Deník psaný karnevalem

ČÁST PRVÁ

DENÍK PSANÝ MLHOU [1]

a šerem  - nezajímavé fotografické záznamy…

listopad 1988-leden 1989

(věnováno učitelům, synovi, mamince, přátelům)

KLÍČ:  fotografie

            je plošná

            snímána z jediného úhlu

            zachycuje výsek skutečnosti ne celou realitu

            je svérázný obraz fikce a stylizace

 

DAR ŘEČI… schopnost tvořit slova, vzácný dar Tvůrce, prostřed k rozpoznání něčeho hlubšího, co v písmenech uvěznit nelze ( a přece se to tam skrývá) …celé stvoření se zachvívá mezi SLOVEM. Na počátku bylo SLOVO. Matný odlesk se může objevit mezi řádky….

 

Jsou myšlenky duše, které se nedají přeložit do řeči země, aniž ztratí nebeský smysl… Terezka od Dítěte

 

…Nejvyšší umělecké dílo básníkovo je jeho život… Otakar BŘEZINA

 

MOTTO    Jestliže nám Bůh dal přirozenost, která v sobě spojuje svět zvířete se světem anděla… (Do jaké míry se člověku daří usilovat veškerou činnost aby naše nižší stránka byla poddána vyšší?)  R.M. DACÍK

 

Jsem si vědom, že jsem starým, ve svém nitru  v mnoha ohledech zůstávám, stále stejný: ani starý ani mladý… Karel ROGERS  (Způsob bytí)

 

Do kostela musím vcházet se srdcem plným světa a odcházet s myšlenkou na svět, který potřebuje naši lásku. …Kolik lásky po nás zůstane?…

 

Bůh, jenž je sám v sobě nekonečně dokonalý a blažený, v úradku své ryzí dobroty, ze své svobodné vůle stvořil člověka, aby mu dal účast na blaženém životě. Proto v každé době a na každém místě se Bůh přibližuje k člověku. Volá člověka a pomáhá mu, aby Boha hledal, poznával a miloval ze všech svých sil. Svolává všechny lidi, které hřích rozptýlil, k jednotě ve své rodině, v církvi. Činí tak skrze svého Syna, kterého, když se naplnil čas, poslal na zem jako Vykupitele a Spasitele. V něm a jeho prostřednictvím Bůh povolává lidi, aby se v Duchu svatém stali jeho adoptivními dětmi, a tím i dědici jeho blaženého života KKC 1

 

Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá: „Zvlášť významně je důstojnost člověka založena v jeho povolání ke společenství s Bohem. K rozhovoru s Bohem je člověk zván již od svého vzniku: existuje totiž jenom proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále z lásky zachovává; jen tehdy žije plně podle pravdy, když tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli.“ KKC 28

 

Avšak člověk může na toto „hluboké životní spojení s Bohem“ zapomenout, popřít je, dokonce je i výslovně odmítnout. Takové postoje mohou pocházet z nejrůznějších příčin: ze vzpoury proti přítomnosti zla ve světě, z náboženské neznalosti nebo lhostejnosti, ze starostí o svět a bohatství, ze špatného příkladu věřících, z myšlenkových proudů nepřátelských vůči náboženství a konečně ze sklonu člověka hříšníka skrývat se ze strachu před Bohem a utíkat před jeho voláním KKC 30

 

„Ze srdce ať se radují, kdo hledají Hospodina“ (Ž 105,3). Jestliže člověk může na Boha zapomenout nebo ho odmítnout, Bůh přesto nepřestává volat každého člověka a hledat ho, protože chce, aby žil a našel štěstí. Avšak takové hledání vyžaduje od člověka veškeré úsilí jeho rozumového nadání a jeho dobrou vůli, „upřímné srdce“ a také svědectví druhých, kteří ho vedou při hledání Boha. „Velký jsi, Pane, a veškeré chvály hodný; velká je tvá moc a tvá moudrost je bez míry. Chce tě chválit člověk, částečka tvého stvoření, člověk, který v sobě nosí a šíří svoji smrtelnost jako svědectví svého hříchu i svědectví toho, že se pyšným protivíš. A přece tě chce člověk, částečka tvého stvoření, chválit. To ty působíš, že chválit tě je nám potěšením; neboť tys nás stvořil pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“ KKC 31

 

Návodný klíč k textům: pokus o popis zápasu, zlomek jednoho života, slabost, bída, hříšnost, nedokonalost člověka… a vedle nesmírné BOŽÍ MILOSRDENSTVÍ.

 

EPILOG: (dvakrát ze čtenářského deníku)

Bohumil HRABAL Domácí úkoly z pilnosti 1982 (strana 199-206)

         Po studiích jste prošel řadou profesí, byl v tom nějaký záměr vzhledem k literární činnosti?

To vůbec ne. Já jsem byl zrovna tak nadšený literaturou a malířstvím a filozofií jako moje maminka divadlem. Já jsem si nikdy ani nepomyslel, že budu. autorem knížek, o které lidi mají zájem. Miloval jsem prokleté básníky, žil jsem jejich životem, promítal jsem se do jejich splínů i skromných radostí. Tak nějak mne ovlivnili američtí spisovatelé, kteří napřed byli vším možným jenom ne spisovateli, kteří napřed žili a pak ke svým zážitkům psali komentář. Pro mě bylo nejvyšší žít a žít a žít a vidět lidi žít a účastnit se života kdekoliv a za každou cenu, proto mi nevadilo žádné zaměstnání, dokonce jsem si říkal, když dovedou žít v hutích jiní, proč bych to nedovedl také já?

A přitom jsem dík tisícům obrazů a zážitků, které mi přitekly z těch mých zaměstnání, dovedl strašlivě snít. ..a někdy i myslet. Tak krásné to za těch dvacet let bylo. To jsem míval komplex nespokojenosti, nedovedl bych se zaměstnávat jen tím, že bych psal. Dokonce jsem to považoval za hřích. Tedy, v tom klasickém smyslu já jsem nikdy spisovatel nebyl a doufám, že i nejsem, i když opak toho, co říkám, je pravdou. Kdybych si ale měl vybrat a měl možnost vrátit čas nazpátek, zase bych chtěl být čtyři roky v hutích a čtyři roky balit starý papír a čtyři roky dělat kulisáka v divadle S. K. Neumanna, anebo být výpravčím vlaků za mých mladších let a potom dělat pojišťováka a pak

obchodního cestujícího. Totiž tahle léta vlastně splývala s literaturou, byla to krásná próza psaná mým životem a životem těch druhých a prostředím.

             Jak se zdá, zapomněl jste se zmínit o tom, že jste vystudoval práva?

Zapomenul. Dalo mi to hodně práce, než jsem všechno to, co jsem se na Karlově univerzitě naučil, jsem do sebe vstřebal, abych na to zapomenul. Nesouviselo to s tím mým způsobem dryáků, tak trochu bohém, miloval jsem to nejobyčejnější prostředí a hlavně lidový jazyk stupňovaný až do vulgárnosti, rád užívám sprostá slova, tak nějak ta sprostá slova jsou zaklínáním, zaříkáváním, léčbou proti stresům, které se na mne čas od času přivalily. Nerad o tom i hovořím, ale já jsem vždycky měl smutné love story, byl jsem příliš pořád chlapcem, pořád j sem v těch mých love story byl takovou kulovou desítkou, já jsem vždycky byl tím medvědem, který má v nose kroužek a ten stříbrný řetízek držívala krásná dívka, kterou jsem hrozně trpěl. A taky všechny ty moje love story trvaly čtyři roky jako ta moje hlavní zaměstnání. A tak vždycky, když jsem to prohrál, tak na záchranu mi přispěchal slovník se sprostými slovy a to je moje léčba i dneska, kdy na tom nebývám líp. Tak jaképak univerzitní vzdělání? Ovšem ono to je přece jenom trošku jinak. Velíce rád si vezmu trestní hmotné právo, přečtu občanský zákoník, nestačím se pořád obdivovat té přesnosti...

             Co byste doporučil mladým talentům, kteří se snaží psát? Dá se něco z té vaší cesty z nymburského pivovaru až k laureátovi zobecnit?

To je těžké. Tak jako to, zda je a bude člověk zdravý anebo nemocný, už jev jeho genech, tak já vlastně za to ani nemůžu. Bylo to a je to ve mně jako v koze.

Jenom připomínám, že vlastně já jsem hodně a pozorně četl. Některé spisovatele miluji tak, že vlastně oni byli mými vychovateli, oni mi našeptali to sladké pokušení, abych to taky zkusil. Kdysi nové knížky mám tak umazané a čtením opotřebované, že to je k nevíře.

Jsou to takové moje brevíře, Céline, Rabelais, Čechov, Lao c', Apollinaire, Eluard, Baudelaire, Caldwell a hlavně Walt Whitman, a nyní i Babel a Schulz. Psalo to ve mně a já jsem to vlastně jen opisoval. Proto jakékoliv utrpení, jakákoliv oběť je pro mne pojem, který je mi cizí. Pro mne psaní je velká radost, cítím, že vlastně psaním se léčím a současně hojím. Je to pro mne akt očisty. A je-li nějaký smutek a žal, tak jedině když delší dobu jistím, že mi to ve mně nemluví, že mnou neprocházejí proudy myšlenek, že ten můj člunek přestal ve mně hrkat. Jednou na to dojde. Ale to se potom nedá nic dělat. Budeme pěstovat zeleninu, chodit na pivo, klábosit a vykládat tak, jak to dělají i ti ostatní, když už jsou totálně v důchodu.

 

 

William SAROYAN  Trable s tygry  (strana 160-162) 

lid, ano lid, a pak zas ne

Vrtá jim hlavou, co že to na lidi přišlo, že jsou nerodní a nepřátelští, nenaložení a nevychovaní, zamračení a suroví, pitomí a vzteklí. Nuže tedy, nedostatek jídla a spánku dělá s lidským tělem divy a lidé těla obývají. To je na tom to nejhorší. Kdyby se jim tak podařilo, aby lidé obývali nějaké mechanické obdoby lidského těla, nebo třeba voskové figuríny, všechny ekonomické problémy bohatých by byly překonány a na světě by zavládl pořádek. Očividně je zapotřebí nějakého odolnějšího druhu člověka, úplně prostého smyslů, zcela bez ega, a přesto výkonného a pilného, co se práce týká. Smrt během mírové války či během

války válečné nelze nadále považovat za uspokojivé řešení problému bohatých; neboť válečné války skončí a na papíře se objevují statistiky: tolik mrtvých, tolik zraněných na straně dal a tolik peněz, promrhaných či investovaných, na straně má dáti; stejně jako jeden a ten samý kus půdy, na chvilku přejmenován a nově zalidněn. Nejspíše s řečněním a muzikou. A parádemaršem. To už teď není řešení, neboť ti nezemřeli, ti zatracení neumírající se opět vracejí, aby se stali lidmi, aby byli předmětem i podmětem onoho proslovu. Co teď zase s nimi? Pořád by jedli. Pořád by se šatili. Pořád by žili. A když už není vojenské války, když se vede jen poměrně radostná a komická válka těla proti času a opotřebení, pak jich neumírá dost. V téhle válce vysychá kůže; stárne. Každý kousíček povrchu těla se zanáší. Zrak se kalí, rozostřuje, a z pravé podoby světa je náhle podoba trojitá: všemu viditelnému i neviditelnému přísluší troje nebo čtvero pravd. Svatý vesmír se rozpíná v nesvatost. Smysly slábnou. Tělo dýchá ztěžka, neboť nozdry a plíce jsou zaneseny prachem světa, prachem času, prachem těla. Ústa a hrdlo se lepí nicotou.

Zuby se zarývají hluboko do bolesti a tělo si uvědomuje dno věcí, konečnost; prázdnotu a smrt. Choulostivé partie svědí a otékají. Svaly ztrácejí pružnost a třesou se. Mozek je tupý. Sluch je mizerný. Vlasy na hlavě jsou hrubé, suché, mrtvolné. A oni se diví, že jsou lidé tak nemožní. Nemají ponětí, jak se střeva zalykají vlastním rozkladem a hnilobou zkaženého

jídla; jak se tělesné šťávy kazí; jak krev vázne a přestává téct.

Je zapotřebí odolnějšího a méně smrtelného druhu člověka. Je zapotřebí takového vynálezu, který zastane všecku práci a bude chtít jen tu a tam promazat a tam či onde opravit tu či onu maličkost. Jelikož rozhodli, že tento svět není pro lidi (až na ty oslovované v proslovech), je zapotřebí rasově čistého stroje coby člověka. Jemného a laskavého stroje. Jelikož lidé nezemřou a budou trpět a pořád je tu na světě bude někde vidět, a přece ten svět nebudou

mít, ten svět, který je jejich, který vytvořili, který vlastní a který stále, po staletích, nepřevezmou, je zapotřebí nejdříve vznešené války válečné vedené vznešenými zbraněmi a plyny a je zapotřebí vznešené smrti pro lidí, a až pak lidé zmizí ze scény, bude zapotřebí dokonalé mechanické jednotky odevzdanosti a poslušnosti. Dělník. Stvořitel světa. Královský otrok. Stroj, nesmrtelný, bez ducha, srdce a krve, bezpečný a průmyslový. Proboha, vždyť ono už je to tady! Bohatí si zaslouží všechny ohledy lidu, protože to oni vyhráli tuhle válku, to oni se ušlechtile a neochvějně drželi svých statistik. V horách bojovali s živými a vyhráli. Jeden boháč proti milionu obyčejných lidí. Jsou to hrdinové naší doby. Jen tohle. Ať netvrdí, že je to pro lid; oni lid nejsou.

A když skučí kvůli penězům, kvůli výdajům, kvůli ztrátám, ať se jich někdo na světě zeptá: Jaké výdaje? Jaké ztráty? O čem to ksakru mluvíte? Co může smrtelník ztratit kromě svého těla? Jestli utratíte tyhle falešné papíry do posledního centu, tak co má být? Vždyť čípak jsou? Nejsou snad téhle zeměkoule, života a člověka? Bylo snad kdy v plánu, aby existovaly samy o sobě? Jak se pak dají promrhat? Mně to vyhovuje tak i onak, ovšem obě strany ať promluví otevřeně. Tohle je váš svět a je to i můj svět, a není to nemovitost, nejsou to národy a nejsou to vlády; je to tohle náhodné místo pro umíráni; je to přestávka v čase a prostoru. Je to tahle příležitost dýchat, chodit, vidět, jíst, spát, milovat a smát se. Není to finanční statistika. Je to tenhle pokažený rod, tenhle Bůh dosud nezrozený, člověk. Ale jestli nechtějí, aby se to tělo vůbec narodilo, navrhuji, aby se vytasili s tím mechanickým člověkem, tím mechanickým tělem, a to druhé ať zničí, a nebudeme o tom už mluvit.

 

18.11. 1988

…Zataženo, mlha 5°C. Celý den jako v prádelně. Vlhko a chlad. Žití i v duchovní mlze. Bůh mlčí. Kdykoli se modlí, smí-li se koktání svatých slov nazvat vznešeným slovem – propadá do prázdna TAJEMSTVÍ, do mlhy, samoty. To je cesta odvrácené tváře, peklo co lidé nosí v duši. Měl by klečet a děkovat. Vytrvá na cestě? Dostal svěřenou HŘIVNU ŽÍZNĚ PO PRAVDĚ. Marnotratní. Plýtvá slzami při sledování filmu, jalovém tlachání společnosti…

Seděli po obědě ve sborovně. Dvě ženy přemlouvaly třetí, aby šla na potrat. ZABIJ! ZABIJ! „Povzbuzují“ ji. Mladá žena je zničená. Příčí se to jejímu svědomí, ale felčaři ji zmátli…Když zůstali sami, rozplakala se. Pomohl jí, že  naslouchal slzám? Sám neví rady se sebou…světem…žáky, i když by byl rád  moudrý. Sdělovací prostředky blijí o nárůstu narkomanie, násilí, sexuální svobodě, zapírání Boha, politických nesvobodách (v Mexiku mučí politické vězně!!! -  v Mexiku) Žijeme v napětí.

Politické nepokoje.

Ekonomický krach klepe na dveře. Lidé jsou rozjitření, častěji se ozývá reptání, projevuje se otevřená nespokojenost. Obchody jsou poloprázdné (hůř na tom je snad jen Polák a Rus)

19.11.

…Polojasno. 4°C Švagr čistí okapy. Strýc přidělává ostění podél schodů. Leží a snaží se vypudit (vypotit) nemoc. Čaje bylinné nezabírají. Tak se alespoň hádá s matkou, která je navztekaná, jakoby za svou nemoc mohl, když všichni jsou tak pilní, ona je naštvaný na ni, protože ona… to k ničemu nevede.

Je to týden co se vrátil z nemocnice. Deset dní injekcí a čekání. Když třetí den pociťoval stesk začal přemýšlet, zda někdo nepřijde, přestože říkal, ať nikdo nechodí. Žena přišla, ustaraná, nervózní – i když se snažila tvářit klidně. Přinesla, co se obvykle do nemocnic nosí: jablka, pomeranče, sušenky a domácí koláč.

„Všichni tě pozdravují. Malý říkal, že se vrátíš, že už nezlobí. Babička si zase příliš představuje…“ Odpovídá jí, že když již přišla, ať odnese knížky, stromky ať chrání před mrazem… Dlouho seděli a mlčeli. Najde k ní cestu? K otci hledal ještě deset let po jeho smrti…

23.11.

…Jasno. –10°C. Úplněk. Jak /je/ kalné srdce, jak těžké duše pod křehkou slupkou těla. Jaký je svět snů? Choroba a malátnost polevují.

25.11.

…Zataženo. 2°C. Celý čas ve špitále četl  PŘÍBĚH, KTERÝ NIKDY NEKONČÍ, kde se píše:  Smíš jen hledat a ptát se, ale nesmíš soudit podle vlastního rozumu… Začal ho číst dětem. Rozjitří je tím?

Co mu dal týden? Pondělní choření a vožení uhlí – to ho opravdu uzdravilo. Středa mi připadala zbytečná. Byl v kině – film jako kláda. V noci stopem domů. Dnes návštěvy v rodinách „mladších kolegů“. Namlouval si, že HO hledá – přitom doma napětí: na pokraji zhroucení ve společnosti osmdesátileté babičky prožívající očistec a vedle maminky trpící peklem devaterem neduhů se svými sedmasedmdesáti bolestmi „nebe“. Listuje GAUDIUM ET SPES (Radost a naděje) a LUMEN GETIUM. V bláhovosti opisuje z konstitucí, že  tím bude lepší. Nejsou moudré citáty jen špatnými záplatami jeho vin? *Rozumí-li se však slovům „autonomie časných skutečností“ tak, že stvořené věci nejsou závislé na Bohu a že jich člověk může používat bez vztahu ke Stvořiteli, pak cítí každý, kdo uznává Boha, jak jsou takové názory mylné. Vždyť tvor se bez Stvořitele ztrácí. Ostatně všichni věřící jakéhokoli náboženského vyznání slyšeli vždycky v mluvě tvorstva jeho hlas a projev. Kromě toho: když se zapomene na Boha, lze těžko pochopit tvora. *Písmo svaté souhlasně se zkušeností všech dob učí lidstvo, že lidský pokrok, který je velikým dobrem pro člověka, nese s sebou i velké pokušení: kde je totiž porušen řád hodnot a dobré smíšeno se zlým, jednotlivci i skupiny dbají jen o vlastní zájmy a ne o zájmy ostatních. Tak se stává, že svět už není místem opravdového bratrství a člověkova vzrůstající moc hrozí zničit samo lidstvo. Celé dějiny lidstva totiž prostupuje usilovný boj proti mocnostem temnot. Ten boj se zrodil na samém počátku světa a potrvá, jak řekl Pán, až do posledního dne. Člověk, zapletený do tohoto zápolení, musí neustále zápasit, aby přilnul k dobru; bez velké námahy a bez pomoci Boží milosti není schopen dosáhnout vnitřního sjednocení. Kristova církev v důvěře ve Stvořitelův plán uznává, že lidský pokrok může sloužit opravdovému štěstí člověka. Přesto však nemůže nepřipomenout apoštolova slova: „Nepřizpůsobujte se už tomuto věku“ (Řím 12,2), totiž tomu duchu marnosti a zloby, který přeměňuje lidskou činnost, určenou k službě Bohu a člověku, v nástroj hříchu. Jak se dá tento neutěšený stav překonat? Křesťané prohlašují, že se veškerá lidská činnost, která je vlivem pýchy a nezřízené sebelásky denodenně ohrožena, musí Kristovým křížem a zmrtvýchvstáním očistit a zdokonalit. Člověk Kristem vykoupený, který se stal v Duchu svatém novým stvořením, může a musí milovat i věci Bohem stvořené. Přijímá je od Boha a hledí na ně a má je v úctě, jako by právě vyšly z Boží ruky. Děkuje za ně Dobrodinci a používá a dopřává si stvořených věcí v duchu chudoby a vnitřní svobody. To ho uvádí do pravého vlastního světa, jako by neměl nic, a zatím má všecko.(2 Kor 6,10.) „Všecko je vaše. Vy však patříte Kristus a Kristus Bohu“ (1 Kor 3,22-23). GS 36-37

Jsou chvíle, kdy Režiséra pociťuje blízko. Udělá chybu, klopýtne, někdo se na něho křivě podívá… a je mimo. /Teoreticky/  ví, že svět uzdraví láska . TRPĚLIVOST. Ale není sto něco udělat, aby měl široké srdce. Lidé bez Boha potřebují nějakou náplň a smysl života – útěchu, aby se nemuseli dívat přímo v nicotu, bolest, smrt. Modly dneška jsou: technika, věda, pokrok… Mlčí Režisér…Muž prdí. Myšlenky nejsou letní vánek, ale puch bažin. Neumí se vyrovnat s polucí. Mlčení. Bloudění není to co hledá. Žít s NÍM a v NĚM  znamená poznávat pravdu, milovat v Duchu, být naplněn věčností, být v pokoji a radosti s Kristem. Peklo si vytváříme sami: pýchou, lhaním… zná svoji slabost, tuší radost (skrytou v tajemství) Jde o postoj k životu každodenních maličkostí: práce, hovory, úžas nad západem slunce, rozkvetlá mateřídouška… Třeba když šel lesem, večer doma s blízkými, žáci ve škole, choroba… Deo gratias

29.11.

…Zataženo. 5°C. Prohra v práci, sklízení plodů denní prázdnoty…

Málem řekl: Odevzdávám se… ale nabízí jen krátkozrakost, tlachání, hovory ve vlaku o lidské identitě a politické svobodě a ekologii a nových knížkách a filosofii hovna a pivu a pohoršení nad pětistránkovým popisem prsní bradavky Ivy… návštěva lékaře, setkání s paní L., chůze lesem: stromy…

30.11.

…Jasno. –5°C.

Ať bláto kořen a oddenek pokálelo,

Cožpak květ s oddenkem netvoří jedno tělo?

Kdo blátem pohrdá a čistotu jen slaví,

Tomu to opravdu moc nemyslelo. KUO MO ŽO

1.12.

…Polojasno. –4°C. Na návštěvě u známé. Aktivně se věnuje józe. Hovořili o duchovních věcech, o čase druhého tisíciletí, o ďáblu a jeho aktivitě, o životě rodinném. Bolela ho hlava, snad cosi bylo ve vzduchu. Padala na něho tíha: snad strach snad NICOTA (ozvěna z Příběhu, který nekončí)

Opsal si: JAMA – nedopouštět se násilí vůči žádné bytosti v oblasti tělesné, duševní i duchovní, umět odpouštět, nemstít se; jednota myšlení a slov a činů, mluvme jen o tom, o čem jsme přesvědčeni, neprosazujme  vlastní pravdu (za cenu ublížení); nepřisvojovat si hodnoty, které nám nepatří; neulpívat na nahromaděném majetku (i duševním, duchovním); pohlavnost je mystická změna – nezevšedňuj ji. NIJAMA – čistota těla, citů, mysli. Spokojenost s tím co je (překážka je prubířským kamenem klidu). Sebeovládání, odříkání. Dobrat se poznání vlastní povahy. Dobrovolné se podřízení mravnímu zákonu.

Jinými slovy: naplnit svou duši Kristem (jógy může být inspirativní i pro křesťana, zná případ, kdy jeden se obrátil po přečtení Marxe jiný po studiu magie)

Zase ho drtí vinařský lis. Byl plný a přesto prázdný, vybičování k umření…V duchu si říká: vyškrábej mi oči, kopni do mne, plivej na mne…jen něco dělej, ale SFINGA mlčí. Její ticho v sobě SLYŠÍ. I Bůh mlčí. Prázdno ho mučí, bolest necítí, cosi v něm umírá…

7.12.

…Mlha. 3°C. Dva lidské dny uplynuly od Cesty Hledání. Má potřebu popovídat si s lidmi, ale jakoby neznal jejich řeč, od všech ho dělí mlha nedorozumění, a když najde duši spřízněnou… ten druhý nemá čas.

Zbaví se strachu ze šéfové? Jak najít cestu k nejbližším?

Vnější změny (kterým lidé říkají „čas“) plynou, ale uvnitř? Kudy k NĚMU? Nestačí nemoci, utrpení, radosti… praská jizva jménem EVA… Postí se, babička ho prvně bere vážně i když je oblíbené kyselo. První den postu si tělo uvědomuje, že je zde něco co nás přesahuje. Myšlenky se propadají do nitra k POKOŘE.

Ve škole žáky provokuje, jitří… ale má taková „práce“ smysl? Stačí dětskou mysl zneklidnit? Improvizuje, hraje si s nimi (i se sebou), ale nezahrává si příliš?

Město. Všude zástupy čekajících. Potkal kamaráda, který řekl: „……………………“ Obklopen knihami. Mohou otvírat brány tajemství? Nebo zatemňují (rozum)? Na chvíli vyšel třemi stezkami, aby pochopil, že smysl má jen Cesta.

Odkud pochází svět? Odkud pocházíme my sami? Kam kráčíme? Odkud přichází a kam směřuje vše co existuje? Těmi otázkami člověk zkoumá celkový smysl… V této otázce tušíme, že vše co se tvrdí o počátku, má význam i pro konec: kdybychom mohli postihnout odpověď na „odkud“, pochopili bychom „proč“…    Klíš otevírající tajemství začátku, může otevřít tajemství konce…M. TENACE

9.12.

…Jasno 0°C (v noci sněžilo)

Ráno kolegyně přišla se zprávou, že v Arménii zahynulo při zemětřesení 100 000 obyvatel. Druhá komentovala: „Příroda sama trestá jejich roupy…“

Myslel si, že v duchovní růstu trochu dozrál, ale vše je jinak… Kolik jen za minulý měsíc promarnil plodných, požehnaných vnuknutí? Dejme tomu, že se třetí den postí a týden si nekoupil knihu… Jenže to je dar od Něho, bez Něho by nezmohl nic…takže…takže.

Část podvečera prožil v domě plném světla. Příliš páchl světem, (skupina trampů, fízlové, opilci, cikáni, rodiče bývalých žáků… tak trvalo, než přivykl jinému řádu srdce: ticho, hrnčířský kruh. Sám se podílel na hnětení hlíny, na prastarém ritu, jako když se hněte těsto. Možnost tréninku trpělivosti – učit se nést prohry (v práci se nedaří).

Mluvil se svým duchovním průvodcem Oldřichem J. Básník s dlouhými vlasy, v manšestrových kalhotách. Září z něho podivuhodná síla. Přislíbil, že pošle knížku Tribunová sútra šestého patriarchy – je to klasika zenu a marně ji shání. Se zeměměřičem Josefem K. si smluvil schůzku na středu.

10.12.

…Zataženo 3°C.

MODLITBA

Ryba do žáber nabere sotva mlhu / jen ta tak živá – ještě je…

Snad odnikud, snad z dotýkání. / Bydlím v tvé dlani. / A jestli nejsi tak se staň…

Je to týden, co šéfová kalila vodu a ještě v kabátu si ho vzala „do prádla“ – spustila své litanie, nářky, pomluvy a babské kecy. Dnes ho to nedrtilo, spíš bavilo…

„Máš tam jet…!“ Zatím plynul den, snažil se myslet, že se nic nestalo. Odpoledne do Města. Úřednice ho přijala mateřsky. A vyslýchala (alespoň mu to tak připadalo) lidsky. Když přišla řeč na nedávnou smrt dědy, rozbrečel se a omluvil (vyjela na něj, jestli ji neprovokuje). Když viděla rozsypaného, řekla, že je blázen a že ho pošle na vyšetření, takoví lidé nemají co dělat ve školství. Vysvětli jí, že se za slzy nestydí, jen nechce mí žaludeční vředy (k čemu je dobré studium psychologie). Ptal se, zda se jí nad knihou nebo při filmu nestalo, že by plakala. Potom povídala ona, mimo jiné, že se o něho zajímají vyšší Stíny. Desetitisíce mrtvých po zemětřesení ho nechávají vlažným, vzpomínky na minulost ho „dostanou“. Domů se vrátil za tmy.

14.12.

…Zataženo. 0°C.

Píše: Píšu na nádraží  - v čekárně. Byl jsem na hodině flétny…. Potom byl na návštěvě (ale nebyli doma, tak si dal pivo). Pobolívá hlava. Pokouší se mezi prsty drolit zrnka růžence. Smýká jím chvat a popletenost. Podléhá většině, která si cení všeho co přináší zisk a čím je možné druhého přetrumfnout.

Žene nás úzkost, hrabivost, strach. Postříkalo ho projíždějící auto blátem. Píše, aby ukrátil chvíli, rozbil blahodárné ticho samoty.

Koupil si sladkost i když chce držet svátečnost a vážnost adventu, s vypětím přemáhá posedlost po knihách. Druhý týden celý nesvůj. Neví oč mu jde. Není sto soustředit myšlenky. Odplývá třetí adventní týden, připadá si beze smyslu, podivný… Z domu odchází před svítáním, vrací se a venku ani ryby ani rak, teplo ani chlad, sucho ani voda…

18.12.

…Zataženo. –3°C.

Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí. Žid 13,14n

Jde-li kolem knihy, chce ji, když knihu nevidí, srdce nebolí. Je-li v samotě, pociťuje mír, potká-li krasavici, běhají mu nejen po kůži mravenci. Když se postí, může navštívit třeba lahůdky, ale „všední“ den mu mlsná kroutí hubou.

Jsme jako herci na divadle. Autor nám napsal role. Režisér trpěli zkouší – abychom co nejlépe zahráli. Máme úkol sladit svou vůli s Jeho představou…Při jiné příležitosti řekl: Musíme se Mu odevzdat. Rodiče myslí na pohodlí dětí, ne na spásu jejich duše. Žij v radosti… řekl mu na závěr.

Dejme tomu ve vlaku se dá rozmlouvat se spolucestujícími, číst, dívat z okna, modlit se růženec… jde o to se správně rozhodnout. Často činorodost je jen projev sobectví a útěku.

Řekl: „Půst co si ordinuji, snáším dobře, odříkání od Lékaře mi drtí kosti do morku…“

19.12.

…Zataženo, déšť. 3°C.

Den v práci v bdělosti, daleká cesta do hlubin srdce.

Celé odpoledne čekal na děti, aby si i v ozdravovně udělali besídku. Děti byly na vycházce. Sestry se vrátily protivné, nebyl čas na secvičení, nervozita… bylo mu do breku z marné práce. Vzdal to. Jen jako odsouzenec před popravou projevil právo posledního přání. Nechal si předvolat děti a pateticky: „Nemá to cenu…“ T. mu chtěl popřát k vánocům, tak ho poslal do háje. Vše z něho spadlo. Dětem to bylo volný, alespoň se tak tvářily. Tuhle bitvu prohrál, musel prohrát…jako když rybář chvíli rybě povolí…

Chvilku se věnoval Malému, psal vánoční pohledy, jel zbytečně do města (úředníka nezajímalo, že je nasr… naštvaný, o ničem nevěděl – tak se tvářil)

Listuje knihami a tváří se, že čte.

21.12.

…Polojasno. –12°C.

Do hlavy buší kameny slov démona, z hlavy tlačí bolesti, okolo jezdí vlaky, v těle šplouchají myšlenky a pivo… Rozloučil se s geometrem Josefem K. po několikahodinovém rozhovoru a troše toho chlastu. Alkohol zpřetrhal jemné duchovní pavučinky. Z cesty na nádraží se stalo trápení… Tvary a vůbec existence míjejících žen jitří. Pochody myšlenek prochází četnická patrola, stojí oprýskané zdi, čvachtání rozbředlým sněhem… Kosti lbi lapily bolest.

Do kavárny přišel jako napjatá struna – současně napjatá, povolená a přetržená. Nevěřil že přijde. Čpěl nemocnicí a zkušeností, když byl svědkem vyšetřování stého případu jakési pohlavní choroby (předcházel náslech na hodině flétny)… Druhý přišel. Začalo se hovořit o tvorbě, kontinuitě, životu, Bohu. Dal mu k nahlédnutí hrst poesie. Vyprávěl o karmě, o svém synu a svém otci, jako otec před deseti lety psal bytostné texty a japonských mužích co vykopávají kosti, svého syna si nevšímal, tomu bylo devět, nyní, po deseti letech pokorně a trpělivě přijímá svého potomka jaký je, jako opilce, který může zdemolovat byt… píše nové texty…

Druhý muž se zmínil o setkání s básníkem Bohumilem Hrabalem a potom mluvili o knihách, lidech…

Prochází v duchu létem: setkání s dr. IV – jak neměl čas na poutníčka, protože psal předmluvu k básničkám Emanuela Frynty, a kdyby četl jeho text, porušil by jemné vazby, které tkal celé léto. Řeků: „Dělám těžce, pane, protože dvě desítky let jsem nepsal…“ Vyprávěl jak setkání s doktorem předcházela túra, při níž naskočil pryskýř jako kovová desetikoruna (zamlčel o daru  italských bot od paní Bělý po jejím muži Herci). Vzpomněl i setkání s Mojmírem sochařem: „Piš o skutečnosti z nadhledu a odstupu. Víš, že mě sral svojí sebejistotou, pózérstvím a lístostínstvím? Ale uvěřil jsem, že máš dar pohledu na svět. Tím, že se snažíš bejt jinej, tím provokuješ a umožňuješ druhejm, aby se dívali do prostoru. Svět je pro mne prostor. A nebo plocha. Moje žena…sochy… údolí… to vše je prostor…“

23.12.

…Zataženo. –1°C.

NEHLEDEJ VELKÉ BOHATSTVÍ, ale takové, jakého může nabýt spravedlivě, užít střídmě, rozdat vesele, opustit spokojeně. Bacon

Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk. Př 16,1

Je mi známo, Hospodine, že cesta nezávisí na člověku ani jistota kroku na tom, kdo jde. Jer 10,23

28.12.

…Polojasno. 1°C.

I dnes svítalo.

Včera celé dopoledne ve vlaku z Prahy a četl knihu o neklidu, nespokojenosti, hledání vlastní identity a místa v životě (co to  identita vlastně znamená?) Dotek pocitů z dětství a ukřivděnosti, nepochopení, odcizenosti, výlučnosti…bez ohledu, zda jde o plody dědičnosti, výchovy, atmosféry „doby“… Je zmatený a hledá cestu k Bohu.

Doma se vše tříští. Pročetl  Kmeny – literární přílohy  Tvorby, šel na procházku se synovcem, aby byt také dítětem: starý opuštěný lom se mění na dno moře, mechová jezírka, ptačí trylky, slovní hříčky: co je kámen? plamen; co je strom? skřítků dům…

Na studium gramatiky nenašel dost soustředění

Večer u A. – a pokračování v hovorech o bytí, bývalé ženě, dcerce a vztazích k nim…

Pozdě večer jako rodina kolem stolu.

Jeden filosof (básník spíš) napsal: V každém muži skrývá se dítě…Jiný dodává: Dětskost je jeden z důležitých a nezbytných znaků člověka…

1.1.1989

…Zataženo. 4°C.

Schovává se za citát *. Co udělal doopravdy?

* Kol 3,12 nn Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti

2.1.

…Polojasno 3°C.

Souhlasí s Pavlem jurkovičem, když řekl: „Vstávání na sobě cítím jako křivdu…“ Ráno ho vytáhla z pelechu babička – sudička, starostlivá duše domu. Její pečlivost a úzkostlivost a starostlivost dospělé, zejména její dceru a vnuka olupuje o díl sama sebe: o vlastní zodpvědnost…

Ráno hřeší na to, že přijde. Pět let v Ž. se spoléhal na budík a Anděle strážného. Za tu dobu zaspal dvakrát. Vůbec je úzkostlivý, aby všude přišel včas..

Sytá snídaně: ovesné vločky a mléko. Chůze procitajícím lesem. hry mraků. V budově školy ticho. Bez žáků, šéfové, sedí ve třídě, šero zvolna ustupuje, snaží se pře Ním mlčet. Bůh mlčí, alespoň se to muži tak zdá. Snad mluví, ale lidské srdce je hluché. Za okny svítá. Sýkorky.I člověk pracuje zvolna, jako vycházející slunce. V místech srdce cítí hřeby bolesti, ale ty se nevyrovnají Bolesti Mistra.

Čte si z irského novoročního přání (požehnání), co dostal v domu světla: …abyst zůstal všeho ušetřen, to ti nepřeji, ani to, aby další cesta byla samá růže, aby po tvé tváři neskanula žádná slza, abys nezakusil žádnou bolest- to ti nepřeji… Slzy očišťují, utrpení zušlechťuje, bolest a úzkost tě veddou do společenství s Dítětem a Marií, jejich úsměv tě naplní důvěrou…

Kdesi na dně duše pocit výlučnosti, až samolibost, zrozené v zákoutích ducha, úzkost bloudícího psa, …naladění na poživače drog, plniče střev a daslších orgánů a údů, vířící v hluku hudby…

4.1.

…Zataženo. –4°C.

Zase zaspal. Před dveřmi čeká malá Cikánka. Celou cestu mlčí. Bojí se dětí. nedávno se přistěhovali. Sám si přiznal (nerad): nerozumím jí. V práci klid. Zapomíná /na/ Hospodina, příliš se topí ve „svéů práci, plánech, problémech…někdy večer tučí, že On je blízko. není ani bolest, ani strach z nemoci. Je radost, Pravda… kam s krutostíí dětí, co s kopou, nadávají si… Ale mezi námi: byl lepší?

Ve městě podrážděn množstvím lidí. Četl, že přelidnění přispívá k nárůstu chorobných stavů, včetně „odlidštění“, vyvolávání agrese… Co chce koupit, to nemají. návštěva u známých: maminka čeká druhé, potřebuje si „vylít srdce“… Slibuje: brzo se stavím. Ale víž, že…

5.1.

…Zataženo. –3°C.

V životě prožíváme zklamání za zklamáním. Zapíráme-li to sami v sobě a nemluvíme-li o tom před jinými, říká se tomu optimismus. (Jaroslav Seifert  Všechny krásy světa)

Je opilý z představy, že po letech bude dělat knihovníka. Dva roky mlčení prokvasily a nechal se unést sny, jak osvětově zapůsobí na ty barbary a burany…Dočista zpitomělý.

S šéfovou hovořil o tom, že změní místo aby unikl stále tíživějším traumatům…

Večer přišel opilý Posel (spolupracovník Stínů). Sděloval určitá svinstva )však je má z první ruky) o určitých lidech. Žádné překvapení. Bestie by dodala: „Člověk nesmí lidem věřit…“ Co doposud neumí: litovat ty trosky a karikatury. Kurevník, co sám o sobě říká: „Musím mít určitou úroveň…To se radši holky zřeknu, ale nebudu jí věšet bulíky na nos…“ On seznámil muže s Janou, která upekla králíka na mandlích, že smyslově pronikli do třetího nebe rozkoší. Vypili kávu, při tom mluvili jako paprikové o nemocech, politice a ženských. „Sex je mojí jedinou radostí. sport, jídlo, literatura…to jsou úchylky.“

6.1.

Celou noc sněžilo.

…Před dveřma do života

Hlídá stráž nejistota

Ministrem je Pohodlí

Vládcem je Zvyk…

Listuje starými dopisy  - z prošlého roku. Nezachází s pamětí jako s pavučinami, ani jako s číší drahocenného vína. Proč souzní s Exupérim a ne Ginsbergem, s Gibranem a Chestertonem, se Skácelem ne Seifertem…

Přemýšlí o alchymii přátelství. O vůni žen…

7.1.

…Mlha. –2°C.

Na saních sjíždí lesními stezkami pro fůrečku dříví. Sníh z větví se sype jako hosana. mráz za nehty mizí jen co se rozproudí krev. Zimní les to je Obětní stůl, kde se sluší Tvůrce velebit písní sekery a pily. Čerstvý vzduch, chuť potit se při práci, kov nástrojů, …plodí nezkalené myšlenky.

Drobné (čisté) radosti lidského života.

Jde vůbec zříci se civilizace a zatěžovat (vzdělávat) ducha?

V pokoře se zřeknout i plánů: krom jediného: plnit Vůli…

8.1.

…Déšť. 3°C            Zlato znamená lásku, kadidlo modlitbu, myrha umrtvování těla (Legenda aurea)

Při přípravě snídaně řízl se do prstu až na kost. nebyla to bolest, to bylo poselství, aby procitl…

Končí vánoční svátky. Byl příliš plný sebe, aby pobyl s Režisérem.

Naslouchání chóru slepců, vyprávění lékaře, rozhovor dvou mladých žen o mateřství: „…má zadek jako kobyla…“ „To já přibrala dvanáct kilo a byl to kluk…“ „Jedla jsem jen kyselý…“ potom ztišily hlasy.

Vyslechl kamaráda, který cestu hledá. Dvě hodiny povídání a mlčení o ničem. Trochu popili.

Ve městě přemýšlel o užitečnosti a smyslu /výtvarného/ umění. Ač sám „čárá“, je obrazoborec. Písmo bere doslovně – obrazy a sochy svatých mu vadí… (možná mu vadí kýčovitost) [2]

11.1.

…Polojasno. 1°C.

Prst, do kterého se řízl v neděli a zuby mu připomínají, že  má tělo. Co mu pomůže uvědomit si  celého člověka? Nejen dnešní ráno, celý život je  procitání.

Dostal dopis od Ludmily. Byla by slušnost postarší dámě odpovědět.

Až odpoledne začíná „žít“ – (rozumí tím plnější vnímání světa, čtení, polehávání, lelkování…)

Večer žije „plně“ v tom smyslu, že tráví.