Musíš jít... r. 1998 II

Jsem ospalý myslí s povalují jako mraky úlomky zpráv z novin o válce v Jugoslávii, jak žák zabil učitele. Přivykám zdravotnímu stavu. Ctít Boha znamená oddat se mu…milovat Ho pro Něho samého…  Ruysbrock.

4. IV.

S P. a psem jsme vyšli na Slánskou horu. Zmokli jsme.

Sedím na záchodě a nevím. V domu se netopí, na cele je sedmnáct, nedostal jsem mzdu ( a nenesu to klidně ani smířeně). Za hodinu nastupuji na zákrok – lékař říkal, že jde o záležitost na den…

7.IV.

Sedím v cele a dívám se na chátrající střechu kůlna rašící javory. Tři dny jsem ležel v nemocnici – abych se vrátil do studeného domu (týden se netopí). Víc než tělo pobolívá duše: nemám plat za minulý měsíc, cítím pocit odcizení, myslel jsem, že se staví…

9.IV.

V duši doznívá poušť nemocnice.

Cosi polevilo při ranních chválách – směs smutku, zahořklosti, prázdnoty, nevíry…klečel jsem a prosil o pokoru…

Vše šlo do prdele, když se X. zeptal bodře: „Tak jak?“ (ten tón) – pro přecitlivělou duši jako rána pěstí.

Jsou to drobnosti. odpadky se hází do koše, koš se sype do popelnice: papír, plast, železo, slupky pomerančů. Místa je dost, aby se papír dával do sběru, co jde kompostovat do země. Což i péče i životní prostředí není žití  evangelia?

Nejde o chuť. Měl bych jíst zeleninu, černý chléb, jogurty…ale pravidla domu říkají: jez co je před tebou. To jsou drobné kříže – tak kloubím dietu s tím, co je  právě přede mnou. Kéž jsem po těchto zkušenost sám soucitnější s nemocnými. Bože odpusť, tak často nevíme co děláme.

M. mi ukázal knížku a zeptal se, zda jsem ji neměl, kývl jsem že ano. Jako pokání jsem musel vymazat vše co jsem tužkou podtrhal. Při tom jsem si připomněl: … stačí se dobrovolně otevřít všemu dění…i když víme, že jsme bytosti věčné, musíme žít v čase…dostane-li se Bůh do naší těsné blízkosti budí to strach…slabost nespočívá, že máme city, ale že s nimi špatně nakládáme…(Stinissen)

Pětice žen a dívek z Moravy, pár manželů z Prahy – odjeli a v domu je klid. Již nezní „J.C.Superstar“ ani rolničkový smích mládí. Neodolal jsem a po obědě si pustil kousek z desky s moderními pašijemi.

Napětí minulých dní opadla.

„…kříž je nejvyšší aktivita…kde jinak nic nepůsobí…“ (Balthasar)

Sen (s polucí): …tančím s baletkou na křižovatce, svalíme se do trávy, ležela na znak, ruce zkřížené, jako když vychází Luna odhalila ňadro, začal jsem jej vášnivě hníst… jsem pronásledovaný, že jsem vrah, mám strach, skrývám se, ale příliš  nenápadně…

12.IV.

Dopoledne jsem ryl.

Zatímco bratři rozjímají tichem a mlčením, rozjímám psaním. Třičtvrtě hodiny jsem klečel a soustředil se na dech: S vdechem jsem si v duchu říkal: Ježíši Kriste synu živého Boha. S výdechem: Smiluj se nad námi. Při zadržení dechu jsem děkoval za daná dobra dne.

Podobám se slepýši, kterého jsme s M. našli – byl téměř tuhý. V Budyni jsme rýpali lužní  a lesní byliny.

Teplota v cele klesla na 15°C. Bratři posmrkávají.

Druhý den bez oběda (včera částečně dík vlastní paličatosti).

14.IV.

„Je mé malé osobní dobrodružství v souladu s velkým dobrodružstvím Boha?“ (P.Tournier)

Druhý den co ryji, sám sebe se ptám: Co dělám v klášteře? Jaká je má cesta?…

Teplota v domu klesla na 13°C. Chodím ve všech dvou svetrech a kožichu.

Po několikatýdenní  přestávce se vracím k četbě Písma. Začal jsem větou: Otevřeli knihu Zákona, aby tam hledali odpověď…1. Makabejským 3,48

Potkal jsem profesora Leopolda. Je to  myslivna. Zná Lukešovi.

„Po nás se nežádá, abychom zvítězili, ale abychom kladli odpor.“ (Claudel)

Řekl mi zpovědník: „Pros o SVĚTLO – které ti ukáže cestu, a o SÍLU –co ti dá jít po ní. Pojmenoval, že vedle vnějšku (stonku) činů, jsou kořeny – v mém případě city – nezpracované vzpomínky z dětství hluboko uložená v paměti (zapomnění). Doporučil, abych to vyzvracel – svěřil všechny špatnosti, úzkosti, prohry – někomu, komu důvěřuji.

Přijel Kurýr s mamkou a přivezli: topítko, knihy a víno. Teplota v domu je na 10°C.

Dva týdny vyloučen z komunitního života – pocítil jsem tíhu pokání.

Zemřel Ivan Diviš (7.4.) – psali to v novinách.

Točitá pěšina se vine do dáli

přes sto mil,

avšak k lidskému srdci

stačí udělat krůček… R.V. GULIK Záhada čínského bludiště

 

Pěšina šine se k obzoru

potěcha chvil

lidská mysl však

narcis a žluťásek

18.IV.

Napůl sedím na půl ležím v posteli. Dočetl jsem  Případ vyjícího psa E.S. Gardnera. Nemohl jsem spát. Během odpoledne mne postihla „mořská nemoc“ – ani jsem nebyl na mši. Zvracel jsem nebo dřímal.

Uklízel jsem na zahradě cesty, zbytek pracovní doby jsem strávil u zubaře, aby mi nakonec ukázal, jak se čistí zuby.

Houstne napětí mezi mnou a bratřími – trpím pocity ukřivdění, odcizení, nepochopení (zima a blití to „zviditelnily“. Jak to vidí oni? Oni přišli kvůli Bohu, já jsem jen „žoldák“. Oni Ho chválí, děkují mu, hledají ho… jsem tu kvůli tělesné práci a celkovému odpočinku. Ale jaký klid na rušné stavbě s patnácti dělníky…?

Sedíme v kapli. Krom mužné převora jsme všichni zachumlaní. Hučí topítko. Bavil jsem se s ním, říkal jsem že sliby chudoby, čistoty, poslušnosti znám, ale nikde jsem neslyšel o mrznutí. odpověděl, že snášení toho co je – je praktické plnění slibů. Padremu jsem se vypovídal. V knihovně půjčil životopis Einsteina, Wericha, Laryho. Jana Š. mi půjčila rozhovory se Sváťou Karáskem.

Podařilo se opravit topení. V domě je vlídněji.

Hrál jsem s bratry stolní tenis. Pondělní „mořská nemoc“ se dnes vypršela.

21.IV.

Rána prosycená ptačími zpěvy.

S.Karásek: „Za bolševika tady byla duchovní poušť, nyní je duchovní džungle…“

Uviděl jsem první vlaštovky, kvete vlaštovičník.

V kázáni kněz mluvil o osobní zkušenosti s Bohem. Je třeba evangelium žít, ne o něm snít…

Večer s Werichem, Einsteinem a psem na lavičku jihovýchodního cípu zahrady.

24.IV.

„Kdyby nebylo rozumu, nebylo by nedorozumění…z toho žije humor pomáhající chápat a snášet…“ Werich „Smích je nejbáječnější vehikl na myšlenky…“

Padre (krom teras) posekal trávu.

V knihovně jsem si půjčil Jiránkovy a Kantůrkovy kreslené vtipy, dvě knihy o karate a několik knih Daisy Mrázkové.

…ti nejčestnější v Čechách se uzavřeli do svých pousteven, žijí, jako žili dříve nuceni v kotelnách…mají potíže s novými mocipány, se staronovými strukturami, s mafiány…K.Kryl 1994!!!

„Mě žere to očekávání záchrany neznámo odkud a zakrývání zbabělosti trpitelstvím: Vrylo se to do české maloměšťácké dušičky jako cejch: Vyžadují buřty a mučedníka. Za buřty udělají vše a mučedník je aby mu mohli tajně pomáhat a ulevili svědomí“ J. Werich 1982

Večer jsme se jako komunita byli projít. Při návratu nad klášterem prolétla sova.

Film o kung –fu s duchy a mágem – mne zneklidnil. Shodou okolností jsem hned po filmu otevřel Markovo evangelium o Ježíši, jak vymítal zlé duchy…

O večeři čteme  Knihu o zakládání (sv. Teresie). Barvité, humorné, dobrodružné…

Z8blesky paměti (T. Leary) jsem dočetl ke kapitole popisující rok 1965, ve stejném vyšla knížka  Neplač, muchomůrko. Knížku  Nádherné Úterý jsem přečetl v pondělí před spaním.

Jako člen výtvarné poroty. Mnohé z kolegyň jsem znal: galerista, novinářka, herečka…Hodina a půl urputného těkání a hledání kompromisu.

29.IV.

Z účtárny mi vrátili neschopenku, neboť nebyla (oficielně – tedy razítkem) ukončena. Dva týdny pracuji, myslel jsem, že půjde o formalitu – ale absolvoval jsem anabázi jako slepička z pohádky o kohoutkovi. Nakonec pomohla sestřička za čokoládu…

„…být na světě je příjemné a umřít, to také není nic smutného. je to jen tajemství, které se jednou odkryje…“ Byla jedna moucha (D. Mrázková)

Dva týdny „knižní klystýr“. „Lék“ složen z U. Eco, A.S. John, T. Leary…a půjčil si nové:

M. Holub: K principu rolničky, M. Horníček: Vyznání, B. Hrabal: Automat svět…z klášterní knihovny: Síla křesťanské naděje (Blathasar)

Zapomněl jsem, kdy mám zvonit na pohřbu, šel jsem za hrobníkem a u brány potkal tři cikány hledající zvoníka…

Sedím v kapli, před sebou kamennou horu i mystickou, eucharistii – i toto psaní je  výstup na Horu. Není od věci požádat (kněze) o radu.

1.V.

Venku letně, doma příjemně ( i když se netopí).

Na zahradě slavík hnízdí…

Snad jen mládí omlouvá kleriky, že místo práce mají „siestu“…

V neděli po obědě pro mne přijel Michal. Potřeboval postavit štorcku zeď asi tři metry vysokou.

V noci vzbudila poluce třísnící oblečení, prostěradlo, svým způsobem i mysl.

5.V.

Po devíti měsících na půl dne opustil bezpečí kláštera abych se rozptýlil. S bratřími jsem odjel do Prahy a pěšky vyrazil směr Pohořelec, Dejvice, Pražský Hrad, Malá Strana. Zastávka u L. (k tříbarevné kočce Lauře přibyla černá, změnila se výzdoba fotografií. zděsila mne vlastní prázdnota. Na závěr pouti koupil: D. Pecka: Světlo a život, H. Nouwen: Tady a teď…

Koupil jsem radiopřijímač, abych si zvykal na svět, ale dráždí mne v cele a ruší. I když jsem poslouchal  hezkou  hudbu, bránilo mi to slyšet jitřní zpěv ptáků…

…svět zkazila hamižnost, z toho důvodu si řeholníků neváží… Kniha o zakládání

Sedím na záchodu a čtu  Tady a teď – kapitolu o radosti, najednou výkřik, otočím se, jiskra v očích…(okamžik) a strakapoud odlétl.

…Čím víc přemýšlím o lidském strádání na tomto světě a své touze nabídnout ozdravující řešení, tím víc poznávám, jak je důležité nenechat se ochromit pocitem neschopnosti a viny. Víc než kdy jindy je důležité, abych byl věrný svému povolání a dělal dobře těch pár věcí, setrvával v radosti a míru (které mi přinášejí). Stále obracet pohled k Ježíši…Tady a teď

Cestou z cely do kaple na ranní chvály mi napadlo: Bylo ti čtyřicet, tělo chátrá, duše je obalená rzí sobectví. Po návratu do cely jsem otevřel Nouwena (který mne inspiroval k pobytu zde:

„Potřebujeme mnoho vnitřní samoty a ticha, abychom si uvědomili jemné pohyby Ducha v sobě. Bůh nekřičí… a já se mohu bát, že mi vezme svobodu…“

Při večeři řeči o žebrácích, bezdomovcích, o tom, zda jsou šťastní, proč nepracují… chybělo mi duchovní završení, pointa…

O půlnoci jsem šel močit a uslyšel jsem slavíka.

10.V.

Neleze popírat existenci všeho, co není pochopitelné. Pascal  Myšlenky

Celé dopoledne jsem pálil větve. Mořská nemoc mne dostala během oběda, vzápětí jsem dávil. Potom mi bratři radili, co  jim pomáhá. Přesto jsem šel do knihovny, kde jsem byl představen nové paní ředitelce. Bolesti jsem rozchodil.

Při ranním rozjímání zvonek u brány, přijel kurýr a přivezl věci, když je vybaluji, cítím, že bez poloviny bych se obešel (ale to jsem si je naporoučel sám). Jobovské zvěsti z domova. nezbývá než věřit.

Šatna provinčního divadla: šaramantní, unavená, nervózní, smutkem a bolestí nasáklá žena obtěžovaná dotěrným novinářem a dvěma magnetofony:

Na co se těšíte?

Na důchod…

Co jste do své knihy nenapsala?

Všechno, psala jsem pod tlakem…hereckých memoárů je, že by se s nimi dalo dláždit, je to zbytečné…

Jste šťastná? Jaké herečky je škoda? Jaká je Dagmar Havlová jako herečka a jako žena hlavy státy?…

…nedávno mi zemřela matka…

Včera na návštěvě u františkánek, i když jsou to Italky bylo k poznání jejich přátelství, humor, radost. Vrátili jsme se před půlnocí…

Mám pocit, že nežiji v klášteře, ale na mezinárodním nádraží…

15.V.

Na theologickém symposiu (P. Chalupa, V. Pospíšil, …)

Následovat Krista znamená stát se víc člověkem.

Tím, že nám dává Syna, dává nám Bůh víc než sebe…

Stát se chudým , znamená stát se milovaným pro sama sebe…

Bůh je pro Terezii otec i matka

Při procházce se Z., která byla před pár týdny přijata do řeholní komunity (pozvala mne na oběd, protože jsem neměl peníze a myslel si, že jídlo je součástí symposia). Zeptala se, jak prožívám život v klášteře – jako dotek na bolavý zub.

 Náš život je krátká příležitost říci své „ano“ Boží lásce…

Sotva jsem větu napsal, jako bych utrhl květinu a ta vadla…

Jsem ochoten strávit svůj čas s těmi, kteří nepodněcují moji zvědavost?

Naslouchám těm, kteří mne ničím nepřitahují?

Umím mít soucit s dospívajícími, kteří se cítí nejistě?

Vycházím z vědomí, že Bůh mne miluje?

Masáž duše: pozvaní na slavnostní mši do Prahy: kadidlo, nuncius… a potom rána, když elita (komunita) jedla v refektáři, kdežto mne šoupli mezi Filipínce abych snědl obloženou housku. Dusil jsem se ve vlastní lítosti a vzteku, že jsem mohl zůstat doma. Potom jsem si zahrál na houmesa a zaklepal na kuchyni a požádal o zbytky, krom jídla mi kuchařka Eva nabídla i tykání. To mne převor pozval, že tam jedno místo je. „Dolče“ a víno jsem pojedl ve společenství…

17.V.

U zubaře – nevěřil mi, že si zuby čistím. Když zjistil, že nemám peníze, dal mi vrtání jako dar (sponzorský).

Poslední čas denně nacházím odpověď v žalmech. Žel jen projdou očima a myslí, neproniknou do srdce. U filmu (třeba nedávno  Legenda Kug-fu, blues) jsem brečel…

Karel de Foucauld nadepisuje v záhlaví každý sešit deníku od roku 1908:  Bůh sám stačí! (podle svatéTeresie)

Také si vypisuji – ale slova nevyjadřují můj život, spíš ho zapatlávají (záplatují).

Během dne, při rytí na zahradě, při přípravě oběda do rýžové kaše jsem přidal špetku máku, pražených vloček, vajíčko a mléko) – jsem téměř nemyslel na Žalm 86: …pouč mě o své cestě Hospodine, abych kráčel v tvé pravdě… - až večer.

Čekám na zprávu ze školského úřadu ohledně volného místa – je to hra s časem a na nervy. (Klid jímž jsem se po měsíce sytil, během dní je rozcupován).

Silně vnímám destrukci řádu, kdykoli opustím bezpečí konventu a jdu do města.

„Uzemnila“ mne zpráva, že Ká. má syna, s jeho otcem žije, ale nevzali se – podivné jsou cesty Boží. (a několik týdnů na to, že ji chtěl zabít, tak před ním utekla…)

Zvenčí je slyšet poštolku, sýkory, vrabce a jiné opeřence, zevnitř hluk „pocitů“. Píchá mne u srdce, místo na Boha myslím na kousek čokolády, co jsem si včera koupil.

20.V.

Životopis de Foucaldův, je pokrm, po kterém duše dlouho lačněla. Co stránka, to myšlenka, paprsek světla…

Rozečetl jsem Prázdné ruce (Ziescheová) – na „Svět knihy“ jsem mluvil s šéfem Portálu a taky brečel, jenže při korekturách to vadilo, tak to musel číst i třikrát…

Duševní obžerství, četl jsem o zajímavých knihách: E. Wiesel – Příběhy proti smutku,

V. Jamek – O patřičnosti v jazyce, E. Hobssbvan – Věk extrémů, Popper – Lorentz: Budoucnost je otevřená, B. Kuras: Češi na vlásku…

Bluesový večer, ani jsem se nenadal a z klubu jsem přišel po jedenácté. Společnost mi dělala dívka oblečená ve stylu „dětí květin“ – povídali jsme si, a zjistil jsem, že je to Michalova dcera.

21.V.

/vigilie 23.³⁰-1.¹¹ / Po kompletáři jsem zůstal v kapli, zapálil jsem paškál a znovu a znovu jsem v duchu začínal: Otče náš… a znovu a znovu: Otče… snažil jsem se vzpomenout na svého tátu – muže autority, inteligence, smyslnosti, nábožnosti a posléze umírání v nemoci. vybavil jsem si své „otcovství“ – respektive „být samec“. Vybavoval jsem si Otce jako TAJEMSTVÍ, potom jako LÁSKA, nyní LASKAVÉ TAJEMSTVÍ…

„(Boží)  hlas nepřichází v bouři, která ohrožuje existenci člověka, je to hlas vznášejícího se mlčení a lze ho snadno přehlušit. Dokud se toto děje, lidský život se nestává CESTOU. Byť by člověk zažil mnoho úspěchů, dosáhl moci… …Jakou cestou se dostaneme k Bohu se nedozvíme jinak, než poznáním vlastní bytosti… …v každém je něco vzácného, co není v jiném… …KONFLIKTNÍ SITUACE MEZI MNOU A DRUHÝM JSOU NÁSLEDKY SPORŮ V MÉ VLSTŘNÍ DUŠI… …svými rozpory a lhaním – jim odevzdáváme moc nad sebou…“  Cesta člověka  Martin BUBER

Bůh přebývá tam, kam ho člověk pustí.

23.V.

Osmihodinová návštěva  knižního veletrhu ve společnosti L. Většinu času trávíme nad výtvarnými a fotografickými knihami. Krom smršti knih potkáváme známé Romana Lipčíka – redaktora, Hanu Maciuchovou – herečku, tetičku z Lípy, kamarády L., pana Somra (herce)…po výstavě jdeme pojíst, opilec obtěžuje cigaretou L, potom doráží na mne – koncentroval jsem se a použil kung-fu, vzápětí se na nás usmál a pozdravil nás blázen. Když L. doprovázím k tramvaji, trochu dělám vrbu…

Můj život je rozplizlý  - odráží to slova deníku, nepořádek na cele, roztržitost modlitby.

Denní pobyt s L., sta obrazů a fotografií – vyvolalo drogovou závislost (na pocitech).

Zkouším proniknout do Internetu, ale neznám kód.

Četba o de Foucauldovi mne nudí. Možná mne dráždí jeho hozená rukavice: „Projít životem jako neznámý, jako pocestný v noci, chudě, pracovitě, skromně, mírně, dobročinně, jako ON, bezbranný….dát se jako Beránek stříhat…“Možná mne vyšťavňuje cestování…

T. Merton: Každé  vědění rozmnožuje duševní síly a Boží vůli pochopíme lépe, když náš duch bude rozvinut…

Je to pár měsíců, co jsem se smál mladým na návštěvě, když celou noc disputovali o hledání boží vůle – provokovala mne exhibice, tlachání, umělost. Již měsíc se užírám: Bože, jaká je tvá vůle se mnou?

Karel de F.: … obklopit se pořádnými lidmi…zmenšit své výdaje; udělat se malým – je Bůh je velký…první povinností je milovat Boha z celého srdce a nade vše, druhá povinnost: milovat  všechny  lidi…

Růženec bratra Karla: Můj Bože, miluji tě…

Křesťan je monstrance vystavujíc Ježíše.

„Žij tak, aby zeptá-li se tě někdo, proč jsi mírný, můžeš říci: Jsem jen služebník mnohem lepšího než jsem sám – dobrého Ježíše Krista.“

Dřez je plný nádobí. Službu má M., ale ten je týden na dovolené. Včera kněz kázal, že mnozí věřící  teoreticky hluboce mluví o víře, ale víru nežijí…dne skupa nádobí. Nepochopí-li bratři, sám mám příležitost, nejen si opisovat z bratra Foucaulda, ale  žít jak křesťan…

Aktivní rozjímání: rozbíjí těžkou palicí a krumpáčem betonové panely.

Když jsem vynášel odpadky do popelnice, přitulil se ke mně černobílý kocour a doprovodil mne k výběhu psa, skrz pletivo se třely čumáky o sebe…

28.V.

Nejprve s Boží pomocí rozbít slupku svého sobectví.. Buším do dvaceticentimetrové vrstvy betonu…

„BŮH, KTERÝ VÍ Z JAKÉHO BLÁTA NÁS UHNĚTL NÁS MILUJE…když chce člověk trpět  a milovat, zmůže mnoho…“

Naučit se být chudý ve své závislosti na jasných znameních… svatost nespočívá pouze v konání, ale i ve chtění boží vůle… T. Merton

…žijte v radosti, napravujte své nedostatky,

povzbuzujte se,

buďte jednomyslní a pokojní…“ 2. Kor. 13,11

Den se rozpouští, chýlí, sedím na kameni obklopen zahradou a bouřkou. Hodinu jsem zmateně „listoval“ internetem, jen jsem se přepnul. Nyní hodina v zeleni, větru, ptačím zpěvu, hřmění. Kouřím dýmku. Spočinutí v oáze.

„Musíte nenávidět nedokonalosti, nakolik jsou nedokonalostmi, ale milovat je, nakolik umožňují dotýkat se přímo vlastní nicoty a jsou surovinou k cvičení a zdokonalování ctností…“ sv. František Saleský

Noc „svatého Antonína“ Pokušení naklíčila během dne, jako lék jsem se začetl do pouštního Otce, večer jsem čtené pocítil „na vlastní kůži“: oplzlé fantasie, bolesti kloubů, neukojitelné pnutí v celém člověku. Běhal jsem budovou jako poraněné zvíře, balancoval na okraji propasti hříchu. S Boží pomocí jsem po druhé hodině usnul. Krom erotických fantasií lákala šachta výtahu či ostří kosy, ale abych si vzal život, byl jsem příliš zbabělý… Kyrie eleison

„Duchovní pokrok bude takový, jak usilovně budeš přemáhat sebe.“ Hemerken Thomas

Jako chrostík smetím… … … jsem obklopen krásnými knihami.

Žít v pravdě, ne ve lži – znamená vést život v plném souladu s holou jednoduchou vírou.

Když jsem dozvěděl konečný ortel, že o mne není v H. zájem, odešel jsem do kaple a modlil se. Hledal jsem odpověď v Písmu. Bůh využil své svobody a neodpověděl na tápání ani ano, ano ne…

V duši temná prázdnota, napětí nepolevuje hořkost nesládne…

NIC NEMŮŽE ŠKODIT TĚM, KDO JSOU ROZHODNUTI MILOVAT BOHA…utěšuje mne František Saleský. Chtěl bych Boha milovat, ale..?????

Pošetilá myšlenka: odejít na dva dny do poustevny.

Byl jsem v knihovně, abych se podíval na „Dětské oči“ – změněný formát, velikost písma, grafika…V práci jsem to rozchodil – mlátil jsem ocelovým perlíkem do betonových desek.

Šéf by byl rád, kdybych vypadl v červnu, ale ukecal jsem ho na červenec.

Volal J. Klášter v Jablonném je pro mne uzavřen, jelikož tam mají noviciát, ale v srpnu bych prý na pár dní mohl přijet.

Pokoj = skladiště = obraz duše.

31.V.

Pan Nikdo o Nikud – těkám vesnicí. Byl jsem u zubaře a zastávka doma, na rozdíl od předchozí návštěvy „v pohodě“.

Ve městě rozhovor se známou:

Po roce se vracím…

Vypadáte pěkně. Z Ameriky?

Ne, dál.

Nevady?

NE – mnohem dál!

Tam?

Ano.

Víte co myslím?

Ne, ale  myslím, že by to mohlo být…

5.VI.

SEN: …(jsem dlouho úmyslně nepsal, protože se opakuje, na dnešek byl): o mladé ženě, tulil jsem se k ní, držel za ruku, pravé ňadro měla vzrušené a sama si hladila levé, mezitím přicházeli lidé na oběd, měl jsem službu, ale zapomněl, talíře co jsem chtěl servírovat byly špinavé.

Když jsem měl odjet podívat se na nové pracoviště (Nové Město pod Smrkem) ležela mezi slepicemi umírající straka a naříkala.

9.VI.

Ani den po návratu jsem nevydržel v domu a pod záminkou důležitosti jsem odešel na poštu, stavil se v knihovně (přinesl asi osm kilo knih), kopíroval jsem , jen tak se flákal po městě a jitřil oblasti duše oblostmi pohledů…

Na zahradě připravoval kompost a prokládal četbou zenových příběhů a chasidských…

Od poslední svátosti smíření se modlím: Pane, dej mí sílu… Včera jsem přidal: Pomoz a zařiď to. Buď vůle Tvá…

Při rozjímání čtu Güna Mlčení, Kempenského, Saleského.

Koupil jsem deset čtvrtek a vodovky.

SEN (formou a náladou trochu secesní, trochu surrealistický) – ale nepamatuji si o čem.

Probudilo mne klepání na dveře. Myslel jsem, že jsem zaspal, ale byly čtyři ráno. kdo a proč klepal (jednou farář vyprávěl podobnou příhodu s tím, že cítil pohlazení, okamžitě se začal modlit, po několik dnech mu přišlo parte, že byl v téže době brutálně zavražděn kněz, kterého příliš neznal…)

12.VI.

Celý den pršelo. Okap na stěně kaple je rozpojený ve výšce asi šesti metrů. Mám mrzutou náladu, strach, že neseženu místo, odcizení (vlažnost) kamarádů… přes půlnoc e díval na kovbojku  Život a doba soudce Roy Beena.

M. maminka přivezla jahodový koláč.

Chronický nepořádek v cele „zpestřuje“ sušený bez, lipový květ. Napsal jsem bratru Davidovi.

K obědu čočka a fazolová polévka.

Včera v „čistírně“ – vyznal jsem se ze zmatenosti a „prázdna“ vůči Matce Boží. Jako pokání četba sv. Ludvíka: Jako je dýchání známkou, že tělo není mrtvé, tak častá připomínka Marie a její láskyplné vzývání, je známkou, že duše není usmrcena hříchem…

Po kompletáři jsem si udělal letní sestřih.

14.VI.

Únava, ospalost, malátnost; hlava sevřená v obruči. Téměř denně po celý týden.

Při četbě Saleského, jsem pravdivě zahlédl svoji smrt. jen pár okamžiků a vrátil jsem se do bažin temnot.

Odvážím šotolinu, chtěl jsem odpočítat deset koleček, ale nedostal jsem se k pěti. Potil jsem se jako při nemoci. Chvíli jsem si lehl.

Dělají se nové podlahy. Musím opustit celu. balení. Cvičím na odjezd. Zbortila se iluze o klidu, tichu a samotě. Mše je v kostele, po celý čas bylo slyšet cirkulárku. Další „cvičení“ je procházka do města a vyrovnání se s letními ženami. Je těžké, aby mysl zůstala čistá. Oč snazší je rýt, až kape krev a pot…

16.VI.

Práci i nadále prokládám četbou o chasidech a zenem. Četbu svatého Františka Saleského a rozjímání doplňuje vyklízení cely a rozhodování, co vyhodit. Ráno medituji o své smrti. S M. jsme se jeli projet na kolech až do Donína. Krom krasců, vřetenušek, komonice jsme viděl i pár mladých kalousů.

Kde koncem léta skončím?

Že se stěhuji po domě snáším (zatím) klidně. Klerici, kteří mají chudobu a poslušnost si vymýšlejí a musí být po jejich, aby měli pohodlí, zatímco host tiše trpí, mlčí a trampoty bere jako pokání.

Když jsem pomáhal nosit fošny, propotil jsem čtyři košile.

Nový projev Božího humoru. Několik dní se užírám, že nemohu psát – protože počítač Glum okupuje. Jako první antifonář jsem začal zpívat: „Když nám někdo ublíží, ať nás příliš netíží, snažme se s Kristem jít…“

 

Kosí popěvování

je Božími stříbrnými ústy mračna v ránu

temná se zdají zářícím            jsou snem

kolik tisíc veršů

prochází mi hlavou

ale zítra

nezopakuji jediné slovo

 

Nosil suť a fošny. Třicet schodů dolů, třicet nahoru. O rozjímání se i beru svatého Thomase Kempenského a rabi Nachmana.

18.VI.

Rozjímání se snažím směřovat k cvičení vnitřního ticha a očišťování. Vrátil jsem se k „Ježíšově modlitbě“.

Jsme chudí a přece mnohé obohacujeme, nic nemáme a přec nám patří vše. 2. Kor 6,10

Stále víc jak čmelák nektar z lipového květu sají sladkost z Písma.

Po obědě jsem zašel do kavárny Wilson na dvojku červeného. Seděl tam malíř Radek. Má novou přítelkyni. Začal jsem číst „Příběh, který nikdy nekončí.“ Kniha vstoupila do života před deseti lety.

Trouba na pečení, záchodová mísa nebo lidská duše, pokud si ji nevyčistíme, nikdo ji nevyčistí…

Byl jsem se u zedníků podívat na předposlední díl Legendy Kug –fu“  Šaolinské vánoce.

Po „Medardovi“ denně prší a ochladilo se.

Proticírkevní nálady mají kořeny především v neinformovanosti. A v padesáti letech lží…

V. Malý (Lidové noviny 23,6,99): „Lidé cítí, že jim něco chybí a utíkají se pod ochranná křídla velmi laciných demagogických duchovních nabídek..“

Často je práce jen dobře namaskovaná lenost.

Otvírej se uzavřeným.

Poměrně přesně odpozoruji náladu druhého, ale již na to neumím reagovat.

Poslední den jsem měl kuchaře. na radu Gluma jsem na vejce v pánvi dal poklop. nějak mi uniklo, že držák je z umělé hmoty. Bratři to přijali s klidem, jen jsem musel koupit  domácích potřebách nové „ucho“.

V práci vyndávám hřeby, dvakrát jsem provázel studenty. zaujala mne usměvavá dívka s křížkem, potkal jsem ji v knihovně, tak jsem se dal do řeči…

Po prodlevě se vrátil k četbě Písma.

Dočetl „Příběh, který nikdy nekončí.“  Najdu i já cestu do  světa lidí?

Chtěl jsem číst Sofiin svět. I když je to kniha zajímavá, po několika stránkách jsem ji odložil.

„Museum Múz“ jsem přepsal na psacím stroji, počítač je stále obsazen.

V pátek byl na nové působišti v Polabí. Snad Učitel ví, co dělá, když mne posílá do opuštěného kraje, který zdá se i vlídný.

Jaká je má opravdová vůle? Jaká Boží?

Shlédl jsem poslední díl „Legendy“:  Requiem.(O sebepřijetí, o cestě…)

Samozřejmost chůze spočívá v opakování kroků…duchovní chůze se skládá ze stálého povstávání...bratr Efraim

Nepřestávej vytvářet díla pomíjivá, neučíš se přitom gestům věčným.

Namáhavě zdolávám nepotřebu psát.

Prší. během dne druhá přeháňka. Očistný letní déšť.

Koupil jsem si los a vyhrál částku, která odpovídala ceně losu. Hráčská vášeň vybuchla o několik hodin později.

Rozhovor s knězem. „Kdyby tvé srdce bylo spravedlivé, byl by ti každý tvor zrcadlem života…“ Poradil mi, abych se při setkání s ženou především díval do jejích očí, děkoval Bohu za krásu, snažil se vnímat „duši“…(svatý Tomáš Akvinský se ženám vyhýbal zcela).

Svátost smíření: Každý den si znovu uvědomovat Boží přítomnost, důležitá je motivace: Odevzdal jsem se Bohu a bližním? Dávám z lásky život Bohu? Nejde o to, zda se mi daří nebo nedaří postit se, plnit předsevzetí… ale zda to co dělám, dělám s láskou…Nejlepší lék na prázdnotu modlitby je dál se modlit.

Asi po sedmé přepisuji „Město pod křídly Málaka“ – na psacím stroji. Poesie drtí.

Tento týden jsem lektor: čteme z Kniha o zakládání.

Ozývá se cestovní „horečka“  - za měsíc zde již nebudu.

2.VII.

„Bůh se projevuje v nejvšednějších věcech“ – ne v levitaci, kočičí mrštnosti, stávat se neviditelný – je mi to servírovala „Legenda Kung-fu“.

Rozhovor při svátosti smíření vzápětí doplnil Thomas Kempenský: „“Hledáš-li v něčem sám sebe, hned ochabuješ…nejvyšší a konečný musí být Kristus…“

„Vyčisti nádobu svého srdce – aby mohla přijmout více milostí…“  sv. Cyril Jeruzalémský

Ve stínu přes třicet stupňů. Do komunity přišel nový kandidát – naposledy pracoval v pěti -hvězdičkovém hotelu.

„Krása je tajemná šifra a volání k přesahování (transcendentně) Je to vybídnutí k radosti ze života…“ píše papež i mně, ve své dopise umělcům…

Nemohl jsem psát, tak jsem zkoušel psát verše. někdo zaklepal na okno. Podíval jsem se do tmy… na skle byl lišaj  smrtihlav.

Od bratra Davida dostal list plný hloubky.

Rány kameníků, ne metafora ale několikatýdenní skutečnost. Ne do písku, ale jako by bušili do mé hlavy…Navíc jsem bezdomovcem doma. Bratři bydlí, ale svoji celu nemám.

Hráli jsme stolní tenis aj. v zápalu boje rozšlápl míček. Vzali jsme s M. nový a přitom vypadla řada barevných. Glum řekl: „Ukažte mi zelený!“ Hodil ho na zem rozdupl.

Byl jsem ve městě, ale klid jsem nenašel.

Umět se při přijímání odevzdat v důvěře.

Často se  křečovatím, tím, že mám utvořený hotový názor.

„Synova milost v nás musí otevřít pramen porozumění pro Matčinu milost, aby ta nás rozšířila k milosti Syna…“ von SPEYR

Mnoho let neúnavného hledání podalo výsledek touhu, prožít několik měsíců v rozjímavém klášteře a ne jen jako host…tak začíná Naslouchal jsem tichu – kniha, která mne dovedla do Slanýho. Jeho první kapitola se jmenuje „Cizinec v ráji“ – klášter jako zviditelněný ráj, sám se cítím jako cizinec v životě, tím spíš zde – po deseti měsících. Na první den si nepamatuji. Mé poznámky (deník) jsou bláboly, zatímco jeho se čte jako dobrodružný román: „Bohu díky, že jsem tady /když jsem přijížděl/ cítil jsem hlubokou vděčnost. Věděl jsem, že rozhodnutí připojit se na několik měsíců k mnichům – bylo dobré… cítil jsem, že to bude příliš experimentální, krátká doba…z kufru jsem vybalil: bibli ve španělštině, dílo sv. Jana od Kříže, dějiny Spojených států, knihu o polních rostlinách a Zen a umění údržby motocyklu.

Na rozdíl od Nouwena jsem jel vlakem a vděk jsem necítil, ale spíš strach z budoucna. Nevěděl jsem, co rozhodnutí žít s mnichy přinese, k tomu byrokratické zásahy…

Mladý rehek co přilétl na okno naslouchal  žalmům…

„Klášterní život je sám o sobě přirozeně  obyčejný . Jeho obyčejnost je jednou z jeho největších milostí…“ T. Merton

12.VII.

„Kdo nerozjímá, nezná klid a nemá-li člověk klid, odkud může očekávat štěstí?“ Bhagavadgíta 2.66.

Maková hora, Příbram a nakonec Zbraslav u sester. nešpory a večeře se protáhly v improvizovaný koncert (R. hrál na mísu od ovoce jako bubínek).

Křečovitě se nutím ohlížet se, co mi rok dal: nové známé, nesdělitelné zkušenosti, obroušení mnoha břitů sobectví, umožnění nahlídnout do temnot vlastní duše…

Duchovní rozhovor s P. při trhání fazolových lusků. Celý čas je zamlklý, uzavřený, má kožní neduhy, silné brýle, prý o mnohém přemýšlel…

Poslední dny nás je v kapli a refektáři jednou tolik. a ke všemu italština…

„Vždy měj na paměti – nikdy ti není kladena taková překážka, kterou bys nemohl překonat.“ rabi Nachman

Večer u zedníků na filmu  Mrtvý muž (Jarmusch). V noci snově-vizionářské vhledy. První o smrti – hedvábný, vlídný. Druhý o pohlavní rozkoši „smrtelný“.

Poslední dny v práci sekám trávu, střídavě kosou nebo „srunou“. Celý den dusno až přišla bouře (což vysvětlilo poslední nevolnost).

Zabředám do rozmělňování se ve spoustě činností…na žádnou nemám čas, žádnou nedokončím. Dnes ráno místo meditace jsem si dal psychotesty. Třetí týden zápasím s démonem „fantasie“. Včera jsem prohrál a v duši na chvíli zůstal pach hniloby. Kyrie eleison. Znovu povstávám…

Dopoledne jsem chtěl dosekat louku, ale u „struny“ upadl kryt.

Na návštěvě u H, Parťák mne doprovázel na kole. Dům voněl orientem. Cosi je v duších těch lidí temné (smutné, nezdravé…)

„Sudičky daly Josefu Lukešovu do vínku přecitlivělost, rozum nevalný, dar získávat si přízeň bezvýznamných a dar popouzet mocné…“ tak si sám uvádí své paměti „Život samý malér“ Myslím, že jdu důstojně v šlépějích staršího bratra.

23.VII.

Přijel P. Během mytí nádobí proběhl malý psychoterapeutický seminář. Mimo jiné o analýze snů. Shodou okolností jsem měl od rána poznamenaný:

SEN: …hraji na kytaru, ale nejdříve ji ladím a doplňuji struny. Jsem trochu  šoumen…pomáhám rovnat ve skladu, je tam se mnou ještě jeden  člověk, prodavačka z krámu mu přinese pití, druhá na ni volá…

Řekl jsem svůj výklad a požádal P. o jeho. Podle mne, jelikož v cele byla opřená kytara u postele, asi jsem se jí dotkl, obě „představitelky“ z druhé části znám z konzumu.

Jeho první otázka byla: Co jsi cítil?

„Nejdřív slávu, že se předvádím, potom nic moc…“

Jde o střet: být ve středu a zneuznaný. kdo byl ten druhý?

„Člověk…“

To by mohlo být tvoje zdvojení, nebo soupeř V jakém vztahu jste byli?

„Asi to bylo mé druhé já…“

Dostávali jsme se hloub a hloub, k dětství, ke vztahu k otci. Hledal příčiny a cesty. Často citoval Crraba. Nakonec jsme si povídali o zpovídání a zpovědnících…