MUSÍŠ JÍT

 

CESTOU

 

NA NÍŽ NEVÍŠ

 

 

 

EPILOG

1.ČÁST:DENÍK

2.ČÁST: GLOSY

3.ČÁST: RECEPTY

PROLOG

 

 

Den bez boje je ztracený. Za zdánlivou nepřítomností boje se skrývá porážka.

 

Vyprávěj si příběh Boha ve svém životě.

 

Kdo se svobodně zříká své svobody je opravdu svobodný.

 

Tomáš MERTON                MONASTIC PEACE

EPILOG

Otřepaný žert začít od konce (nebo začátek konce). Text vznikl „na třikrát“. Psal jsem jako zahradník v klášteře bosých karmelitánů deník, ten jsem ručně přepsal a výběr z něho jsem přepsal na stroji /1.část/. Vedle toho jsem psal pravidelně články do  Pojizerských listů a  Učitelských novin /2.část/. Psal jsem epištoly, ale z rukopisů jsem většinu ztratil. Z toho vznikl následující text (jen výjimečně komentovaný a porovnaný se současností – označené *) Součástí jsou výpisky z duchovní četby /3.část/. A nakonec se něco promíchalo

 

 

1.ČÁST:DENÍK

 

I.

„Ve všech vážných okolnostech mého života byla příroda obrazem mé duše.“-dívám se na zatažené nebe i do sklepení duše a myslím na slova malé Teresie. Začínám psát „duchovní deník“. Měsíc jsem „početí“ odkládal. Puzení. nevím komu svěřuji další díl historie své duše. Při vedení ruky neprosím zjeveně, modlitba je v kalu tůně nitra. „Kdyby všechna malá kvítka chtěla být růžemi, přišla by příroda o vůni fialky i prostotu chudobky…“

V cele mám stůl, postel, skříň, dřevěný kříž, pohledy, tretky co mi dal svět (brýle proti slunci, přívěsek…), flétnu. KRIS-KROS (společenská hra)dýmka, knížky, růženec, lampa, kámen,. suchý bodlák, čínské tyčinky na jídlo, masážní koule…. trochu to připomíná  opravdový bazar, snůšku zbožných předmětů a zajímavostí, zahradu a velkou klec (Dějiny duše; strana 89)

Martin Fendrych nazval svůj deník „Jako pták na drátě“ (verš Leonarda Cohena). J Šeps v recenzi napsal: „Pokusil se pomocí písmenek vykolíkovat prostor svých myšlenek, pocitů, zážitků…“ Mně padl do oka verš svatého Jana od Kříže.

Odešel jsem  na úpatí mystické hory KARMEL, abych v tichu, modlitbě a práci zdolal její velebnost- zatímco svět žije válkami (Irsko, Jugoslávie… jen v Evropě), penězi, citovými aférami celebrit.

Přes den pod okny hopkají rehci, zahradou prolétne straka nebo hrdlička. Koruny javorů v parku se zbarvují, aby i listí  slétlo, podobající se tažným hejnům ptáků.

 

…dopisy koruny stromu

pozdní motýl slétl jemně

jizva letního hromu

šelest prstů trav země…

 

Listuji deníky starými deset a dva roky. Vzpomínky mísí se s přítomností, sny a přání se skutečností, ze slov se odpařují skutky, dění života vsakují jiná slova…

sv. Dionýsisa 9.X. LP 1998

 

Malý duchovní růst vidím v tom,

že mne nezneklidňuje, to, jak vůbec duchovně nerostu.

Měl jsem na mysli, že růst  je, ale malý. Jenže větu lze pochopit: Proto rostu pomalu, neboť jsem lhostejný. měl bych obezřetněji volit slova.

Podnebí zase vyjadřuje náladu. Je mlha a chladno. Dopoledne jsem ryl, plel a vozil hnůj. Během pěti hodin jsem nebyl sto se soustředit,  myslet, modlit se. Jako bych nebyl. Začal jsem číst (studovat???)  Katechismus katolické církve.¹ Opravdový poklad. Každou větu by bylo třeba promodlit, sát nektar jako čmelák z jetele: „Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce (člověk  je stvořen Bohem a pro Něho).“ a odkaz na Genesis 1,27: Bůh stvořil člověka aby byl jeho obrazem…

Smyl není „naučit se“, ale žít – „následovat Krista a Matku Boží“. Leč mé touhy jsou pod sutinami. Během psaní se dívám na koruny javorů. Jsou téměř holé. Další možnost rozjímání – nad genialitou Architekta. Katechismus doplňuje: „Vyjde-li se od pohybu, vzniku, řádu a krásy světa, lze dospět k poznání Boha, který je původcem celého vesmíru.“

Tisíce svazků knih v klášteře mne rozptylují.

Mám slabou vůli… neumím se zabývat je vybranými svazky. Několik týdnů mne vábí Bonaventura. zase se nořím do marasmu  jako „ve světě“: roztříštěnost, povrchnost, malátnost, mlsání čokolády…

Napsal jsem epištolu Davidovi do Itálie ( v jeho cele přebývám).

V podvečer se obloha za větvemi stromů zbarvila do perleťově modré a růžové.

Místo   modlitby se čtením jsem se díval na film „Legenda Kung -fu“: „Terč“. Obdobně jako minulá epizoda („Vraždy v čínské čtvrti –smrtící dotek“) – šlo o boj šaolina s kouzelníkem (magií). před filmem jsem ptal bratra P., jak to vlastně s exorcismem je. V knihovně jsem našel několik knih a napadlo mi, zda psaní o Zlém, není již jeho reklamou. Vždyť „ďábelský kousek“ je, že v něho lidé přestali věřit a zaškatulkovali ho do říše pohádek. Během rozhovoru jsem cítil  zvláštní neklid.

Slavnostní večeře na rozloučenou s bratrem Zdeňkem, který odjíždí do Afriky. S kým budu hrát šachy?

19.X.

Při výkopu odvodňovacího kanálu objevil dělník lidské kosti. Trochu vyděšený mne zavolal. Zmohl jsem se jen na to, že tak skončíme všichni. Večer v evangeliu bylo: „…nebudete-li činit pokání všichni tak zahynete…“ (Lukáš 13,1-9)

Petra, kolegu, srazilo auto, když jel na kole do práce. Jak jsem natvrdlý, že ono „nebudeš-li činit pokání“ je určeno mně.

Přestože se Bůh zjevuje, zůstává nevýslovným tajemstvím: Kdybys pochopil co je Bůh, nebyl by to Bůh. svatý Augustin

 

…jak smuteční list jsou křídla havraní

zahrada okrášlená jíním stříbrným

kolem hory snáší se závoj mlhy

oleje říjnového dne stáčené do věčnosti…

 

Na sklonku další dne sluneční paprsky  cudně procházejí pokojem. Verše mi napadly, když jsem ryl. Opsal jsem z povětří. Jsem zde, abych si odpočinul, našel se, nechal ve světě utichnout potůčky pomluv. Ještě neumí žít větu Evangelia: „Blaze vám, když vás budou tupit…“ (Matouš 5).

Pracuji čtyři až pět hodin od pondělí do soboty, volno dělím mezi psaní, studium a hru na flétnu. Ráno, poledne a večer patří modlitbě a kontemplaci (což je asi troufalé psát, když myšlenky jak roj komárů…)

Cesta sem, byla souhra okolností (až zpovědník mne upozornil na rozdíl mezi obutými a bosými karmelitány). Nemluvím o tom, že jsem měl informace kusé (do čeho jdu). Leč Režisér má své plány… Škoda, že jsem první dny promarnil plýtváním energií: byl jsem netrpělivý (pocit, že se nic neděje). Bůh přitom přichází skryt (jak poznal prorok Eliáš.

Klášter jsou ideální „lázně“ pro duši. Jsem přesvědčen, že blahodárný vliv by pocítil i „nevěřící“ (co je to  nevěřící?).

Paní vedoucí knihovny mi ukázala článek o Carradine/ovi/ (herec z Legenda…) v mládí byl rapl, nikdo s ním nechtě natáčet, až buddhismus ho „polidštil“. Nyní má rád procházky a pozorování mravenců.

Nekupovat knížky mi dělá potíže.

Jedna ze slabostí je četba slovníků. Medicína je  lék to co zbavuje nemocí (nemoc je porucha zdraví – zdraví je normální stav tělesné a duševní pohody…) Již jen upřesnit: Co je to „normální“?

24.X.

„Jako lze v jediné květu odhalit celý svět krásy, lze v jediném okamžiku okusit Boží milost…“ jsem si opsal z knihy „Naslouchal jsem tichu“ (H. Nouwen). Četl jsem na zahradě pod mohutnou břízou a kouřil dýmku. Právě tato kniha mne inspirovala k tomuto ročnímu pobytu. …zajatec lidských očekávání, ne osvobozený Božím zaslíbením…Je někde tiché místo, kde je zakotven můj život a odkud mohu vycházet s nadějí a odvahou?…touha být sám, ale hrůza z opuštěnosti…

Úmyslně jsem četbu odkládal, abych neovlivnil své psaní. Když jsem sem jel prvně na jaře, vzal jsem si do vlaku „Jonášovo znamení “ (T. Merton) a „Pů a TAO“ – obdobně jako si Nouwen vzal dílo svatého Jana od Kříže a „Zen a umění údržby motocyklů“. Na roční pobyt jsem si vzal od Gibrana „Proroka“ a „Prázdné křeslo“² (rabi Nachman).

Poslechl hlas srdce (dům je plný lidí bratr Maur se vrací do Itálie) a že přestalo pršet, trávil jsem samotu na zahradě.

„Člověk se nemá vyhýbat zjištění, že je v koncích. Je to předzvěst opravdového poznání. Nesobecké přijetí neschopnosti je klíč k pochopení nových hodnot…“ jsem opsal z Nouwena, který to převzal od Pirsinga (Zen and Art of Motorcycle…).

P. dnes kázal (o celníkovi a farizeovi): „Každý z nás by si měl položit otázku: Proč jsem přišel do kostela? Jsem připraven přijímat Boží dary?“ Měl jsem slzy na krajíčku, když jsem to slyšel. Jen jsem drmolil: Bože, smiluj se… „Do kláštera jsem přišel, abych se naučil žít v Boží přítomnosti “ – píše Nouwen. A co já?

Poznamenal jsem si: Jak bohulibě využívat čas v rytmu klášterního života?

Do jaké míry jsem sto pochopi „pokoru“?

Tajemství plamene svíce, kterou na počátku večera zapálíme a vrátíme se k ní s ránem: Je to  týž plamen? To mi napadlo, když jsem listoval poznámkami z prvního týdne v klášteře:

PONDĚLÍ

Ani jsem si nevybalil a šel jsem na nešpory. Po večeři pomáhám loupat hrušky na  hruškoládu (zdeňkoládu). V tichu po kontemplaci se pokouším číst Talmud, ale nedaří se, raději jsem šel spát.

*Zdeněk je na cestě do Afriky, Talmud jsem vrátil do knihovny a vzal si Písmo…

ÚTERÝ

Dopoledne jsem pět hodin sekal kosou bodláky, kopřivy a jiné býlí. K obědu zeleninová polévka, kuře, kaše, salát, sladkosti. Odpoledne jsem začal se studiem Tomáše Akvinského.

STŘEDA

Naslouchat: vlastnímu tělu: hladu, bolestem…

ČTVRTEK

Konvent (klášter) – oasa v poušti hříchu, ostrov v oceánu spěchu.

Dosekal jsem zbytek zahrady a pozoroval hranostaje. Po půlnoci mne probudilo jakoby hořela kůže – chodil jsem po cele, klečel… trvalo to asi hodinu. Sužuje se smyčka úzkosti, že jsem zavřený. Tvářím se, že se nic neděje (jsem tu čtvrtý den). Desítky hodin modliteb, rozjímání…a nic. Již nepatřím světu, ale ještě nepatřím konventu. Nejsem světský ani gádžo, bílý ani cikán… „…když sůl pozbude chuti…vyhodí se…“ (Lukáš 14,34)

PÁTEK

Dopoledne jsem provlhl a nachladl. Doryl jsem rybíz, posekal trávu a odvozil na kompost.

Ulpívám na čase. I do „hradu“ prosákl spěch. Přišel dopis (od kněze Ladislava) – Bohu díky.

SNY posledních dní jsou realistické: …s kamarádem jdeme po kolejích do jedné pražské čtvrti, po hodině zjistíme, že jdeme opačně, vracíme se, rozejdeme se… jdu okolo dětského tábora, kde si připravují bivak, dojde jim voda, pijí moč, dávám se do řeči s mladou hostinskou, zvu ji na procházku, na přednášce o životním prostředí ji objímám v pase i ona se přitulí, souzníme… mág má knihu, kují se plány jak ji spálit, všude je plno časopisů a fotografií s nahými kráskami, ale jsou skryté … jedu na dětském kole bez šlapek ke známé, která má kocoura upíra, ten mne kousne...

…chci psát o tolika věcech, přečíst tolik knih, naučit se tolika věcem…chci toho tolik sdělit ostatním… a NEVIDÍM, že Bůh je u mne, snažím se nahlédnout co je vpředu, přehlížím Toho, který je ve mně… to napsal Nouwen, ale platí to i pro mne. Rozcházím se v tom, že stálé ticho je pro mne ozdravující zkušeností. Pro mne potřebou, ale zdejší klášter, připomíná nádraží. A navíc nedaleko je dálnice. Ale hlavně to, že se staví, všude rachotí těžká mechanizace, alespoň v nedli je mír. To je střet „mých“ snů s realitou.

Nouwena jsem vrátil a na rozjímání si z knihovny půjčil svatého Bonaventuru „Putování mysli do Boha“ a svatého Atanáše „Život svatého Antonína poustevníka“. Většinu času jsem spotřeboval, abych se zklidnil. Jednak mne pálily ruce od kopřiv, potom se mne rozbolely nohy od klečení. Myslel jsem na zprávy od maminky, že shořel kravín v Kamení (praskot tašek bylo slyšet několik kilometrů), že se stavoval strýc Pavel kvůli sbírce básní.

25.X.

S bratrem P. jsem jeli na přednášky kardinála Meisnera a otce Špidlíka. U vchodu do budovy setkání s biskupem Karlem, současně přicházeli Malý, Paďour a kardinál Vlk. Desítky lidí. Celé to čpělo snobismem. Přednášky podnětné. (Meisner přenášel německy, ale text jsme měli přeložený do češtiny)

…Bez Boha není člověka, pravda člověka je Bůh…

vnést do stavby Evropy transcendentální dimensi…velké a svaté věci jsou předem podezírány, musí být svrženy ze svých podstavců, musí se na ně posvítit. Morálka je pokládána za přetvářku a štěstí za sebeklam…

…v okamžiku, kdy Lenin zneuctil náboženství jako opium lidí, sáhli lidé ke drogám…

…droga se stala pseudomystikou světa, který nevěří, ale nemůže setřást touhu po nekonečnu…

Věčná touha člověka byla převedena do konečnosti. Charakter církve má zdravotnictví. Je přebytek lékařů, nedostatek kněží.   Ztratili jsme věčnost v čase. Z humanity bez Boha se stane bestialita… (kardinál Joachim Meisner)

Špidlík mluvil s obtížně napodobitelným humorem, přesto hluboce, laskavě a jasně.

Nadšené vyznavačce transcendentní meditace namítl: „Mně na to stačí půl litru vína…“

„Ekumenismus, který se bere povrchně je protiekumenický.“

„Když hodíš sůl do moře- tak se ztratí…“ –japonské přísloví.

„Realita není jen to co je ve mně nebo mimo mne, je to dialog mezi nimi… realita je mnohem zajímavější (fascinující) než klam…“

Po přednášce začalo pršet. Před budovou na schodech stála J.P. a povídala o zednářích v církvi, což pohoršilo P. nakonec se neudržel „To co říkáte je pomluva…nejtěžší hřích…“ A ona: „Mně je to jedno…“ a odešla do deště. V konventu jsem pro klid svědomí našel v Katechismu definici pomluvy. P. jsem řekl: „Myslím, že to pomluva nebyla…“ „MYSLÍM, ŽE ANO.“ odpověděl. A v oase míru se udělalo  dusno.

Při návštěvě knihovny utkvěl zrak na MINUTĚNCE  Josefa Hloucha:  Hluboce a vroucně se ponořuj do boží přítomnosti. Buď myslí co nejvíce v něčem svatém, povznášejícím. Ve všem se ovládej, ke všemu jdi se srdcem milujícím… Jak jednoduché věty. Jak těžké je takové žít.

29.X.

 

Mám před sebou deník z roku 1989 (3.-16.XI.)

…Blahodárná četba dopisů Antonína Dvořáka. Prostý a zbožný člověk. Prožiji nyní lépe jeho stý opus Symfonietu G- dur? Mluvil jsem s novou inspektorkou. Nějak se svezla řeč i na víru. Večerní hřbitov, tma, déšť a svatojánci lampiček…Mlha. V novinách píší, že nebezpečná. začal jsem číst Hrabala: Obsluhoval jsem anglického krále. kedlubnová polévka. Stavila se šéfová a přinesla „pozdrav“ od dětí. Mezi řečí řekla: „Seš chlap? Tak poslouchej – inspektorka tě viděla ve městě…“ Ta její finta na mne stále platí. Jen jsem se modlil: Da pacem Domine…Za dva týdny co chořím v horečkách, přišla i kolegyně s čokoládou a vůní ženství. Zatím co jsme si povídali maminka vyhodila osm plechů s koláči, neb byly vadné kvasnice. Ve stejné době byla šéfová v německo, i když se vědělo, že je u lékaře. Tak žiji novénu ke svaté Anežce. Čtu, přemýšlím, rozjímám.…

 

Jsem v domě sám. Poslední dva bratři odešli na  horu, aby viděli osvětlený hřbitov. Po vyprázdnění střev jsem bloumal knihovnou. Vybral jsem si „Spiritualita Karmelu“ od Georgese: …Cílem karmelitánské spirituality není především morální zdokonalení nebo svatost, kterou bychom dosáhli vlastní námahou…Bůh, ne vlastní osoba a její zdokonalení je středem duchovního zájmu…

Neklidný den. Odnesl jsem brambory do sklepa. Tři hodiny jsem pálil dopisy, prospekty, noviny, obrázky a drobnosti, jak mi přikázal Mauro. Nechal jsem „na památku“ dvě svíčky, půl fotografie svaté Teresky, dvoukorunu, diář, čtyři kancelářské sponky. Během těchto činností nám požehnal a odjel. Řekl, že si mám po něm vzít košili a kalhoty, ale v žehlírně jsem je nenašel. Bratr Petr řekl, že spousty šatstva jsou ve skříních, že tam spolu zajdeme.

Z koutů duše vytryskl zpěv krále Šalamouna: (Píseň písní 7)

1. Jak jsou krásné nohy tvé v střevících, dcero knížecí! Okolek bedr tvých jako zápony, dílo ruku výborného řemeslníka. 2. Pupek tvůj koflík okrouhlý, ne bez nápoje; břicho tvé jako stoh pšenice obrostlý kvítím. 3. Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních. 4. Hrdlo tvé jako věže z kostí slonových, oči tvé rybníci v Ezebon podlé brány Batrabbim, nos tvůj věže Libánská patřící k Damašku. 5. Hlava tvá na tobě jako Karmel, a vlasy hlavy tvé jako šarlat; i král přivázán by byl na pavlačích. 6. Jak jsi ty krásná, a jak utěšená, ó milosti přerozkošná! 7. Ta postava tvá podobna jest palmě, a prsy tvé hroznům. 8. Řekl jsem: Vstoupím na palmu, dosáhnu vrchů jejích. Nechažť tedy jsou prsy tvé jako hroznové vinného kmene, a vůně chřípí tvých jako jablek vonných.

Ten zpěv zněl beze slov a v různých vůních a duhách myslí i tělem. Až příchod bratří a déšť vše rozptýlil. Noční hřbitov připomíná bažinu plnou bludiček.

Po kompletáři jsem nemohl usnout.

Jak Mauro odjel, tak balzám na  pocity byla slova Matky Terezy: „Nemilujme Boha, pro to, co nám dává, ale pro to, co nám z lásky bere.“

 

Alkoholová mlha v duši. Stoupám na horu, srdce buší

struna v nitru molově naladěná, šlápnu do lejna

hora je strmá, kamenitá. Nebezpečí. tečna propasti.

Motám se, vrávorám, němě křičím do mraků a listoví břečťanu.

Šulamítko fantasie zahal náhrdelník, mísu, pšeničné klasy,

palmu, gazely, révu i koloušky. Bože můj, Bože můj

proč jsi mne opustil.

Jsem opilý… vidím jen šálivé hry barev.

Jako zmuchlané noviny (v nich zabalené uzené ryby byly) vítr mne pohání ulicemi

města. Duše cár mraku. Přikován k jeskyni hříchu

sleduji obrysy klamů míhající se po stěnách.

Světlo.

Dusím se zalknutý dýmem fantasií.

Srdce jak v oprátce temného zvonu  noci.

Krkavci slétli se k městu – a Cesta?

Vracím se do oasy potřísněn světem. Město ničící vichrem…

Má duše je podobenství města.

Za okny tma. Oči jsou okna duše. Tvář obraz

zviditelňující tajemství. Má tvář je malomocná.

Bože….. proč jsi mne opustil? Bože……proč jsem Tě opustil?

Až přejde noc bude svítat…házím kotvy slov…

 

Náleží k nekonečné dobrotě Boží, aby dopustila zlo a z něho vyvodila dobro. svatý Tomáš Akvinský

Hra s ohněm,  experimentování s krajinami vlastní duše. Díky Bohu jsem vyvázl s mírnými pohmožděninami. Zbyly tři koláže a pachuť v srdci (smrdutá). Vydal jsem se Boha hledat cestou falešných ilusí (jen zrychlený tep, vzrušení, zmatek a výčitky svědomí).

5.XI.

…půst který si přeji:

Rozevřít okovy svévole,

…lámat chleba hladovému…Izaiáš 58,3-12

Noc. Pálí mne tělo, duše jakoby na skřipci. Lehám si na podlahu, upažuji do kříže. Začnu číst Písmo – usínám, sotva usnu probouzím se novým druhem bolesti (snad vlivem Luny, snad nevybitou pohlavní silou, snad noční démon – většinou v Novu přicházejí podobné stavy).

Dnes jsem postil od jídla i od četby.

„Pohleď co působí půst: uzdravuje nemoci, vysušuje tělesné šťávy, zahání zlé duchy, zaplašuje zvrácené myšlenky, dodává mysli jasnost…posvěcuje tělo a člověka vede před Boží trůn…“ svatý Atanáš

Leč druhou noc postu jsem snědl balíček datlí a pytlík vlašských ořechů.

„Celý náš život by nebyl tolik naplněn úpěním a vzdechy, kdyby se lidé dali vést postem…“svatý Basil

„Staví hráz proudu řeči, konejší neklid i spánek, upokojuje duši…“ Jan Klimak

Půst je modlitba. Uschopňuje k soucitu. Především mne konfrontoval se sebou samým, s přáními, potřebami, myšlenkami. Ukázal mi, že jsem tělem i duší a s tělem nemohu svévolně zacházet. Z Boží pomocí může dojít k očistě srdce. Poslední týdny se modlím za dar víry, pokory, moudrosti…  Půst může vést jak k osvícení, tak k zaslepení. Komu je půst přednější než láska k bližním, tomu je přednější pýcha…

I¨d rather  be

a sparrow than a snail…

Chci raděj‘ být

vrabčák nežli šnek…

13.XI.

Povětří ocelově šedé rádo by se vsáklo pod slupku duše, ale ta je příliš otupělá bílým vínem, makrelo a sousty laskonek, špiček a jiných sladkostí, ne ale tolik, abych se nepokusil napsat stránku deníku…

Na zahradě pozvedám hlavu, zda neuvidím táhnout divoké husy. Neviděl jsem. Pár týdnů město po ránu okupuje mrak havranů, i k nám se slétnou – na paštiku z hlemýžďů. Když jsme ve čtvrtek s P. vykopávali bezy, pobíhala kolem veverka, znehybněli jsme a pozorovali ji, ale fenka ji vyplašila (s ní jsem v sobotu na procházce viděl puštíka /jeho siluetu/ - prolétl dva metry od nás). Začalo sněžit. Polovina komunity byla ve stejnou dobu v Dačicích na uzavření klauzury mnišek.

Do domu přes měsíc chodíme přes „padací“ most, trnu, že tam někdo brzy  spadne.

Těžká technika cesty a trávník proměnila v bažiny.

Tříměsíční poušť vydala malý trpký plod: žízeň po hudbě. (Možná procitlo více žízní, ale nejsem natolik celistvý, abych si všiml…)

Než jsem se během několika dní rozhodl, zda využiji ticha k zápasu se sebou a k očistě, nebo pustím rádio, abych cosi v duši rozdrtil – po návštěvě restaurace, kde chrčela moderní hudba v duši zbyla pachuť.

Poslední dobou vnímám, že mi „chybí čas“. (Jev neblahý a nezdravý. Obdobně to, že je cela zamořena knihami, papíry, veteší – včetně čokolády, lepidla, kamenů, koláží…)

Z „rituálů“ jsem nejvěrnější hře na flétnu, rannímu cvičení, nedělní dýmce, zelenému čaji.

Téměř jsem se sžil s komunitou. Má to příznivou stranu – že nevyčnívám, nepříjemný je pocit, že jsem v pasti.

Po dvou týdnech opraven internet – jeden bratr komentoval, že psychiatrické léčebny se plní lidmi používající tento přístroj.

15.XI.

Díky maminčině poslední zásilce jsem se dozvěděl, že mi vyšel nový článek v Učitelských listech (UL č.4; 98-99). „Hrabalovská“ kocovina z jeho čtení.

Výměna několika dopisů s ing. Bělohubkem. Poslal 5. číslo III. ročníku Svobodných novin a jeden z jeho listů byl velmi zlobný. Je to člověk silný, sebestředný, popudlivý vůči kritice – prostě moje „druhé já“. Na usmířenou jsem mu poslal svoji sbírku „Město pod křídly…“, ona na oplátku „Hořké medicíny“ sentence jako: „Pro špinavce mocné i bezmocné jsou výroky poctivých buřičů – setbou dračí. pro lidi ušlechtilé by měly být posilující medicínou…“

Paní vedou knihovny   mne přizásobila již třetím článkem o Horníčkovi, který zatím neodpověděl na blahopřejný dopis  k jeho osmdesátinám, ani na otázky, které jsem mu dal pro Pojizerské listy. Ani otec J. zatím neodepsal, když jsem se ptal na otázky duchovního růstu, na modlitbu, na živého  Boha…

Po měsíci opět listoval Nouwenem. prozřetelnost projevila smysl pro humor. Jak naříkám nad rachotem sbíječek – nyní a tady, napsal 6. července 1974: „Pokud jsem se něčemu naučil, je to skutečnost, že existuje kontemplativní způsob práce, který má pro mne větší význam než modlitba, četba a zpěv. většina lidí si myslí, že se lidé chodí do kláštera modlit. Ano modlím se víc než dřív, ale nenaučil jsem se modlitbě rukou…“

Když vykopávám kořeny bezů, myslím na verš: ….v potu tváře budeš jíst svůj chléb…; když jsme ze sakristie vyváželi prach: pomni, že prach jsi…

Vzpurné kořeny keřů a plevelných stromků připomínají věčný boj s hříchem. Dvouhodinové luxování chodeb je kontemplace srovnatelná s „nirvánou“. (Motor řve, že není slyšet NIC  - jako „nic“ čekající na mystické hoře svatého Jana od Kříže.

„…je dobré zajímat se o různé druhy kamenů, ptačí let, různost stromů. Ale nedělej to plánovitě. jenom se z nich těš a buď přítomen na místě na kterém jsi a při práci kterou vykonáváš. Nakonec se pokus o vlastní rytmus. Zjisti, jak dlouho můžeš pracovat, abys měl sílu se modlit. buď trpělivý, než najdeš rovnováhu…“ to radí Nouwenovi opat, vlastně i mně.

28.XI.

 

háv bílý sněhový

oblékla zahrada

javory šepotají

zůstane tajemství

i když vločky roztají

 

List od bratra Davida jako doušek pramenité vody (přivezl Marco s balíčkem zeleného čaje a „Kvítky svatého Františka“. Zásilka měla dramatický průběh, neb taška se ztratila v letišti v Curychu.)

Několik dní je krajina souvisle pokrytá sněhem. Teploty okolo mínus patnáct stupňů.

Režim snáším, možná mne vytrénovala socialistická kasárna, nebo jsem líný bořit se^* bouřit se. Hlavně tři měsíce je krátká doba…

Díky Bohu ( s jeho přispěním, posilou…) jsem se zřekl několika epizod seriálu „Legenda Kug fu…“ a nijak mi to nechybí. Možná je to tím, že mi M. z internetu vytiskl několik stran o šaolinech, tak je zvědavost nasycena. (Petr říká  infernet).

Studium jsem zvolnil. Místo křečovitého lpění na „režimu“ čtu Katechismus, když mám volno a netíží mne „deka“ únavy (věštící změnu počasí). učím se přizpůsobovat situaci a ne násilnit ji k obrazu svému. Třeba dnes ráno jsem místo v pět vstal v šest. Vynechal jsem cvičení, aniž bych se tím trápil. Co změna životního stylu přinese nevím, ale jsem klidnější.

Tak beru boláky na kůži hlavy, plíseň mezi prsty nohou.

Advent jsem chtěl věnovat práci na eseji, ale přečetl jsem pár stran. Až v sobotu jsem pohnul s básničkami – co jsem měl za sbírku, jsem zjistil, že je jalové, neúplné. Poesie jsou obraz (odraz) mého žití: mlha, mlha… Při poslední svátosti smířeními kněz řekl, že kontemplace by měla vyústit v něco konkrétního (což se mi nedaří).

V neděli se přede mnou otevřela propast  prázdnoty… Místo toho, abych pohlédl na dno, začal jsem drnkat na kytaru.

Pode hlasu mi připadlo, že je mamince líto, že nepřijedu na vánoce domů.

7.XII.

 

na bílé zdi červánky

malují plameňáky

hořící pomeranč slunce

noří se za střechu starobince

chvíle ulpěla v srdci

a v prázdnu mezi strunami kytary…

 

Je to dva týdny, co jsem si posteskl, že J. nepíše a než jsem se nadál, je zde obsáhlý, milý dopis. Hluboký. Díky Bohu. Po čase dvojité pouště (odloučení a vyprahlost) se smím sytit manou  slova.

Dva týdny jsem hladově chodil ke schránce na dopisy a vyhlížel jakoukoli zprávu. Dnes mne našla obálka opřená o dveře cely.

Asi jsem se špatně vyjádřil, ptal jsem se na „živého Boha“ ne na tajemství. Několikrát jsem cosi zaslechl v srdci, asi tuší, o co jde – mystický zážitek, a přece tak všední, obyčejný, metafyzický i když hmatatelný. Častěji o živém Stvořiteli mluví „odloučení bratři“… jde o zkušenost, ne prožitek, o uvědomění si jedinečného setkání – které promění. Jako když se Mojžíš zastavil u hořícího keře, nebo Jakob zápasil v noci s Neznámým…

I když v epištole (J.) byly všední a známé věty, právě ty někdy potřebuji slyšet. Jako dítě své doby jsem netrpělivý a vše bych chtěl hned. Ale musím se učit prosit: „Pane dej, ať vidím…“ Učit se zbavit přebytečného a prosit je n o Boží lásku. Dělat co dělat mám je nejlepší učebnice pokory a není třeba si nic vymýšlet…

Za okny je tma. Za pár minut bude mše svatá a rozjímání  a nešpory. večeře se čtením (mám lektora – čteme „Rok se svatými“ – bezvěrce či slabší povahu by to pohoršilo. O rekreaci asi stolní tenis. Kompletář a mlčení až do snídaně dne následujícího. tak jde den za dnem. Na věnci hoří dvě svíce a co nevidět bude „ v onen den Světlo velké…“

svaté Julie /98/

Růžová, radostná, třetí adventní neděle. Dopřál jsem si obžerství duchu, duši i tělu. Před týdnem jsem objednal knihy:

J. Augustyn: Kde jsi, Adame? (exercicie)

C.S. Lewis: Zničení člověka (úvahy o vzdělání)

…úkolem moderního vychovatele není vykácet prales, ale zavlažit poušť. Na jednoho žáka, kterého je třeba chránit před přemírou citlivosti, jsou zde tři, které je třeba probudit   z chladné lhostejnosti…tvrdé srdce není ochrana proti hlouposti… Srdce nikdy neunaví hlavu, ale může /mělo by/ ji poslouchat…Je lepší hrát karty s mužem, který se o morálce vyjadřuje skepticky, ale byl vychovaný, že slušný člověk nepodvadí, než být z bezúhonným profesorem etiky, vychovaným mezi falešnými hráči…

S. v. Speyr: Člověk před Bohem

T. Weclawski: Rekolekce s Karlem Čapkem

Krom toho jsem v Praze ( s Petrem jsme vezli lešení) koupil R. Fulghum: Slova, která jsem si přál napsat sám. A Ch. Gibran: Písek a pěna.

U Fulghuma mne trklo: …filosofická díla jsou průvodce přes mentální pohoří, která jsem už prošel…

Poslední dvě knihy jsou sbírky sentencí, přísloví, mouder…což mi je formou blízké.

k tomu dýmka, whisky (Black and White) a čokoláda (z Německa). Většinu dne v cele, jen odpoledne jsem si odskočil do města zavolat z budky mamince (přičemž mi vítr jednu vizitku odfoukl do průjezdu zavřeného mříží – naštěstí byl vrátný doma).

Dal jsem si pausu od počítače – jinak na „stará kolena“ jeho úhlavní odpůrce, tisknu z něho poesii, dopisy – nyní i esej (práce na něm mi vůbec nejde).

Opět jsem si uvědomil jak povětří kopíruje stav duše a obráceně.

…jsem na cestě, která vede k další cestě a tak pořád dál… napsal si Kafka do deníku, který byl určený ke spálení, od něho to opsal Fulghum. Mnozí se ptají: A co dál?  Fulghum má po ruce nové „moudro“: …zkusme si zamilovat otázky samy o sobě, oblíbit si zamčené pokoje, které nikdy nenavštívíme… R.M. Rilke

Nedávno jsem procitl do tmy, rozepsaných veršů, rozečtených knih o Bohu, o léčivých bylinách, matematice, moudrosti, kráse –abych pochopil, že otázka, co mne trápila: „Co mám ještě udělat“ – je špatná. i kdybych udělal to nebo ono, miliony věcí zůstane neudělaných. Nejde totiž o množství, ale o to s jakou láskou… Sem patří i to, smířit se, že strop co jsem štukoval a bílil je popraskaný, bezpečnostní okruh nezapojený ( i když jsem měl k ruce manuál). Délka života není měřítko.

Svatý Jan od Kříže mne povzbudil:

…Kde není láska, přinášej lásku a sklidíš lásku…

13.XII.

Z posmrkávání se vyvinulo silné pálení v krku.

Letáček: Otevři Kristu své srdce, důvěřuj jeho lásce – prožiješ jedinečnou zkušenost

Na podlaze leží knihy: Písmo, Tournier: 15 dní s Janem od Kříže, Gibran – Písek a pěna, Katechismus katolické církve, Fulghum: Slova, která jsem si přál napsat sám…

18.XII.

Spěchám a nevím kam, myšlenky jsou v dálavách budoucnosti, míjí se s přítomností…

22.XII.

Přál jsem telefonicky několika přátelům Saše B. Janu P… a zatímco jsem volal další osobě, ona již stála před fortnou a klepala. Uhostil jsem rybou, co pekla trouba a zahráli jsme si ping-pong. Navzájem pro toho druhého něco nechali „ježíškové“…

23.XII.

„Není důležité kolik jste dali, ale kolik vám zůstalo…“ jedna z klíčových vět svátečního kázání.

24.-25.XII.

Nevzpamatoval jsem se ze dvou šoků: dávání dárků a sledování stupidní pohádky. V klášteře!!!

Bratr Koniáš mi dál úkol, spálit tašku lekcionářů. některé jsem uchránil, ale většina prošla ohněm… Ona zatím zbylé dal do popelnice. zachránil jsem Bhagavadgítu, Moudrost Keltů…

„Chceš-li pochopit Stvořitele, snaž se chápat stvořené…“ Kolumbán

26.XII.

Zvolna se  zotavuji ze svátků, které místo duchovní obnovy přinesly zmatky, bolest, vlažnost.

30.XII.

Pomíjivým „bohatstvím“ nemusí být jen peníze, ale neužitečné věci nebo myšlenky.

31.XII.

Převor přivezl z dovolené chřipku a leží, M. je u rodičů zbylí odjeli k sestrám. Začal jsem se dívat na film Kolja, ale bylo mi z něho na blití – to jak je dělaný na efekt. nahlédl jsem do Bělohubkových „Hořkých medicín“.

5.I.

Počasí jarní. Pracuji na zahradě. Byl jsem si koupit diktafon, ale roztržitostí jsem nechal na pultě baterky. První letošní bolesti hlavy – něco je v povětří.

6.I.

Vstal jsem před pátou (díky Bohu, vstávám tak denně), připravil a vypil čaj, cvičil – pět Tibeťanů…

7.I.

Bratři se vrátili z dovolené a kaple je najednou těsná. režim, který mi byl radostí se s jejich přítomností stává břemenem. Kurýr přivezl fotoaparát. Po dvaceti letech zkouším fotit. není mi dobře (nejsem ve své kůži).

Buď poslušný, i když se ti to bude zdát neužitečné… bratr Efraim

Všichni hledáme vrchol svaté hory… K. Gibran

10.I.

Dočetl jsem  Hobit – jedna z mála knih, ke kterým se mohu vracet.

Mlčení je podle řádu od kompletáře do snídaně. Ráno se potkáváme a snažíme se „nevidět“. Ještě jsem si nezvykl.

18.I.

Po kompletáři mi M. přinesl magnetofon a „Rigoletta“ (Verdi). Již úvodní melodie mne uchvátila. * Přijmout sebe jako DAR a ÚKOL.

24.I.

Ve třech v Praze v divadle na „Rigoletto“. V pondělí jsem požádal o duchovní formaci („pár facek“ slovy Jindřicha). Delší čas jsem cítil šeď…šedě a tlejícně jsem mluvil. Padre řekl jen pár vět a náhle jasno.

Začínám sbírat materiál pro knížku „Dětskýma očima“. Včera měl svátek sv. Tomáš Akvinský.

29.I.

Vzácný mír. Milosrdenství – Milosrdného (po pádech a prohrách a pnutích a „hořící smůle“ a pachuti… Po Evropě řádí chřipka. Nedaleko města autonehoda: osm mrtvých…

2.II.

(I KDYŽ) JSEM BRATR A OTEC, (PŘESTO) OTEC ANI BRATR NEJSEM. koan

Téměř po půl roce opustil celu a jsem na cestách. Přecitlivělý nesvůj. I doma, i na návštěvě ve škole…spousta věcí cizí, jiná…Když jsem jen chvíli čuměl na bednu, zastesklo se mi po klidu kláštera.

 

Bratři jeli na výlet do Brdských lesů. ostříhal jsem se, zavolal kmotřence, mámě a L. Dýmku vykouřil v jarní zahradě (mezi rašící smuteční vrbou a rozkvetlou trnkou). Chvíli jsem škrtal v básničkách.  Teď sedím v kapli, je šero a jsem sám. Místo rozjímání jsem četl z knihy Pravda je symfonická (Balthasar): „…ideální církev není nikde jinde než v církvi, která je…“