Z deníků II(dojmy, mínění, myšlenky, sentence, slova, věty, …) Půst 2010

 

…a proto se slova, budete vyhýbat davům a spokojíte se jen s mou společností, pamětlivá, že jste „mé tajemství“…

…když jsem užasle přemýšlel, jak jsem na tento svět přišel a jak odejdu, stalo se mi, jak se stává ztrápeným duším, přišla ke mně nepopsatelně krásná žena neurčitého věku…

Petraca, O tajném střetu mých myšlenek

 

…oblaka semen nočních máku

chválící písně jitřních kosů

obruba s lemem šinoucího se mraku

    - jsou slova čerstvou rosou

přes obzor zubů cosi se dere

a žhnoucí ticho náhle táhlé…

 

…srdce mám zjizvené, sval i obrazné…

 

Čtu moudré knihy, plné útěchy, moudrosti, naděje, nároků, /pří/slibů… ale co ta slova promění ve skutek?

 

… tanec spirál vybraná scéna z baletu

poslední hvězdě kdosi pootevřel vrátka

někdo skrze křehké slzy zíral do tmy

zjistí že lásky lávka tak je vratká…

 

 „Spiritualitu srdce“ (Lallemant):

Pečujeme-li ve svých funkcích o fasádu ctnosti bez péče o nitro, jsme opravdu nešťastní, protože neseme tíži vnější námahy, aniž bychom okoušeli vnitřní pomazání a sladkost. To pak často působí upadaní do těžkých chyb, zatímco bychom usebraností a modlitbou dosáhli výhody s menší námahou, nudou a nebezpečím a také větší dokonalostí pro nás, také s větším užitkem pro bližní a větší oslavou Boha…5234

Říkám si, odkud mne zná…?

 

Obvykle má „výběr“ mezi migrénou (chemická bolest v těle) a psychickou zranitelností (niterná bolest duše). V druhém případě toho často „využívají“ blízcí. Jednou: cílená střela člověka. Celou noc jsem nespal, druhý den spolubratr začal rýpat v problému kouření…. (Jedna z pravd vmetených do tváře. Obvykle mi pravda a upřímnost nevadí, spíše mi pomáhají, ale při snížené imunitě to působí jako jed, sněť…)

 

Před usnutím jsem jen koukal do bílého stropu… a dostavil se mír. vše spojilo, utřídilo, naplnilo…

 

Přednášce pro terciáře předcházela mše. Bratr J. mne během ní vyvolal jako žáka a peskoval. Myslel jsem si, že jsem to vstřebal. Ale odpoledne se uragán emocí vrátil i „s úroky“. Jizva se otevřela. Bylo mi na duchu bídně, byl jsem zoufalý. Připadal jsem si méně než kupka páchnoucího hnoje. Do toho se vracel bumerang vzpomínek na O. Trochu se mi ulevilo, když jsem vyluxoval a vypral podělané trenky. Večer jsem zcela „grogy“ zavolal O. a vyblil svou duši. Sice jsem si na chvíli ulevil, ale vzápětí se smutek a zmar vrátily ve větší síle…

 

Proměň můj nářek v tanec…Nouwen,

PŘIPOJIT SE K VĚTŠÍMU TANCI:

… Vlastnický přístup ke vztahům skutečně tvoří mnohé z našich zklamání; lidé zřídkakdy reagují dobře na naše úsilí ovládat jejich život nebo násilím řídit jejich odpověď na jejich bolesti. Vidíme, jak se naše vztahy ohýbají, nebo dokonce lámou pod vahou očekávání, jež jsme na ně naložili v našich starostech s utrpením druhého. Skončíme dokonce ještě osamělejší a obklopeni hradbou uvnitř našeho zklamání a smutku.

Zdá se, že tato zátěž ve vztazích - skutečně zátěž všeho druhu - se šíří v době, jako je naše, kdy se zdá, že se lidé zvlášť zajímají o přátelství, společenství a komunitu. Právě v této době, kdy knihy a články v časopisech dotěrně nabízejí řešení problémů v našich vztazích, se rozpadá mnohem větší počet rodin než kdy jindy. Méně mladých rodin vyrůstá obklopeno podporou širší rodiny. Žijeme uprostřed velkého rozvrácení a úzkostné samoty.

A přes všechny pohledy populární psychologie, všechny programy o vztazích, všechny semináře a konference o zdravých vztazích často ještě nejsme šťastní. A kvůli důrazu, jenž naše kultura klade na psychologii a mezilidské vztahy, uvádíme spotřebitelskou mentalitu do našeho soukromí. Od našich přátel očekáváme více, než mohou (anebo chtějí) dát. A přiměřená výše našeho utrpení vychází z naší samoty, samoty násobené našimi velkými potřebami. Psychiatr Thomas Hora srovnává důraz naší kultury na mezilidské vztahy s proplétáním prstů dvou rukou. Prsty se mohou proplétat pouze do okamžiku, kdy je dosaženo mrtvého bodu. Potom je možný jen pohyb zpět, který způsobuje tření, a dokonce bolest mezi pevně zapletenými prsty.

Křesťanská víra navrhuje jinou představu: dvě ruce spočívající společně, paralelně, jako při modlitbě, ukazující nad sebe a pohybující se volně ve vztahu jedné k druhé. Jen takto může být vztah skutečně trvalý, protože pouze takto zažíváme vzájemnou lásku, lásku, která se podílí na větší a prvotní lásce, k níž ukazuje. Tímto způsobem se stáváme jeden pro druhého osobou (person), v doslovném smyslu kořene slova: „znějící skrz" (per znamená „skrz" a sonare připomíná myšlenku zvuku). Tak „zníme skrz" větší lásku, než jsme my, lásku, kterou můžeme minout, ale kterou nemůžeme uchopit. Stáváme se lidmi, kteří jeden druhému odhalují Boží lásku, která nás objímá a udržuje nás pohromadě, zatímco nabízí rozsáhlý prostor ke svobodnému pohybu.

V nejpodstatnějších vztazích našeho života není Bůh dodatečnou myšlenkou. Objevujeme jeden druhého jako živoucí připomínku Boží přítomnosti. Přátelství a vztahy mezi lidmi v církvi se stávají způsobem, jak jeden druhému můžeme odhalit původní, všeobjímající Boží lásku, jejíž součástí jsme a skrze niž odhalujeme své lidství.

 

Zakoušíme v srdci prázdnotu

kterou nemohou zaplnit

všichni tvorové světa.

Nezbývá než Stvořitel, náš počátek a konec.

Prázdnotu nasytí vlastnění Boha…(Lallemant)

 

Chápu… ale jak to žít?

Půst byl výživný. Smutek, únava, vyhořelost, netrpělivost, prudké výkyvy nálad, vztahovačnost, nutkání, horečné honění myšlenek, nespavost… a také zvýšení tlaku. Do toho, co šlo, to se v okolí posralo. Vztahy se bortily (rozchody, nevěry, neporozumění…), švagr skončil na psychiatrii kvůli pokusu o sebevraždu, u dveří kláštera se začali objevovat podivné existence (hledající… ale vesměs současně trpící duševními poruchami; potřební ale vyšinutí…)

I v domě mnohé vztahy a situace byly přepjaté (záleží na kondici, jak který z bratří se s tím vyrovná, jak realitu přijme… jeden tiše trpí, další najde lék v alkoholu, jiný se bičuje (je to obrazné, ale jen částečně), někdo potřebuje útěchu ženou (stačí jen její přítomnost… netřeba myslet…) nebo se člověk zblázní, přestane vidět svět reálný, ale pohybuje se mlhami představ a iluzí…A co já?

 

Nejsme-li Bohu věrni, v prázdnotě nás ponechá…(Lallemant)

 

Ne nestěžuji si, jen se snažím reflektovat o co jde, co se ve mně a kolem mne děje…

Několik hodin jsem bez bolestí hlavy (migréna), ale jakoby bolestmi trpěla i duše. Má smysl se svěřit bratrovi, který je možná na tom ještě hůř než já? Nechci být na obtíž… ale není to zakuklená pýcha? A přitom chvílemi hmatatelně cítím vnitřní mír, i když hladina jezera vře, bouří..

 

Zralý člověk

se pozná podle toho, že se chová správně, i přesto, že mu to doporučil někdo jiný…

 

Někdy přichází odpověď či útěcha ve filmu, jindy je to návštěva…(anděl co se oblékl do člověka a svým bytím mi nese poselství)[1]

Vypil jsem sklenku Tokaje a vykouřil jsem sváteční dýmku… uzobnu ze zbožných knih.

 

Učím se nelpět. Byla obvyklá adorace v kapli. Přinesl jsem všechnu svoji šeď, plochost, zmatek, vztek, zlobu, drobné radosti a úspěchy…K četbě jsem si vzal Boublíka…A postupně jsem se vzdával fotografií, poesie, knih, přátel, sebe[2]… až jsem byl čistý, svobodný. Nevím, zda v té chvíli mohl a přistoupil Mistr, žel, nejsem mystik, ale vnitřní pokoj se dostavil… alespoň na chvíli…Ale již přemýšlím, co budu dělat, až přijdou mlhy a hnojiště…

 

Inspirace Benediktem HOLOTOU:

Buď trpělivě mlčenlivý…

Pokora a trpělivost

Láska vyžaduje odstup

Buď vzácný

Dej pozor, ať nemáš příliš vědomostí….než uneseš

Vlídný, pokorný, pevný

Bdělost srdce

Sebepoznání, sebepřijetí

 

Odpusť Bože,

nosím v sobě Tvé utrpení a já na to nemyslím…

 

Nechej se obrátit,

nechej se přesvědčit, že věci nejsou takové, jak jsme si je vymalovali, ale jejich běh určuje jisté tajemství. (Odvaha mít strach, s. 8)

 

Když přilneme (nedáváme-li do souvislosti s Dárcem) ke stvořeným věcem,

oddálí nás od Pravdy

a vrhnou do trýzně,

neklidu,

bídy…

 

Buďme tím, co jsme:

- malé semínko Božího království je v nás. (Odvaha mít strach, s. 18)

 

Duchovní vůdce mi řekl: Co jsi odložil, sebral Mistr… ty se k tomu nevracej, nech to být…

Ale ono je to jako droga jako bludička, nutí mne to vrátit se, „analyzovat“ to… rozum ví, že je to k ničemu, vůle leží jako zpráskaný pes, city jsou hrst popela… tak do prdele co mne to táhne do těch hoven? Nevím… Jsem na tom tak bídně, že když jsem ponoukán k nečistým myšlenkám, musím „pomoci“ paměti…

A tak i tuto svízel Mistrovi dávám… alespoň na chvíli se vzdávám křeče, že musím být dokonalý hned. Nemusím a nebudu, ale o svatost bych měl usilovat…

Znovu (pokolikáté) si říkám ono Kempenského: Mlčet a trpět (slova jsou opravdu příčinou mnohých zel). Ale že vím, jak to nevydržím mi bere zbývající zbytky síly…ale zase se zvedám (tedy nechám se zvednout Mistrem, sám bych už jen spal, věčně spal…)

Něco od mne chce. Nevím co. Trochu mne to zneklidňuje, ale bude se učit, že když mně se to vymklo, /doufám, že/ On to pod kontrolou má…

 

Trpělivost je předností učitelů…a jsem velkou měrou učiteli sama sebe.

Bdi nad tím, aby duše byla pokojná, jak to je jen možné…

Z nepokoje nevychází nic dobrého…

Trpělivost není vlastnost, se kterou se člověk rodí… (pros o ni Boha)

Bůh /lidem/ dává trpělivost kapku po kapce…

Nic nežádat nic neodmítat

Když se vetřel neklid nemluv, nepiš, neděl nic krom nezbytných věcí…Langeac

 

…a vlny se dál křiví…

 

Jakoby uplynulo sto let, a přitom jsem prošel den pouští. Samotná vzpomínka (připomínka) na s. S zabolí a přitom jsem dnes dostal stonásobně darů (jen ne těch, co jsem si přál): Po letech jsem potkal s. Kateřinu z O. V kostele byla M., dal jsem jí požehnání a ona mně.

Co vlastně prožívám vůči S.? Nežiji jen ve svých iluzích a přáních a chimérách?

Extrémní situace mne přivádí k vykolejenému chování, přepjatosti…

 

Nová noc. Nové vzpomínky, dojmy, pocity… v nůši /děravé/ paměti…

I /nová/ dýmka s dobrým tabákem jednou vyhasne…

 

Ježíš neříká „odhalil jsi to hloupým a blbým“ ale říká „maličkým“…

 

Čtu

v kostele, během četby dělám víc a více chyb, zvětšuji pomlky, ale i v tisku chybí písmena…

Ve škole chci uzavřít svoji práci, ale potřebuji pomoc. Všichni se tváří, že nemají čas, tak rezignuji. (sen)

 

Již potřetí mne navštívil jeden schizofrenik, tentokrát se přišel najíst… moc jsme si nepovídali, ale dovolil, abych si udělal foto-portrét… (když jsem ho komusi ukazoval, myslel, že je to ředitel knihkupectví)

Po dlouhé době se ukázala K., svěřila se, že bere léky na hlavu (zhubla), má se v létě vdávat… křehká bytost, milá… A kdo jsem já?

O. jsem odnesl asi patnáct kilo balíků na poštu… měla v práci ruch… také jsem udělal dva portréty v odpoledním slunci… trochu jsme si povídali. Dal jsem jí požehnání (několik měsíců žije v tlaku, sousedi jí vyplavili byt, stále se po bytě stěhuje, konečně přišli opraváři, aby škody dali do pořádku, celý den průvan, tělo se hroutí…) Uvědomuji si, jaký „klášter“ prožívají „obyčejní“ laici… musím se stydět, jak jsem povrchní, slabý…

Další jeden den bez bolestí, jen občas píchne u srdce. Srdce je zvláštní věc. Takových chvil bez bolení si považuji… ale zase mi „otrne“…

 

Většinu času sedím u počítače a katalogizuji knihy. Banánovou krabici přinesu, další odnesu. Ještě, že chodí brigáda, která štítky polepuje. Tak práce zvolna postupuje a i v tisíci svazcích je vidět nepatrný posun…

Jednou v týdnu jedu do školy v satelitu velkoměsta. Tam pookřeji, protože je baví „studovat“. Čtu jim z „Nekonečného příběhu…“

 

Mám půjčený fotoaparát, tak trochu fotím: na ulici, bratry…jako zrcadlení své duše… je to trochu oddech, poněkud břímě…

 

Místo toho, abychom Bohu připravili „dokonalý“ den (ostatně – co to je?) – obětujme mu den žalostný…(Odvaha mít strach, s. 60)

 

Snažím se kejklováním slov dobírat o sobě… snad se hložím proderu i k mlčení…k Tichu…

 

Řešit otázku člověka, znamená řešit otázku Boha. Berďajev

 

Když se ke slovům vracím, zjišťuji, jak jsou plochá, neduživá, mnohdy klamná nebo mylná…

Ale je jiné cesty k nerušenosti než přes slova?

Mnohé snímky, potřebují dovyprávět, protože neovládám dostatečně, fotografickou řeč – která je svébytná. Ale jak dovyprávět vyprávěné?

 

Jsem dotýkán „osudy“ svých bližních, blízkých… Samota, osamělost, psychické úzkosti…

 

Že jsem prožil několik dní v určité radosti je samo o sobě zázrak, ale mnohem větší, že si to uvědomuji. Již jen poděkovat Dárci a projevit mu trochu vděku… (a zvolna vnímat i zranění okolím, nezájem, neporozumění, nevděk, zneužívání… i to jsou dary.)[3]

Společnost otřásl pád jednoho letadla… Palcové titulky předních stran novin… to jde mimo. Film mne dojme, ale zde jsem neplakal. Vždyť kolik jen lidí hyne denně při autonehodách, kolik dětí je vražděno před narozením… kolik by to bylo letadel… A kolik lidí pláče na těchto skrytých hrobech? Je to cynismus, únava, lhostejnost, pud sebezáchovy…nevím

 

Život je tvrdý, ale krásný. Je krásný, ale tvrdý.

(Alespoň někdy)

 

To jsou střípky pocitů, prvních velikonočních dní…

 

Sebevětší hřích není důvod, abychom se Bohu vzdálili…

 

…bláznovství je krásné

ať je noc nebo den je

má mysl jako opilá

stává se milencem nebo světcem

všechen kosmos nalévám

do misky se zeleným čajem

do srdce vtéká hluboká inspirace

s dýmkou a thé je psaní hračkou… (variace na  Kim Si-sup)

 

Několik možných výkladů předchozího textu:

1/ Mlčení (výstižné, tajemné, nabízející další interpretace) – po zhlédnutí filmu „Špatná výchova“)

2/ Dík, pěkné- povzbudivé... všichni se potácíme...(uvědomění si, že jako mikrokosmos, můj příběh odráží střípky příběhů celého kosmu)

3/ Připadáš mi jako drahocenný kámen, ležící jednou stranou zabořený do nějakého humusu a druhou stranou svítící do světa. Pán Ježíš když chodil po světě, byl ponořený jednou stranou do Boha a jednou do člověka a jaké muselo být utrpení pro něho když na sebe vzal život zločince, pedofila, a všeho nejhoršího, ne že by takový byl, ale že se tak cítil před smrtí, když ho "Bůh opustil". Pořád o všem pochybuju, ale ten Kristův život - říkali, že se přátelí s největšími hříšníky, je zdroj inspirace a vdechuje nám Ducha. (pokus o to vžít se do duše básníka)

4/ …tak to jsem si musel přečíst pořádně.... . Ne, že bych ostatní texty programově četl povrchně, ale někdy člověk dokáže po myšlence "klouzat" (takové peklo moderní doby, které se tváří jako vzdělání). Tedy - chápu to jako esej. Dle mého názoru - velmi a velmi povedený esej. Ne z hlediska faktického (forma, konkrétnost dějů), ale z hlediska autenticity, opravdovosti a vlastně dialogičnosti vnitřního pohledu. To je opravdu až fascinující.
Moc se mně líbí, jak používáš citace - pamatuju, jak jsem ti ty odkazy vlastně vyčítal. Ale ono se něco podstatného změnilo. Už to nejsou citace, které chce pisatel nějak úpěnlivě sledovat snad i následovat. Najednou je to rovnoprávný dialog s partnery - ano, samozřejmě, mnohem zkušenějšími, pravděpodobně vzdělanějšími, chytřejšími.... . To jsou ale naprosto irelevantní věci. Podstata je v uvědomění partnerství v hledání. A to je moc pěkné. Tak díky, užil jsem si to přečtení. Zejména s přihlédnutím k vývoji v tvém psaní - to je báječné! A je báječné, co s člověkem dělá, když se přes dialogické jednání začne setkávat sám se sebou. (po lekci dialogického jednání)
5/ .. čtu si, příteli,  ale odpovím později  --- děkuji za to, že mi  otvíráš cestu k sobě ...     večerně objímá bratr…(po projití určitým spektrem vzpomínek…)
6/ Milý příteli, ozval jste se v pravý čas, jak to v životě často chodí... Zažívám poslední
dobou také zmatky ve vztazích, objevují se staré vzpomínky. Měli jsme velké problémy s dcerou. Nakonec vyměnila školu. Všichni doufáme, že se vše časem urovná... i naše vztahy... je to velice náročné období. Jinak já sama za sebe, procházím obdobím, kdy si nacházím kdysi ztracenou veselost mládí, byla jsem na kurzu pro nezpěváky a nyní pokračuji ve sboru. Zatím se mějte krásně a ať máme stále lásku v srdci. (pokus o vžití se do duše moderní ženy - V České republice se každoročně rozejde přes 31 tisíc oddaných párů, což je asi každé druhé manželství. Na vysoké rozvodovosti se podle odborníku podepisuje několik faktorů: Manželství v České republice neznamená pro řadu lidí posvátný svazek, jako je tomu u hluboce religiózních států (např. Španělsko, Řecko), kde je rozvodovost výrazně podprůměrná. Naše společnost zastává k rozvodům tolerantní postoj, což se projevuje benevolentními zákony a rychlým aktem hlavně v případě, že se partneři shodnou na vypořádání. Rozvod je v našich podmínkách vnímán téměř jako norma. V poslední době hraje svou roli i nadměrná orientace na výkon. Poškozené zboží někdy ani neopravujeme a jednoduše vyměníme za nové. Podobný model se přenáší také do milostných vztahů. Život dnes už není chápán jako úděl, který se musí útrpně přijmout a snášet. Trendem je naopak cesta za zábavou, poznáním, užívat si a žít naplno. To popravdě ve starém a okoukaném vztahu moc nejde.

Kdy a kvůli čemu se rozvádíme, většinou jen jednou v životě ...

Nejvíce manželství krachuje ve třetím a čtvrtém roce po svatbě. Jde většinou o bezdětné svazky. Dalšími krizovými léty bývá pátý až devátý rok. Ovšem některá manželství se rozpadají dokonce i po patnáctiletém trvání. Vyplývá to většinou z faktu, že se děti osamostatnily, ženy nabývají větší stabilitu v zaměstnání a ekonomickou jistotu. Poslední iluze o společném partnerském soužití se rozplynuly a přicházejí pochybnosti. Podle údajů Českého statistického úřadu patří mezi nejčastější příčiny rozvodu „rozdílnost povah, názorů a zájmů“. Tento důvod bývá uváděn ve více než čtyřiceti procentech! Jenže podle zkušeností soudců se za oficiálními údaji často skrývá bolestná zkušenost

v podobě domácího násilí, za kterou se většinou ženy-oběti stydí. Podle informací centra ROSA se totiž nějaká forma hrubého zacházení vyskytuje v deseti až třiceti procentech rodin. K méně častým důvodům rozpadu manželství patří nevěra – pohybuje se v rozmezí do deseti procent. Kupodivu velkou roli nehraje alkoholismus muže (kolem pěti procent) a neshody v sexuální oblasti (méně než jedno procento). Podle pořadí manželství se statistiky dlouhodobě shodují. Lehce přes osmdesát procent připadá na první rozvody a kolem sedmnácti procent na ty druhé. https://www.zbynekmlcoch.cz/info/krize_rozvod/nejcastejsi_priciny_a_duvody_rozvodu_manzelstvi_statistiky_rozvodovosti_v_cr.html)

6/ Je mi blízká Vaše obava svěřit se někomu, a co když mu je hůř jak mně,…nechci být na obtíž. Asi je to pravdivé a je dobře, že tak uvažujeme. Mnohokrát to pak zvládneme s Boží pomocí jinak, nějak…, ale přijde situace, kdy už nebude taková úvaha v hlavě a vylijeme svou duši na někoho. Pokud to je spontánní, může to být i průšvih (selekce osoby je nutná), ale pokud je to osoba, kterou máme rádi a ona nás, pak to je fajn, protože konečně před ní nejsme superman, nedotknutelný, náfuka a jediný moudrý… A hlavně, opět ve smyslu akce a reakce, až ona ta osoba bude ve sračkách, v důvěře se vyblinká na nás. Riziko našeho jednání spočívá vlastně větší až tehdy, kdy ona osoba očekává od nás onen postoj „vrby“, co si myslí, že poskytla nám.

Existuje nějaká rada? Možná tato: využij bratra pro rozhovor o svých sračkách teprve tehdy, umíš li si představit,že on to (časem, nebo vzápětí) učiní Tobě a zda jsi schopen BÝT MU TOU VRBOU. Jak se vyhnout zklamání? Možná toho spolubratra bezelstně pozvat na tu skleničku tokaje. On to také každý nepřijme. A když to přijme, situace to sama vyřeší. Také se můžete stát v mžiku vrbou, aniž byste sobě ulehčil. Spolubratr pak spokojeně odchází a Vy budete ve sračkách oproti dřívějšímu pasu, až po krk.

Existuje nějaká rada? Ta existuje vždycky, ale skutečnost je také vždycky jiná. Neočekávaná a důsledky nepředvídané, protože také jiné. To nejlehčí řešení je „samota.“ A je skutečně nejlehčí? Všechno je snadné, pokud to děláme v Kristu, našem Pánu. NIKDY  nemusíte být sám, když si to sám nezvolíte. To není fráze. Chce-li Pán, potkáte správnou „vrbu“, ale někdy chce, abyste Vy byl vrba a pak Vám dá i sílu to přijmout a zpracovat a být tou situací neskutečně obdarován a Vaše sračky zmizí neuvěřitelně snadno. Někdy chce, abyste zůstal ve sračkách JENOM s Ním. To je nejčastější a nejméně rozpoznatelné. Hledáme, jak si pomoci, ale „noc v Getsemanech“ zuby nehty odmítáme.

Existuje nějaká rada? Mně opravdu hodně pomáhají žalmy. Modlím se ráno. Pán mě vede k verši, který mě osloví a posílí  pro tu situaci, v jaké se nacházím. Jsem v údivu, kolikrát jsem se to  modlila, ale tento verš mi nic neříkal. Znáte to: jakoby tam doteď nebyl. Pomáhá mi svátost smíření, protože vím, že jsem pyšná snažím se o situaci uvažovat z hlediska osoby, která mě vytočila (čím já ji vytáčím? Někdy třeba jen tím, že jsem, nezaviněně).  Moc mi pomáhá kázání  Jana Vianeje, svatého kněze z Arsu. Na cestě ke svatosti je úžasným pomocníkem jeho postoj. Zkusil jsem jednat podle jeho vzoru a přineslo to užitek. Je to nesmírně těžké – být si jistý, že jste v právu, ale jít se omluvit. To nejde, dokud opravdu nepřijmete to vědomí, že jste v právu, neublížil jste, ale chcete žít v pokoji srdce a pro lásku ke Kristu NIC není těžké učinit! Máš se ponížit z lásky k Pánu, jako to on za nás udělal na kříži. Přijetím NAŠEHO hříchu. Tak dobrá, buď v právu, přijmi hřích svého protivníka a poniž se před ním prosbou o odpuštění, jako to Pán udělal k Bohu za nás:“Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Co jsi odložil, sebral Mistr… ty se k tomu nevracej, nech to být…je to jako bludička…

Ano, Pán to uzdravil, ale nevygumoval paměť. Ta nás nutí přežvykovat…, nebo to je naše malá víra? Nebo Boží nepřítel? Musíme být opatrní a ve střehu.

Důležité je učit se to ve svátosti smíření opravdu „odložit.“ A budeme se to učit až do smrti. Jako se učíme věřit, opravdově Mistra milovat a opravdově mu dávat svůj život. Vytrvalost se vyplatí a bude odměněna.

A tak i uhle bídu Mistrovi dávám… alespoň na chvíli se vzdávám křeče, že musím být dokonalý hned. Nemusím a nebudu, ale o svatost bych měl usilovat… A děláte to správně a fakt nebudete svatý hned, ale vždyť ta cesta ke svatosti je opravdu úžasné dobrodružství.

Bylo mi už párkrát mizerně…, zpovědník a Pán vědí. A jednou jsem vyčerpán a s touhou už se neprobudit, usnul. Měl jsem sen. Přišla Panna Maria a řekla mi, abych vstoupil do jejího lůna. A vzala mě tam a tam byl Pán Ježíš. Prožil jsem nádherné setkání s Krásou, čirou Láskou, nepopsatelnou slastí , byl jsem očištěn obmyt a pak jsem měl opět odejít. Vyjít z Matčina lůna. Nechtěl jsem… Ještě není Tvůj čas…, řekli mi. Díval jsem se na Marii s otázkou, zda to vše mohu říci zpovědníkovi. Řekla, že ano. Že vždy, když mi bude zle, mám se odevzdat a vejít do jejího lůna.

Můžete to zkusit a možná zakusíte ten pokoj.  Možná se Vám to napoprvé nepodaří. Co se změnilo v mém řešení situací? Ano, toužím stále brzy zemřít a být co nejdřív s Pánem. Ale přijímám Jeho řešení a čas a věřím, že když chci před Jeho tvář, musím si tady ty své tresty ještě odžít(odtrpět). Nechci do očistce, nebo jen na malilinkou chvíli.  A Panna Maria, je mi příslibem a cestou a pomocnicí…

Něco od mne chce. Nevím co. Trochu mne to zneklidňuje, ale budu se učit, že když mně se to vymklo, On to pod kontrolou má… Ano, to je to nejlepší, co můžete udělat. Nevíme, tápeme, kličkujeme, ale zneklidňuje nás to – díky Bohu, protože to je hnací síla k akci.

Co tu píši, Vám je dávno známé. Berte to tak, že jsem to psal i pro sebe, abych si uvědomil, jaké úžasné milosti a dary mi Pán dává. Přisluhuji při oltáři, podávám svaté přijímání, nosím nemocným… To je dočasná milost, kterou nyní žiji. A pak mi to bude odejmuto a já budu muset i bez této blízkosti a služby dál žít. … A otázka: je možné se na budoucí bolest připravit? A. říká: „Nenech si vzít milost přítomného okamžiku. Až problém nastane, bude dost času na pláč, ale i na řešení.“  Dnes je Neděle Božího Milosrdenství. Naděje! Dokonalá Láska. (realistický a duchovní přístup)

….a tak dál….

 

Epilog

Augustin Co děláš, ubohý človíčku? O čem sníš? Co očekáváš? Copak si už nevzpomínáš na své útrapy? Nebo jsi už zapomněl, že jsi smrtelný?

Francesco Jistěže nezapomněl a pokaždé, když si to uvědomím, cítím jakousi úzkost.

Aug. Kéž bys byl na to, jak říkáš, nezapomněl, kéž by ses byl postaral sám o sebe. Jistě bys mi tím byl ušetřil mnoho námahy, protože je bezesporu pravda pravdoucí, že k tomu, abychom opovrhli lákadly tohoto života a abychom mezi tolika bouřemi světa dovedli zklidnit mysl, nenajdeme nic účinnějšího než vzpomínky na vlastní útrapy a neustálé rozjímání nad smrtí, pokud ovšem nejsou letmé a nekloužou jen po povrchu, nýbrž proniknou až do samého morku kostí. Velmi se však obávám, že právě v tom klameš sám sebe, stejně jak to dělají mnozí další, jak jsem si povšiml.

Fr. A jak, prosím tě? Nerozumím totiž dobře tomu, co říkáš.

Aug. Na veškerém vašem jednání mě totiž, smrtelníci, nic neudivuje a zároveň neděsí více než to, jak záměrně napomáháte svému utrpení a předstíráte, že nevnímáte hrozící nebezpečí. A pokud vás taková myšlenka napadne, zaženete ji.

Fr. Jak to?

Aug. Myslíš si, že někdo je tak pošetilý, aby zachvácen nebezpečnou chorobou netoužil ze všech sil po uzdravení?²

Fr. Domnívám se, že tak šílený není nikdo.

Aug. Takže co myslíš? Bude někdo tak liknavý a netečný, aby se ze všech sil nesnažil dosáhnout toho, po čem celým srdcem touží?

² Augustinova argumentace v první části dialogu, která zde začíná, vychází ze stoické morálky, podle níž pouze ctnost může vést ke štěstí a jedině vlastní provinění je zdrojem lidského neštěstí. K tomu srv. Seneca, Ep. LXX.15 a LXVII.4. (69)

Fr. Sám si budu pomáhat, jak budu moci, sesbírám i roztroušené zlomky své duše a oddaně zůstanu sám se sebou. My tu spolu hovoříme, a na mě zatím čeká mnoho důležitých, i když stále ještě pozemských záležitostí.

Aug. Davu snad leccos připadne důležitější. Ve skutečnosti však žádné užitečnější a prospěšnější myšlenky neexistují. Je možné, že ostatní úvahy byly zbytečné, ale tyhle jsou stále nutné,²⁸¹ jak dokazuje nevyhnutelný konec.

Fr. To uznávám, a jen proto teď s takovou horlivostí chvátám k věcem pomíjivým, abych se k těmto mohl vrátit, jakmile se s pomíjivými vypořádám: dobře vím, jak jsi před chvílí řekl, že by pro mne bylo mnohem bezpečnější sledovat tento jediný zájem, nechat křivolaké uličky bez povšimnutí a vydat se na pravou cestu spásy.²⁸² Nejsem však s to udržet svou touhu na uzdě.

Aug. Znovu se vracíme ke starému sporu: svou vůli nazýváš bezmocností. Ale budiž, když jinak nedáš. Já se jen obracím k Bohu s pokornou prosbou, ať provází tvé kroky, jakkoli vratké, aby tě donesly do bezpečí.

Fr. Ó, kéž se jen podaří to, zač prosíš. Kéž mě Bůh vyvede ze všech zákrutů bez úhony a já sám na cestě k němu nevířím prach do vlastních očí. Rozbouřená mysl ať se utiší, svět ať umlkne a Štěstěna ať už mi přestane bránit.

²⁸¹ Tj. úvahy o smrti.

²⁸² Srv. Petrarkův list o výstupu na horu Ventoux (Fam. IV,1).(297)

 

Modlitba (Lectio Divina 4)

Bože, jak domýšlivý a zaslepený jsem se všemi svými plány, záměry, studiemi…

Často na Tvém „plánu“ pracuji tak, jako by to byla moje soukromá továrna…

Jsem tak uchvácen chimérou úspěchu, že se neptám co zamýšlíš Ty…

Potom Tvá překvapení,který jsou tak četná, mi nepůsobí radost…

Dej mi, prosím, ducha moudrosti a rozlišování, abych  nacházel správnou cestu mezi tím, co mám nechat na tobě, a tím co mám vykonat já.

---