsem si to vypsal z deníku Jiřího Koláře /z roku 1950/.

             Na vyhřezlé hemeroidy jsem sehnal olivovou mast. Beru je jakopokání za omyl s Klabým. Přijímám je jako skutečnost, že existuje Arab.

            20.5.Nečanovi jsem konečně donesl plakátek na čtvrtce:WYJSCIE. Snad bude mít pokoj od drzých, vlezlých polských harantů a nemusí je česky i gesty vyhánět. Místo honoráře jsem symbolicky prošel jeho labyrintem. Skla jsou tak čirá a pevná, že při rychlejší chůzi si bloudič se smíšenými dojmy     pobavení a zklamání odnáší bouli o velikosti holubího vejce.

            Pondělní žold.

            Ještě před třemi týdny jsem byl odkázán  na soucit bližních. Vykuleného, bez jediného floka, mě vzal Čbán do „sklepu /snad proto, že právě vyhrál v mariáši nebo našel pod zvonkovkou/ a koupil mi loupák a jogurt. Těsně za námi stála šéfová. Když nás viděla podala mi hrst bankovek, taj jsem si ještě za pět tisíc zlotých přilepšil banánem. Jinak jsem byl bohatě živ ze zásob, darů a polévek, které jsou jediným teplým jídlem denně. Čas od času se stane, že děti přinesou i brambory, knedlíky nebo jiné dobroty.

            Šel jsem utrácet. V charitě jsem si koupil jantarový růženec. Nosím ho jako náhrdelník. Dětem do „družiny“ /mám je někdy na starost chvíli před vyučováním, nebo než se roztočí kšefty/ jsem koupil krabičku Lega, Rubikův hlavolam -pyramidu, obrázkovou knížku o Egyptě obrázkové pojetí mi připomnělo přednášky dr N. -co by jí řekl?/ A hlavně jsem si pořídil do školy kytaru. Doposud jsme zpívali s flétnou.

            Jak mám peníze, lehce je utrácím. Když je nemám -jsem svobodnější.

            Počasí stále vlhké a chladné. Lochneska a autodrom mají plátěnou střechu, tak točí a jezdí.

            Hlavně v soukromí, ale i v práci se opájím volností. Žádný stín ředitelky, ani trpké usměrňování bolševickou inspekcí, abych den nezačínal písní. Nikdo na mne nevolá: kam zase jdeš, Kájo, máš kapesník, co pořád čteš, jsi učesaný... a umytý krk? Kdo ti zas píše? /Tuto otázku bych docela rád slyšel./ Vedle deníku pilně píšu epištoly, ale bez odpovědí. Trosečník na ostrově lunaparku, pro kterého je list jako pro druhého štamprle šnapsu.

 

21.5. Uplynulé dvě neděle šla síla dětí do desíti let k prvnímu svatému přijímání. Dívenky v bílých šatech jako nevěsty, chlapci sváteční ženiši. Nezvyklá módní přehlídka byla něco pro naše malé princezny. Okouzlila svátečnost zdobená krajkovím. Dloho, dlouho škemraly, až to Kolča nevydržela a Chudobce šatečky koupila. Svátečníci vracející se z domu Páně se u nás povozili.

            K vločkám jsem dnes přikoupil dva chutné, čerstvé rohlíky, chléb, mrkev, banán a kostku domácího tvarohu. Koloniály /sklepy po polsku/ jsou doslova na každém kroku nebo pekaři, mlékaři a zelináři prodávají přímo ze svých dodávek. Snídani s večeří obvykle pořídím za deset tisíc zlotých. Sedmý den si přilepšuji roládou nebo bábovkou. Dokud jsem bydlel u Čbána k snídani jsem míval horký čaj, kávu nebo pivo a dostatek vody i s umyvadlem / však taky šéfová oba mé „strýčky“ občas vyhubuje, aby si uklidili, že to u nich smrdí jako v chlívku. Strýčkové jim říkám vduchu, protože byli první, kteří se mne ujali. Vlastně jsou tři: kulatý, švejkovský, sýrově bílý Nečan, rezavý, hubený, mazaný, vychlastaný do karmínova - Čbán Čibálo a Arab -urostlý, černý, vzteklý pes:  říkají mu mladej, i když sám má syna. Z něho má každý na place respekt. Krom šéfa.

            Školu jsme začali tradičně  písní „Díky za toto krásné ráno....“. Zpěv je baví, ale víc tancování. Někdy vydrží naslouchat, když za ranního ticha cvičím Bachovu Sonátu /BWV 1033/. Jinak zpíváme z Plickova Českého roku / knížka mi současně slouží jako čítanka, zpěvník, prvouka i početnice/ z Hutky, Šlitra, Kryla.

            Než se sešli, četl jsem si Bubera. Časné holky si chvíli kreslily nebo hrály. Mrau s Kolcem do poslední chvíle jezdili na dětských Yamahách. Zrovna včera je přivedli milicionáři, když je načapali na chodníku a bez papíru. Již v Jelení Hoře museli Citvar s Vbostem za synky platit pokutu.

            Jako děti jsou jen trošku kurážnější /gádže by řekl: drzí/, čilejší /až dotěrní/, zručnější, uvolněnější / rozpustilí a nevázaní/. Nejčastější zábavou jsou jízdy na autodromu, naskakování na lochnesku nebo zvonkovku za mírného trysku. Když devítiletý frajer nacouvá i s přívěsem, musím jen smeknout. Krátce - jejich hlavní školou je život a svět. Díky tomu jsou jen nepatrně zatíženi nánosy veteše a šedí prachu, což tak úzkostlivě a pečlivě střežíme v kamenných budovách škol.

            SEN: procházím děsivým panoptikem krásných žen, jako echy svých minulých lásaek, čtvrcených mrtvol svých rozháraných vztahů, podrazáckými apači. S kamarádem najdeme potápěčské brýle sebezahledění a u splavu se potopíme do řeky svých rozhodnutí. Vynořím se na nádraží mezi časopiseckými stánky. Ve špíně a mezi odpadky souloží asi pětileté děti. Dospěle hovoří. Nastoupím do vlaku, který mě převáží přes propast nebezpečí.

            22.5. Střízlivím z naivních iluzí. Než jsem odjel, sepsal jsem si úkoly na tuto pouť: pokračovat na cestě sebepoznání, pročišťovat vztah k bližnímu a Bohu, vyvolit si jednu z řeholí“ uměleckou, klášterní nebo svatého Adama. Učebnici angličtiny jsem ani neotevřel. Polština není vůbec snasná, jak jsem si falešně namlouval. Podobnost mate: zítra- jutro, záchod - ubikacija, čaj - herbata, kouření- palenie, ano-tak, počasí - pogoda. Aktivně mluvím: Dzien dobry. Prosze bardzo. Rozumím o chlup víc.

            Lubań. Miasto jest poloźone w poludniowo - zachodniej cześti Polski v dolinie rzeki Kwisy...lata wladzy czeskiej, saksońskiej, wreszcie pruskiej......

            Ráno šedivec. Z noční zimy nevyspalý navzdory horolezeckému spacáku a třem prošívaným dekám. Moc jsme neučili. Cíbek, ten atomovej mrdák, když začal natírat podlahy u zvonkovky pustil naplno své oblíbené válečné a milostné písně, kterými jako vůně květů hmyz, vábí gádže do kšeftu a mnohé jamborky do postele. O tom svědčí čárky na špršli v jeho kapitánské kabině / vybavilo mi to čas studií na pedagogické-socialistické fakultě, kdy podobné zářezy, ale na futra si vedla nejedna studentka/. Protože reprobedna byla metr od oken školy, celý vůz se natřásal jako zdi Jericha. Vztekal jsem se. Nepomohlo ani když jsem se vzkazy posílal děti. Musel jsem zajít za šéfem.

            Odpoledne /děti zapomněly přinést obvyklý příděl polévky, nepřekonal jsem ostych a neobešel zbylé vozy jako žebrák, raději jsem se postil. Včera, abych nebyl bez teplého jídla, jsem si za pět tisíc koupil hranolky s kečupem. Coural jsem sešlými uličkami Lubáně / miasto z obiktami zabytkowymi: baszta Bracka, wieźa Kramarska, Kościol Św.Trojcy - tam chodí na mši svatou/ a čichal shnilou zeleninu, akáty, sýry, lektvary, dálný dech od moře, lidský pot, bažiny, asfalt, kocouří výměšky, moč ruských vojáků, dětské plíny, jižní ovoce, uhlí, parfémy dívek a žen, tabák, noviny potřísněné písmy, splašky, špitál, trh, včelí vosk, mléko, hodinářství, knihy, kadidlo, šlechetnost, historii......

            Z Polska znám jen vnitřek vozu, který mi je domovem, hnízdem, místem důvěrným. Výlohy sytých obchodů periferie Jelení Hory a Lubáně. Okolní krajinu mezi nimi. A nějaké kostely. V Hoře svatého Kříže a svatého Vojtěcha, tady svaté Trojice.

            První dojmy: žijí klidněji -i když se jeví mnohem nespokojenější, někdy jsou zašlejší a neuspořádanější. Rozhodně veselejší, těkavější.

            SEN: V kupé rozmlouvám s hrobníkem o náboženství, vyrovnání vnitřních depresí a novinkách. Přisedne mladý pár. Jsou krásní. Intuitivně nahlédnu pod masku jejich štěstí. On mi vůbec není sympatický. Začnu ho rozebírat, až se rozpláče. Dívka moje závěry potvrzuje. Jaksi proti srsti je usmířím.

            Vnějšně je zdejší život opakem strnulosti a pohodlí maloměstského tlení / mnohdy i pod pláštíkem křesťanství/. Podle mne, světští touží po tom usadit se, mít svůj dům se zahrádkou, stejně jako gádžové touží po dálkách, dobrodružství. Mezi nimi jsme mostem my - komedianti, cikáni, věční židé.

            Světští kočování bytostně milují a nemohou bez něho žít, i když občas zaslechnu jak nadávají, nebo svoji hudbu proklínají.

            Všechna štvaní nakonec vyblednou jako dým. snu.

            Cúda mi jednou vyprávěl, jak před pár lety všechno prodal a pořídil si kachní farmu. Vydržel to rok. Když jejich divoké sestry táhly do hnízdišť, zvedl kotvy také. Hlas krve byl silnější.

            O Citvarovi jsem slyšel, že tři roky zahradničil ve Spojených státech a potom deset let vozil uhlí. Svým způsobem i ti je kočovný život. Život jako by byl prolínání tužeb měšťanů a snů nomádů. První druhým závidí volnost, druzí se brání světu, který jimi otevřeně či skrytě pohrdá. Za tři týdny mám pocit, že kočuji od nepaměti. Echo krve předků. Z otcovy strany jsem dokonce přes nějaké koleno se šéfem příbuzný/V.Hlavatý byl herec, P.Hlavatý je malíř a grafik, který seděl kvůli politickým vtipům na Husáka, a to je bratranec mého otce/. Ze strany matčiny nesu geny čtyř generací „ ajzenboňáků“. K dědictví Jákobovu Midraš dodává:

            Bůh stvořil jediného člověka, Adama, chudáka potrestaného za nic a dokonce ani nebyl Žid, aby nás poučil o rovnosti všech lidských bytostí. Nikdo se nbemá povyšovat na druhého, protože pocházíme ze stejného předka.

            Nad rámec své smlouvy jsem pomáhal bourat zvonkovku. Ani ne tak z obětavosti, ale byla mi zima. Ostatně -práce zahání démony.Egypťané za pivo, cibuli a mísu čočovice radostně stavěli hrobku pro boha Ra, jako my jsme za bolševníka za párek a pivo chodili na májové průvody. Spolupodílel jsem se na bourání náhrobku lidských ilusí. Při montáži ramen jsem byl spíš do počtu, než k užitku. Nemám dost fyzické síly. Nečan mi vysvětlil:“ Zvonková dráha má jméno od zavěšených houpajících se gondol. Chápeš Čáárlíí?“

 

23.5. I když mi dal Vbost osmilitrovou konev na vodu, doposud jsem chodil k Čbánovi nebo sháněl kde se dalo. Po snídani jsem se umyl na sucho technikoi zenových mnichů. Se skříženýma nohama sedám na postel, dlaně třu o sebe až pocítím teplo, okamžitě je položím na čelo, abych se dotkl nadočnicových oblouků a rychle posunu k temenu a zpátky. Celé zopakuji třikrát, potom pokládám dlaně na oči, nos líce, ústa, bradu, krk a vždy třu směrem k týlu a zpět. Nakonec uši a zátylek.

            I když jsem zjistil, že nza šéfovým vozem je vodovodní kohoutek, kam si s konví mohu zajít /Vbost říkal, ať si tam posílám kádesa/ vydržím s plecháčkem vody na den. Uvařím si čaj, umyji se a v sobotu přeperu i pár svršků. Když pršelo, nachytal jsem si okapovou vodu a pral v dešťovce.

            Protože budeme co nevidět přejíždět, holky nešly do kasy, ani kluci k obsluze labutí a autodromu, ale pomáhají s bouráním a pakováním rodičům. Taky se to budu muset řádně naučit. Je to týden, co mi jinak škodolibý Mrau půjčil svíčku / praktická věc v době, kdy na plac není zapojená šťáva/, ale pomáhal mi i zhruba roztřídit sůl od medu a školních sešitů, vodu od hodinek, rozházené židle a kabel. Bytelné skříně, mezi které jsem zavěsil záclonku co nahradila dveře, se ukázaly nebytelnými. Umné seskupení prkýnek sbitých hřebíky.

            Byl jsem prochladlý, navlhlý, hladový, protože jsem s Nádobíkem hlídal školu a centrálu. Lilo a my do sebe pivo a zajídali je čokoládou. Krčili jsme se mezi krámy, ledničkou, válendou, křeslem, panely a řízením hydrauliky a jiným haraburdím - dvě dospělá embrya v konzervě. Mladý Nádobík prášil jako světák o divokých jízdách na motorkách, holkaření, chlastu, zábavách.... o všem o čem by mluvila většina dvacetiletých z českého pohraničí. Trochu zjihl až když začal vyprávět o tom, že jeho stará čeká.... Vbost pro nás přijel za tmy.

            S dětmi jedna patálie. Líše otrnulo. Jako jiné děti nejsou vždy a všude vzorné. Jde to s nimi, když je občas vezmu do kostela. Ve škole se chovají -kolik jim toho dovolím. Dovoluji jim hodně. Při počtech vyštěkla Líša na mladší Žehuli““Drž píču!“ / V porovnání se školou při ozdravovně v R., to nebylo tak strašné, když byl turnus dětí z děcáku/. Mladá běžela žalovat mámě. Vzápětí měl kábl tanec. Brek.  A ticho. Civěl jsem s ostatními na rychlý výjev. Když rozzuřená gepardice odešla, čas jsem mlčel a pro sebe jsem hlasitě povzdechl“Odpusťte mi.... musíte být se mnou trpěliví, než přivyknu zdejšímu životu...“ V duchu jsem pokračoval: I to je druh mateřské lásky: ochrana slabšího před silnějším, potřeba slušnosti a poslušnosti, i když děti drsný slovník znají dílem ze světa, ale dílem právě od rodičů, zvláště z chvil, kdy se jim dílo nedaří. Smutnější je, když bezdůvodně, nebo vlastně kvůli vlastní slabosti, bijí děti rodiče gádžů.

            Direktor, který stál nedaleko, byl nad věcí. Jeho úkolem je sehnat plac, kde vydělají balík prachů. Když odcházel, slíbil, že brzo pojedeme k moři. Zeptal se, jestli něco nepotřebuji a zdůraznil, ať dětem řeknu, aby na place sesbíraly a uklidily bordel okolo atrakcí.

            Arab- Džukl měldobrou náladu. Přisedl jsem si k němu na schůdky před vůz a pojedl s ním obědovou polévku. Po uplynulých divokých nocích se i mně projasnil svět.

            Na včerejšek se kvůli kartám servali Čbán a Nečanem. Bylo slyšet rámus a nadávky. Ty mě vzbudily. Tak jako děti, ráno o ničem nevěděli. Na dnes mě z libých snů vyrval hluk. Žádné větve dubů nad vozem po vichřici, žádné zobance vran, když Nečan dětrem poradil, aby naházely chleba na střechu. Buch, buch. Údery pěstí na oplechované dveře. Devatenáctiletý polský pobratřinec se stejně opilým, ale sraším druhem hledali direktora. Ukázal jsem jim vůz a zavrtal se do pelechu. Než jsem šestkrát odříkal Zdráva, nové rány.

            „Pojď, je tam ten pes co mě pokousal....“

            Šéf od kamaráda policajta dostal štěně rotvajlera. Nyní čtyřnohá bestie, ten malej černej bejk hlídá plac. Už přerval dva obojky, řetěz a horolezecký lano. Minulý týden Cúda vítězoslavně přinesl speciální umělohmotné na přetahování automobilů. Psa přivázal a přišel nám oznámit, jak na něho vyzrál. Než nám to s úsměvem dovyprávěl, jeho mazel se mu lísal k noze a smutně koukal. Tentokrát praskla karabinka. Šéf lano zauzloval a je pokoj.

            Připodělaný jsem vyšel do noci. Nevím, zda jsem se bál víc ochmelků, Džukla, šéfa nebo psa. Leknutím jsem sebou trhnul, když se otevřely na místě, kde doposud byla stěna. Na okamžik se zasvítila torsa dvou nahých těl“ Děte do prdele!“ Ani  jsem nestačil vykoktat oč jde. Protože polsky je to „ v dupe“ přeložil jsem jim to, ať přijdou ráno. Mladší zase že má hlad. Mohl jsem mu nabídnout jen suchý chleba, protože s novým dnem si kupuji čerstvé jídlo. Při lámání dar žehnal. Jedl hltavě, až mu půlka upadla. Chléb zvedl, políbil a opět udělal znamení kříže. Člověka zamrazí, když v Čechách leží Boží dar na chodníku, ční z popelnic. Potom ho starší odvedl. Milosrdný spánek mě vysvobodil z úvah, co bude zítra.

            Čbán, který podle všeho se s pobratřincem ožral, jako psovod na mladého poštval. Ten trhal a šéf platil.

            Mladý Polák - Marek -nám po dva dny pomáhal při stavění. Čbánovi a mně vyprávěl, jak žije jen s matkou /otec se uchlastal/. Když se začalo točit, přinášel Čbánovi sladké jablečné čučo.....

            Zatím první vpád do soukromí a světa samoty a klidu. Sami světští mi kladou na srdce, ať nikoho cizího do bytu nevpouštím. Při mé létoře to nemusejí opakovat dvakrát.

            Bezútěšnost zdejší periferie zvětšují vrávorající osmileté opilé děti a tlupa cikánů. A puch na place jako z bažin či jatek. Parčík sám o sobě a přilehlá čtvrt působí na rozdíl od paneláků v Hoře, příjemně. Jako stísněnost vozu ve mně vyvolává spíš pocit útulnosti. Nejraději se krčím na lůžku, kde si čtu nebo foukám flétny. Píšu u stolku pod oknem.

            Hledám cesty ke svým svěřencům. Krom slabosti pro jízdu na motorkách mají Mrau a Kolec slabost pro holky. Soutěží mezi sebou, kdo jich“ nabalí „víc. Za vyznání obvykle dostanou prstýnek, řetízek nebo přívěšek. Desetiletí „sňatkoví podvodníci. Své city hrají tak věrohodně, že jsem Kolcovi    s Danušou naletěl. Trávili spolu hodiny a hodiny jako opravdoví milenci. Občas přišla dvanáctiletá Danuša za mnou a bavili jsme se o životě v Polsku i o politice. Když jsme odjížděli, sliboval věrnost, posílal pusinky.... Slib věrnosti vydržel půl dne, po čas jízdy než byl na novém place. Vzpomněl jsem si na svoji první velkou lásku v druhé třídě, pomazal jsem ji s kamarádem popelem z táboráku a její táta nás po vsi honil s kramlí....

            Mladší kluky a holky jednou získám kreslením, jindy hudbou, někdy povídáním o přírodě nebo dějinách. Všichni poslouchají když jim čtu příběhy a pohádky. Začal jsem Malým Alenášem Ivana Vyskočila.

            Na rozvrhu je trivium: čtení, psaní a počítání. Čtvrtá hodina se střídá prvouka s kreslením  a zpíváním. Neprší-li o prvouce, chodíme ven. Naskakování na rozjetou lochnesku, jízda autem, stavění letáků, pakování.... by museli učit oni mě, tak jsem“ pracovní výchovu“ i tělocvik z rozvrhu vyškrtl.

            Nejen při vyučování, kde mám v devíti dětech pět ročníků, ale i v „technickém zabezpečení“ musím improvizovat. Několik dní jsem čekal na tabuli, protože ta dělá školu, jako lunapark střelnice nebo cirkus klauni. I kdyby ji sehnali, jen by zabírala místo. Tak jsem do skříně zatloukl dva hřebíky, pověsil na ně balící papír a můžu na něj psát i křídou i fixama.

            Můj nebožtík otec procestoval možná větší kus světa než oni dohromady. Krom Ameriky byl ve všech světadílech. Proč by ne, když uměl šest jazyků. A jistě pomiloval řadu krasavic, ač se tím nechlubil. I když jsem z toho neměl rozum, jako dítě jsem vycítil a něco jsem i podědil.

            V duchu se mi rozběhl film vzpomínek: utíkám před stíny a zrcadlovými loutkami, které rouhavě na oltář přinášejí své výkaly a zvratky z blahobytu a rakovinu sobectví. Přičemž svět visí na třech hřebech kříže: trpících, pannách a učených. I Talmud říká: jsou  s v a t í  a spravedlivý. Katolíci mají mnoho společného se svými staršími bratry.

 

24.5. Uličkou mezi vilkami jsem vyšel na hůrku. Čerstvým syrovým vzduchem províval májový vítr jako z Kašpara z hor. Uprostřed louky na vyvráceném kmeni jabloně jsem se začetl do Buberových Chasidských vyprávění. Se soumrakem jsem se vrátil do „veselého městečka“, které v oparu šera, plné opilců, narkomanů, pobudů, vran a stínů bylo obrazem Komenského Labyrintu světa.

            Místo modlitby jsem zapálil santálovou vonnou tyčinku a říkal jsem:Kyrie eleison. Pane smiluj se ….

            Hledám-li cestu k dětem, je to celoživotní pouť. Dětský svět je příliš svůj. Svět světských má právě s dětstvím mnohé společné. Mimochodem nahlížím obřady, rituály i zákony. Než jsem odjel, v nějakém časopise jsem četl, že patronem světských je svatý Florián. Svatba, křtiny a oslavy se většinou odehrávají v zimě. Jen kmotra smrt si nevybírá. Většinou jsou katolíci, faráře si považují, spíš než věřící jsou pověrčiví.... ale kdo ví? Žijí kastovnicky: světští, gádžové, kádesové. Mimo tyto tři hlavní kasty jsou : skřapici, rakličci, jamborky, dilinové a bengové. Že bych chtěl být jedním z nich je sen, iluze.

            Ani moc je neznám. Dopoledne jsem v škole, po obědě vyrážím na cesty do města či okolí, večer , když jim život začíná - usínám.

            Rád mám Nečana pro jeho dobráckost. Citvar  je mazaný falešník. Z Džukla jde hrůza - je silný a zlý. Šéf se zástupcem jsou neustále na cestách. S Vbostem jsem přejížděl. Je krásný duchem- mohu-li tak hovořit o směsi jednoduchosti, šibeničního humoru, rváčství a smyslnosti. Nečan  a Žoldán mají krevní skupinu Švejkovu, tak jak o něm píše třeba J. Jedlička. Cíbek a Mítěl jsou krasavci , a to ne z důvodu, že jsou mladí.

 

            Z toho všeho mě přepadl pocit, že si svým životem překážím v cestě a těmi překážkami si jakoby dokazuji, že žiji. Trpím pocitem méněcennosti, když vidím jak direktor levačkou zvedne kolo Liasky nebo lusknutím prstů otevře lahváče.

            Jsem nomád a vězeň ve vyhnanství cizí řeči a hluku lunaparku. Nahuštěnost lidí v poměrně těsném prostoru urychluje vyčerpání, rozmělňuje vztahy a podporuje agresivní chování světských. Nečan doplnil další Lorenzovu myšlenku: „Člověk spěchá nejen pro svoji lačnost, ale žene ho úzkost....“ Dodal: „Mladí málo znají umění vypít kávu, pobavit se, zazpívat si nebo číst....“ Žel, to dnes nedovede ani většina gádžů: lidé vycházejí, chodí, přicházejí, kráčejí, běží, kola jezdí, auta jezdí, ulice utíkají, města utíkají, aby dohonila čas, aby ho získala...... nikdo nemá čas....

Bože, později....máme plné ruce práce, jsme přetíženi, zavaleni, ztrácíme hlavu...../M. Quoist/

 

25.5. Na vyhřezlé myšlenky zatím lék nemám. Říť tiším olivovou mastí a orosenými podbělovými listy. Krom lektora, dělám knihovníka a bylinkáře, když jsem Nečanovi na pohmožděný kotník nosil listy kostivalu.

            Ve zbytku vody z mytí jsem vypral ponožky. Tílko a trenky v sobotu. Artisti z Hory? Vybledlý sen. Kdo mě naučí žonglovat? A kouzelnickým trikům? A dětské bezprostřednosti? Jen dvakrát za těch pár dní jsem byl na jejich  představení. Poprvé ze všeho vykulený jsem zaplatil / když jsem přišel prvně na lochnesku, taky jsem měl připravené peníze, ale brzo mě děti začaly zvát na atrakce samy/, ale peníze mi vrátili, když jsem od nich. V jednom kouzle s kapeníkem jsem spoluúčinkoval. Garde mi dělaly Líša a Žihule.

            Vlastně se plní sen dětství, kdy jsem se z celého roku těšil nejvíc na sychrovskou pouť. Snad víc než na vánoce. Záviděl jsem umělcům, ne peníze, ale jejich svobodný cikánský život, to, že se mohou kdykoli povozit na řetízáku... a nyní na vlastní kůži cítím nejeden závistivý  zlý nebo i bojácný pohled od lidí ze světa. Krom toho na kostech cítím tíhu a prach podlážek, vzpěr, ramen a ostatních součástek co jsou třeba přenést během týdne dvakrát z vozu na plac  a zpět.

            Malé návštěvnosti parťáci využívají k opravám atrakcí. Ten sbíjí podlážky, tam sváří, je třeba vyměnit ložiska, jinde celý motor...

            V továrně přes park / snad filiálka automobilky/ stávkují.

            Z oken visí velký hadrový transparent.

            Na parťácích obdivuji, že jsou řidiči, herci, ekonomové, obchodníci, diplomaté, manažeři, zámečníci, svářeči... a vše dohromady.

            „Někdy to vypadá“ říkala šéfová, „ že naši kluci a děvčata koketují nebo si namlouvají.  To patří k našemu řemeslu. Musíme lidi bavit, přitáhnout je ke kšeftu. Někdy i mě vytočí, když nám gádžové říkají komedianti. To jsou herci. My jsme světští. Snažím se na to dívat jinak. Chci bavit lidi  a jak nám říkají je jejich věc.

            Co se týká holek, oproti vašemu světu, u nás to vypadá jako v klášteře. Holka nesmí jít s jiným, než s tím, kterého si bere - až po svatbě.....“

            Trochu si pletu světské a kádese /pomocníky-až na dvě výjimky: Čbána a jeho synovce Nádobíka, jsou to Poláci, které  většinou na místě z všelikých nezaměstnaných, bezdomovců, tuláků, povalečů i kriminálníků vyberou parťáci. Mezi nimi kvete chlast, děvkaření a mnohdy i tvrdé drogy/.

            Šéf se vrátil z Čech. Byl dohlédnout na stavbě nového domu a zařizoval nějaké kšefty. Zdržel se, protože plyn zdemoloval starý byt a vykradli sousedy.

            Tesilky a černý svetr jsem vystřídal džínama a námořnickým tričkem.

 

26.5. Najdu v deníku důkazy, že v situacích, které se zdály nesnesitelné, jsem zapsal postřehy, ze kterých budu moudřejší?

             Kočovný život oklestil mé tělesné potřeby na jedinou: vyměšování. Nemám čas na páchání zla, ale ani na konání dobra.

             Jako mouchy zaháním zoufalství nad vlastním osudem a druhou rukou zapisuji co vdím pod troskami, jinak než ostatní, jakoby jediný kdo přežil.

            Krunýř, kterým jsem se zatáhl proti rudému moru mi dnes překáží v přijetí sama sebe a tím i bližních a Boha. Křest mě sice omyl z dědičného hříchu, ale nezbavil mě sklonu k němu.

            Džukl se motal okolo šéfové. Žárlí? Když jsem přišel žebrat pro obvyklou polévku /většinou ji přinesou děti/ měl uhrančivé oči. Říká, že Citvar je chrapoun a rychna, což Džukl poznal a dal mu hašte-hašte, košerák, švihačku a maglačku. Proto se Citvar bojí.

            Paní Myka jsem dal k vyprání velké prádlo. Při sušení mi vágusové čórli košili a tričko a Mýtělovi nové džíny. I když šlo o obnošené šatstvo, chybí mi pokora rebeho Volfa, který jak přistihl lupiče ve svém domě, ještě jim pomohl lup naložit a aby od nich odvrátil jejich hřích, modlil se: Vzdávám se svého majetku. Pane smiluj se.

            Povečeřel jsem uzenou makrelu, pivo, nugát a mléko.

            Jako lis mě sevřely vzpomínky na vlastní viny i bída dějin Čech. Slovy svatého Augustina: Jak má chválit Stvořitele člověk sténající pod břemenem smrtelnosti i pod svým hříchem.....?

            Čbán se pochlubil, že obehrál Nečana o 40.000 zlotých. Pořídil bych si za to asi osm až deset večeří. Obvykle oba obehrají Nádobíka a pak se šábnou. Protože Nádobík na černo prodával lístky a prachy šly do jeho kapsy a navíc začal      chlastat, šéf ho vyhodil. Teď je u Vbosta.Od té doby se víc kamarádí s Klabým. Hrají spolu vobrázky, lupeny, listy, hadry, loupežníky nebo koukají na video popřípadě obrážejí bary a diskotéky. Jednou mě Klabý vzal sebou. Než jsme došli do centra nadělali jsme tolik výtržností, ptákovin a vylomenin, že jsem se na cosi vymluvil a rychle zmizel.

            V Lubáni mi chybí zahrada, jako u kostela svatého Kříže, kam jsem chodíval čítávat Gibranova Proroka a přikusoval jsem čokoládu. Z placu to byla půlhodinka chůze přes sídliště.

            SEN:Propustili mě z basy. Doprovázela mě máma se švagrem, za čas jen máma, nakonec jsem šel sám. Doku šli blízcí se mnou, připomínali mi chyby mládí, třeba jak jsem ve druhé třídě vzal do školy prkýnko, abych měl při setí rovné řádky, ale zapomněl jsem ho                                            , hystericky jsem řval a začal se válet v příkopě, když mě utěšovali, předstíral jsem mrtvolu....

            Rodičovská schůzka /nepočítám-li rozhovor se šéfem, když jsme jeli spolu s autem/. „Pozval jsem vás, protože potřebuji poradit. Přišel jsem ze světa, kde to chodí trochu jinak. Vzpomínám, když k nám jezdila pouť, jak vaše děti trpěly....“ Jste měkkej, Musíte bejt přísnější a hlavně ja naučte číst, psát a počítat. Mladá dostala a vyšlapuje. Tělo to potřebuje, tělo to žádá.... „ začala paní Myka, přidaly se Kolča s Koboltou. Společně jsme si zanadávali na socialistické školství a komunisty zvlášť. Myka pokračovala:“Byli jsme na Slovensku. Jedna učitelka dala Líše pohlavek. Vlítla jsem do školy a zfackovala jsem ji …..“

            Ženy zde vaří, perou uklízejí, starají se o děti, když je starej utahanej a přešlej udělají mu šoupačku, nabíječku, trhandu, puci  puci.

             Nezajímají se co a kde její muž dělá. On má na starosti především bouchání a hakl. Ženy čávata. Muž přináší šajny, lováky, mejdlo, floky, merkle, titit, lupení, čmrdlíky, vrkláky,  chechtouny.

            Poněkud sklesle jsem si uvědomil, že jsem zde právě pro děti. Sebeklamem, že vina není ani trochu v nich, ale jen ve mně, si zbytečně komplikuji život. Rada: všechno slyšet, mnohé zapomenout, něco změnit.... je moudrá, ale  u mě t  j i   ž í t .

            Jako beran si cosi naplánuji a potom jsem jen vzteklý, když se mi nevede. Z Plicky jsem vybral veselou rytmickou písničku v domnění, že si získá děti. Týden jsem ji zpíval, ale  „ v jednej díry netopýri a v druhé sou chrústi....“ se minulo účinkem.

            Včera za vozem jsem slyšel zpěv Žáběte a Chudobky. Povědomý nápěv....

            Ráno jsem Nečanovi i dětem vyprávěl jak po dvou pádech ze stolu dotikaly made in Swiss“ a on s lehkostí a samozřejmostí sundal z ruky svoje a dal mi je. Ze slušnosti jsem odmítl a z poslušnosti přijal. Večer mi Mrau přinesl budík s rádiem, tak jsem si hned naladil Svobodnou Evropu. Svůj vrak jsem donesl „zagarmistrovi“ ze starého města. S jeho paní jsem přes hodinu povídal o životě v Polsku, jevech nadpřirozených a bylinkách. Nevím, zda pochopila co jsem myslel slovem řepík. A slovník jsem zapomněl ve voze. Za utržené peníze jsem si koupil tři banány. Nečanovy „Kambáňa“ ve frcu prodávají za 12.000, nové  od 40.000 do 100 000 zl.

            SEN: S Jiřím K. jsem koupil bubínkovou zvonkohru. Přitom jsem zkoušel ladění, barvu tónů a libost zvuku, ale prodavač mi vynadal, že jsem si nedovolil. Viděla to starší, ale stále atraktivní majitelka pensionu v Alpách a začala mě krmit sladkostmi a přitom jsme si povídali - dávno jsem u ní v baru hrával na varhany -to když  jsem žil v utečeneckém lágru, kde jsem jim vařil polévky z bukových a lipových větévek, bloudil dělnickou čtvrtí a hledal most. Vyčerpaný z útěku před teroristy. Střílelo se. Ohňostroj jsem pozoroval s mámou...

 

27.5. Světští jsou umělci, protože cítí silně. I proto jsou mimo společnost.

            Nečan mi řekl:“Seru na Lenina i náboženství... medvědí ucho žeru....“ Odhaduju, že Cíbek osouloží týdně až pět holek. Sport pro jeho osmnáctileté tělo. Čárky na trám houstnou. Starší Mýtěl je vybíravý. Chce rozkoš, proto jde po paničkách:Nebaví mě maso, který se nehýbe.“ Kádesové -jako smrt - berou všechno.

            Nemohu nevzpomenout moudrého kněze, který o muži jdoucím do bordelu, řekl:“Nevědomky hledá Boha, zatím chybně.....“

            Bezcílné mé bloudění  novými, neznámými m