Deník Odyssea de la Mancha II (červen)

2.6. Opakovaný monolog růžence dává mým dnům směr. Jakož i četba žalmů, jíž jsem se naučil u Michelangela.

            A stejně žiji jako hovado. Dřív sýkora sežere orla, než dostanu rozum. Když nežiji, alespoň opisuji:“Bůh na nás myslí od věčnosti a miluje nás jako neopakovatelné a jedinečné bytosti. Každého volá jeho vlastním jménem. Svůj plán každému odhaluje v průběhu života...“/Jan Pavel II./

            Musí tedy milovat i Mýtěla, inteligentního elegána, který vychodil průmyslovku a před chvílí se mě ptal, kdy pojedu domů. Odpověděl jsem, že asi za čtyři měsíce. Sportovec a karatista. S letákem se přidal na druhé štaci a tak hojně rozšířil možnost mých nedělních povyražení. Dnes si přivezl růžový autobus, tak nemusí bydlet u sestry a švagra. Je to kmotr Kolce. V domě na kolech má sprchu a video /krom šéfa má sprchový kout ještě Cíbek/. Jako on hledám svoji princeznu, dnes na rozdíl od něho poněkud platonicky. Svůj kyj, šulín, píst, vercajk, Adamovo žebro, kindrštof, klamgalas prohání často, jak si druzí čistí zuby. Když jsem ho ptal, Jestli se nebojí AIDSu, odpověděl:“Paničky si vybírám. Modlím se a vůbec mám štěstí....“ Ukázal mi fotku šťastné. Vylíčil jsem mu duchovní portrét své malé řeholnice za mořem. Na rozloučeno mi dal přednášku o pohlavních chorobách v Polsku.... „je to tu zasraný jako počasí. Kdybych to neslíbil bráchovi, hověl bych si na Riviéře. Maminka mi domlouvá, abych se oženil.“  Řekl jsem mu, že ta moje taky.

            Deník? Protože to, čím jsem nejde vyjádřit, sděluji slovy čím nejsem.

            Motýli neklidu rozhoupali květ srdce.

            Odpoledne jsem se zatoulal do německé části města. Sešlost úhlednější, celkově větší upravenost  a pořádek. Park s rozkvetlými rododendrony tolik podobný sychrovskému.....

            Než jsem vstoupil na jižní svah hůrky nad lunaparkem, Neččan mě v labyrintu pohostil pivem a pokecem. Protože si musel odskočit, chvíli jsem byl v kase. Za tu půlhodinku jsem na dyškách vybral na večeři a snídani.  Krišnamurti dodal: život je ve své podstatě krásný a vznešený. Konej dobro a umenšuj zlo.

            Šunkafleky jsem hodil labutím, ale ony je nežraly. Stále sedí na vejcích. Dnes mi zase přinesla polévku Líša i Chudobka. Eliášovi nosili chléb havrani, mně princezny. Po obědě jsem  strávil i čerstvé zprávy z placu: Klabého si v noci podali pankáči a nadvakrát mu ošklivě zlomili stehenní kost. Po ošetření ho ještě v noci Žoldán odvezl do Prahy. Asi tam zůstane do konce sezóny a naše rozhovory o světských zůstanou nedovyprávěny. Neukáže mi album fotografií, nedozvím se o jeho rodokmenu.....

4.6. Z teplého útulného lůžka mě vyhnalo nutrká ní močit. Opřený čelem o studený zinkový plech vozu, nohy smáčené rosou, vyprázdnil jsem měchýř. Na duši se mi ulevilo.

            Nečan vyprávěl, jak měl jednou průjem a potom tři dny s holou na kbelíku seděl před vozem. „Sral jsem na všecko...“ Napadá mi, že kočovníci nevylučují. V těchto úvahách jsem šlápl do lejna pod schody. Pšonský bárový bálo.

            Z dětí nejlépe vycházím s Lepou, Žehulí a Kolcem. Jsou přirozeně inteligentní, snad i nadprůměrní - a  vědí kdy a co si mohou dovolit. Obě holky jsou od přírody hodné. S Chudobkou a Mrauem to ujde, i když se mi dnes hoch vymkl. Tři týdny mi trvalo, než jsem odhalil, že chodí do zvláštní. Umí krásně vyprávět, slušně počítá na svůj věk, jen psaní mu dělá potíže.. Oproti vrstevníkům perfektně jezdí na motorce, a je-li třeba i autem. Měl jsem bobky, když se rozběhl k jezírku. Malý záchvat jen proto, že jsem ho vyhuboval. Mláka je plachý a vlastně jakoby nebyl. Líša a Otmald vydají za legií diblíků. Ona k tomu má, dejme tomu, osobní důvody: rezavá, pihovatá, silnější a navíc šilhá. Nechci předbíhat, ale za pár let z ní bude kočka. U Otmalda jde o klukovskou bujnost a mazánkovou rozcápanost. Před obědem si dnes postavil hlavu. Nepomohla ani domluva, ani maminka. Na něho platí jen otec, který má stejný metr na celou rodinu -včetně manželky. Líša je křehká bytost a v jádru hodná, ale musí být sama. Potom mluví jako dáma i když jí bylo devět   

            Prohra s Mrauem mě zpokornila.

            Potřetí kluci hučeli, ať s nimi jdu na ryby. Nisa protéká nedaleko. Prý mi vercajk půjčí. Tož vedle mengelení, holek a jízd na motorkách i rybaření.

            Čas nikoho. V mysli doznívají echa školního dne. Sním, jak bych měl /chtěl/ učit, ale neučím. Zůstal Mrau. Sehráli jsme partii dámy a povídali jsme si. Po škole /pokud si je nenechám po škole/ mě někdy navštěvují. T počátku ze zvědavosti, nyní proto, že se nudí. Někdy přivedou i žábě. Trochu si povídáme nebo je nechám kreslit.

            Prohlížím si „trapetu! /obrázky lepím přímo na stěnu/ z jejich kreseb princezen, květin, lodí a bitev. Okrové stěny rozkvétají jako letní louky. Vnitřek školy je barevnější a veselejší jako celé putování. Když Mrau odešel, foukal jsem chvíli do flétny - než se rozlehla detonace muziky. Potom jsem si četl z Říčan a Bubera a napsal několik epištol bližním. Zašil jsem si díru na gatích.

            Ze zpráv RFE:Poláci mají povrchní sklon přijímat vše západní, i když to není ani křesťanské, ani demokratické.

6.6. Již nepatřím kamennému domu, ale i mezi psanci jsem Kain. Když jsem na vysoké škole propadl ze zpěvu, musel jsem pracovat. Chtěl jsem do zoologické zahrady nebo restaurace, ale jen chemička nabídla bydlení. Sdílel jsem přes půl roku dobré i zlé s apači, cikány a šlapkami -ale nechal jsem si otevřená vrátka. Zapadl jsem jen vnějšně, protože jsem věděl, že já na rok, kdežto oni doživotně. Podobně s nomády. Rád bych se přiblížil putujícím umělcům, kteří nejsou vinní bolestí světa, nevzdělávají zem a přesto skrze povyražení pečují o dílo druhých lidí.

            Průjem léčím půl kilem nugátu.

             Když jsem si šel pro příděl polévky Mrau na psa zavolal „Kočička“ a ukázal na mne. Poblázněný pes vystartoval, přetrhl obojek a setrvačností do mne vrazil. Mladej se div nepočůral smíchy. Způsob černého humoru se dětem již několikrát vymstil, když zblblé zvíře se vrhlo na toho, který vykřikl. Tyto žertíky provozují i chlapi.

            Narozeniny jsem si soukromě a opožděně nakonec připomněl koupí chalvy a rebarborového koláče.

            Déšť.

            Včera oslavoval Žoldán padesátku. Pánská pivní jízda. Sám se namazal po obědě. Sice mile, ale žvanil. I Kobolta se zlila, tak se o kšeft staraly děti s polským kádesem. Lepa prodávala v kase, Mláka vybíral lístky. Je znát, že Klabý chybí. Místo vinšování jsem oslavenci zahrál na flétnu. Cúda přinesl harmoniku:„Ty Lesovské stráně, sluncem zlacené

                                    štěstím čisté lásky jsou posvěcené.

                                    Na pasece břízka, potůček a stráň

                                    u ní leží víska, malá jako dlaň.....“

„Dnes za pivo pučuju starou....“ vykřikl mužný hlas do ticha.

                                    „Když jsem šel na půdu pro hrábě, seděl tam....“

Kdosi přidal příběh:“ Světský X začínal s jednou střelnicí. Pomalu se vypracovával. Vracel se se ženou a dvěma malými dětmi od příbuzných. Vůz sjel a narazil do skály. On i děti přežili. Nebožku miloval. Druhou ženu vytáhl z fabriky. I ona je ze světských....“ To je víc, než mít modrou krev. Kdo z sebou nemá tři generace kočujících -není světský.

            V Lubáni jsem byl na osmnáctinách Cíbka. Přišel jsem do nejlepšího. Dal jsem mu balíček amerik a pohled s básničkou. Seděli všichni v „obyváku“. Usadil jsem se na štokrle vedle Nečna. Většina kouřila. Chlapi popíjeli pivo, dámy víno. Zřídka ukanul frťan. S harmonikou jsme zpívali písně zlidovělé i sprostonárodní. Sólo měl direktor se svým basem, vrzl si i oslavenec /učí se druhý rok/ i Nečan, který je hluchý jako poleno. Sílu takové oslavy pochopí ten, kdo pracuje nepřetržitě sedm měsíců, bez sobot a nedělí v duševním i tělesném vypětí.

8.6. Odjezd se odkládá, i když původně jsme měli zůstat alespoň měsíc. Sen o balíku prachů se rozplynul. Ale nikdo se budoucností netrápí-Jen já, protože přejíždění je pro školu ztráta tří dnů. Dětem to nevadí, i když doma tvrdě pomáhají. Mučí mě pocit, že beru peníze nezaslouženě. Šéf říkal, že tentokrát určitě pojedeme k moři, koule si budeme máchat ve slané vodě, přidají mně ještě dvě stě tisíc. Kdybych nebyl líný se podívat do školního atlasu, pochopil bych, že to jsou snové básně, protože moře je 500 kilometrů severněji. Když je nervózní, mne si rychle prostředník s ukazovákem o palec. Připomíná to lusknutí prstů.

            Celý den přeháňky. Byl jsem neklidný.

            Přišel Mrau:“Pane Karle, jste vůbec učitel?“ „Proč myslíš?“ Nevypadáte na něho, ale jako na normálního člověka, pane učiteli.....“ „To je z tvojí hlavy, nebo maminčiny?““Na to jsem přišel sám. Víte člověk se nemá vyvyšovat, jen proto, že je profesor nebo inženýr....“ „To se vyvyšuju?“ „Právě že ne.....“

            Cestou z plaveckého bazénu jsem se s dětmi stavěl v kostele. Pomodlili jsme se Otčenáš.

            Rozhodl jsem se, že si v německé části města přivydělám hrou na flétnu. Po dvou hodinách mi byl almužnou úsměv trhovkyně a francouzský plísňový sýr.

            Před spaním jsem si šel k jezírku vykouřit dýmku. Shoří i neklid?

            A je-li v dýmce samý čmoud, toť hříšná duše má a soud ji proto Boží/do žáru vloží/toť věz a             tabák kuř./ A popel-li pak vyhodíš svůj konec takto zvíš.... J. Neruda

            Dýmka mi je symbol krbu. Objevili ji již v indiánských mohylách, na nichž rostly tisícileté sekvoje. Kouření jako modlitba.

            V noci se na schodech vozu usadila parta narkomanů. Je svátek Srdce Ježíšova, který se i pro ně nechal popravit, ale já nehodný žák tyto bratry nedovedu milovat, ale bojím se jich. Proč nehořím? Proč, když jsem měl slušnou výchovu jsem za dob studií žil nevázaným životem? Proč, když jsem měl studovat jsem polovzdělaný?

            Ze zpráv RFE: Svatý otec cestuje po Polsku. Mluví o smíření Židů a křesťanů. A proti potratům.-- Před dvěma lety byl v Číně na náměstí Nebeského míru masakr studentů.-- Před deseti lety se svět dozvěděl o AIDS.--Raketoplán vyletěl s tisícem medúz a dvě stě krysami.---Komunistická strana Československa je v parlamentu stranou nejsilnější.

            Útěchu jsem našel u Gibrana“…poutníci hledají stále osamělejší cestu...“ A v Žalmu 67,26.

            SEN: ….matka mě bije do zubů, bodá, řeže a já slastně trpím. Když odejde, toulám se lesem až k dálnici, v rezivé autobusové čekárně svítí barevná televize /nedělní pořad o mikroskopech/, dojdu kamaráda a jeho ženu pod mostem. Povídáme si.

9.6.Jsem naštvaný a nervózní, když jsem se naladil na odjezd, že nejedeme. Trochu se mi ulevilo, když jsem v moudré knize začal číst o významu poslušnosti v řeholi. Rozptýlil jsem se u Mýtěla, kde jsem zahlédl kousek hororu a vysomroval jsem pivo v plešce - stejně měl tři kartony. Na rozdíl od něho přicházím nevlastní otčině, kterou jsem si zamiloval dřív, než jsem ji intimněji poznal, na chuť. Jen mě mrzí, že si do podrobností nemohu povídat s polskými bratry o politice, sociálních otázkách, víře.....

            Volnost světských je jiná než uvolněnost mravů lidí ze světa. Jako je jiný nelad silnic bez okrajů, stavenišť co splývají s přírodou, neúcty před majestátem smrti, když mocipáni poručí a buldozer rozryje hřbitov.... severočeského pohraničí oproti chudobě /skromnosti?/ polských vsí na odvrácené straně Krkonoš, se změtí nepořádku a polámanými věcmi....

            Krize trvá týden. Počasí s přeháňkami mizernou náladu jen podporuje. Střízlivím ze sebeklamů. Má pravdu zpovědník, který mi řekl:Jednej s nimi slušně, ale nepouštěj si je k tělu. Když nad tebou budou držet ruku, budeš žít jako král. Zatím si žiji jako  b a r o n .

            I ve snech mě tísní  stíny fízlů.

            Skončili jsme třínedělní turnaj v dámě. Zvítězil Kolec. Místo zlaté jsou koupil čokoládové vajíčko se žloutkem hračky. Cenu jsem předal slavnostně. Velkoryse daroval hračku družině / podobných máme celou krabici od bot/. O čokoládu se rozdělil s mladší sestrou.

            Nosí černé brýle, protože dostal nakládačku od stejně starého Pšona. I když má monokly, nebrečel - jinak by dostal ještě od fotra, protože neměl prohrát. Život je tvrdý.

            Nečan mi připomněl, ať flašku neotírám rukou. Dva dny se mnou nemluvil. Naštvalo ho, že jsem o Žoldánových narozeninách kecal. Nenapadlo mě, že jde o důvěrnost. Totiž jak se tak povídalo, přidal jsem jeho dobrodružství z východu, kam jezdil se ženou a letákem a střelnicí. Všichni slovenští světští se té divoké dědiny báli. Drsní a nezkrotní venkované se chytali sedaček za jízdy, uřezávali řetízky, vozili se po třech - ale nehleděli na korunu. Medvěd si mohl koupit nový leták a ještě mu zbylo. Tak nějak jsem to večer vyprávěl a doufám i slyšel...... Moc jsem se Nečanovi omluvil a místo dýmky míry koupil dva popovické kozly. Když jsem zcházel z labyrintu zakopl jsem a natáhl se.

            Ráno slunce rozlomilo skořápku, aby večer utonulo v moři krve. Zastavila mě Myka:“Jsou mimozemšťané?.... zajímá mě spiritismus a záhady.“

            V jihovýchodní části města jsem objevil menší park.

13.6. Po měsíci a půl explodovala maska klidu. Krátce po návštěvě mámy, strýce a tety /jeli k doktorovi do L. a tak to protáhli o nějakých třicet kilometrů/. Jen tak jsme bloumali. Na trhu mi máma pomohla vybrat koženou bundu.. Když odjeli, bylo mi najednou jako pacientovi na oddělení rakoviny v neděli večer. I příliš štěstí jednomu škodí.

            „“Panečiteli... mě to tu sere... Víte moje holka je fotomodelka a jsem a už jí budu věrný. Chci začít dělat mamince radost.“ -ujistil mě Mýtěl.

            Nečan se tak opil, že dva dny vyspával. Deprese začaly od první obsílky. Čbán říkal, že mu hrozí padák. Před tahem mi pošeptal:“Víš, jsme zlí, protože svět je zlej na nás. Nevěřím.....“

            Začínají mi víc vadit sprosté nadávky dětí, divokost a vztek. Je to opravdu tak zlé? Když se ptají mámy, říkám“Vše je OK“. Jak to mezi dětmi je, servou se i sourozenci, ale drží spolu, když je napadnou děti ze světa. Podle zákona mladší musí poslouchat staršího, silnější pomáhá slabšímu. Jinak jejich „světový názor“ vyrůstá z těžké práce, protivné školy, bití od vlastních i od světa - nadávky, pamlsky, drahé hračky, mazlení, módní výstřelky a koukání do bedny.

            Z žen v práci pije jen Kobolta. Co tu není Klabý, je na všechno sama. Dokonce i sama staví. Její starej je buď na cestách nebo ho bolej záda - kdesi u Sečské  přehrady jel na motorce s opilým poldou, rozmlátili se, Žoldána sešroubovali a rok ležel ve špitále.

            Vybavení většiny vozů je podobné: televize, přípojka na vodu, záchod. Výzdoba- obraz anděla strážného, Madony, nahotiny nebo kýčovité zátiší. Kde mají děti, chovají papouška nebo psa.

            Otmald, Chudobka a Nečan mě vzali na ryby. Naposledy jsem pytlačil jako kluk. I když jsme nic nechytili, byl u vody klid.

            I - v pořadí již třetí - koupel v krytém bazénu mi zvedla náladu. Ale vzápětí jsem dostal „přes držku“. Vzal jsem Mláka, který říkal, že má bolavou chyndu. Již před několika týdny jsem dal jeho mámě olivovou mast na lepší hojení. Hnisavé boláky se nehojily. V plné hrůze jsem Lazarovy vředy uviděl až v bazénu. I jinak otrlé děti na chvíli zjihly. Táta ho odvezl do Prahy a doktorka řekla, že jde o těžkou otravu krve - prý přijeli za pět minut dvanáct. Pár měsíců si poleží ve špitále. Kolec šatnářkám i plavčíkovi rozdal volňásky na atrakce. Jistě i to přispělo k vlídnému přijetí.

            Po měsíci suchých koupelí a škudlení s vodou, je pro mne hodiny v bazénu darem rajským, zatím co jiný ke stejnému vzrušení potřebuje alespoň plavbu rozbouřeným oceánem a souboj se žraloky.

            Kde je uvnitř a kde vně?

            Na lavičce u kostela jsem psal jednu z týdenních epištol. Přisedla si stařena. V dlani svírala hrdličku. Nabídla mi ji. Seběhl se houf dětí, které si chtěly biblického ptáka pohladit. Když jsem odmítl, dala ji copaté škemrající holčičce. Řekl jsem jí, co jsem zač. Rozpovídala se o svých dětech, že vnoučata zapomínají na Krista. Svoje vyznání skončila prorockým snem:“Bůh se mi zjevil jako mladý muž kosící louku a obilné pole. Pozval mě, abych mu pomáhala. Když zbývalo požít malý cíp lánu, lily z něho proudy vody. Ten kus zůstal nepokosený.....“

            V kulturním domě byl jazzový koncert / součást divadelních slavností - kvůli nim setrváváme o týden déle/. Nakonec jsem se usadil v zcela vyprodaném sále. Zpívala studentka varšavské konzervatoře. Vzpomněl jsem si, že se včera dlouho vozila s kamarády na zvonkovce a rolničkově se smála. V tónech swingových písní mě brzo upoutala mezi posluchači melancholická šlapka, která mě oslovila u jezírka druhý den vezdejšího ubytování. Četl jsem si z Bubera. „A cože pán sám....? A zda znám svoji budoucnost. Nebyla ošklivá, plně rostlá. Odpověděl jsem:“A ty?“ Snad jsem byl duchem u chasidů, nebo jsem si uvědomil, že své srdce mám u jedné, mi drahé, bytosti za mořem. Odvrátil jsem se.... Po koncertě jsem zahlédl mladíka, se kterým jsem rovněž seznámil při procházkách v lesoparku. oproti svým soukmenovcům, kteří za každým třetím slovem si ulevují „kurva“, on své myšlenky uzavíral radostným a upřímným „halellujah.....“

            Před usnutím jsem se snažil vyzdobit duši desátkem růžence, ale nepodařilo se mi zkrotit neklidnou mysl, těkající mezi hladem po jídle, mamonu a hebkých oblých tvarech krasavic. V  o k a m ž i k u  mezi bděním a spánkem jsem propadl do tůně prázdna sama sebe. Nevěděl jsem KDE ani KDY jsem. Jako v holografickém obrázku se mi vyjevil celý den.

17.6.Včera jsem se ve vratech před kostelem srazil s kaplanem. Promluvili jsme pár slova rozloučili se vzájemným požehnáním.

            Odpoledne za mnou do vozu přišel šéf:“Potřebuji překládat z angličtiny....“ Představil světské  z „dojčlandu“. Čtyři cikánští vazouni brebentili po svém, nejmenší překládal do angličtiny a já do češtiny. Zajímali se hlavně o autíčka. Vbost by se docela rád zbavil manéžky. Zadrhával jsem se, blekotal, až jsem jim řekl, ať přijedou za týden na nový plac, kde bude Citvar. Žil pět let ve Státech a vůbec.

            Prší. zítra jen odpojíme vodu a proud a potáhneme dál. Parťáci za balíkem prachů, zábavou, veselím, krásnýma Polkama....a já?

            Po břečce z novin jsem usrkl doušku z de Chardina. Jen lehce prstíkem jsem pohladil listy od „malé řeholnice“.

            Jak si mám vyléčit jizvy na duši? Není spokojenější maminka, která před životními tíhami utíká do pletení, uklízení, mytí a prací na zahradě? Nebo Čbán světoboly rozpouští v kořalce? Cíbek - v hlučné hudbě a šoustání? Vedou všechny otázky k Jedinému?

            Jeden italský básník řekl:“Myšlenka i hovno -oboje je lidský výtvor.“ Vypuštění obou předcházelo:snědení tabulky čokolády, vypití kávy, vykouření dýmky, čtení v jízdním řádu a rozjímání nad biblí.

            Zatím Vbost připojil vůz za labutě. Jak jsme svinuli elektrický kabel, odjel jsem s Cíbkem v matesu na skládku. Město pro lunapark nezajistilo popelnice. Odpad jsme házeli na náklaďák. Děti dnes doposbíraly papírky a smetí. Sedm kilometrů za městem jsme našli skládku. Řidič zaplatil mýtné a vrátný nás vpustil. Rozvířila se mračna prachu. Nad krajinu se vznesla černá masa much. Na místě jsme poznali, že to jsou havrani. Lesklé nenasytné masařky nás obalily jen jsme otevřely dveře auta. Jako když dostaneš pěstí do žaludku -tak mocná  síla smradu. Bratrsky jsme hodili kačenám.

            Zabolela jizvička po ranním vzteknutí. Roztrhl jsem herní plán turnaje v dáme jen proto, že Mrau při remíze s Líšou vztekle praštil do stolu až se bílé i černé kameny rozstříkly po voze.

            Jak jsem přijel na nový plac, odešel jsem nahlížet vnitřnosti Boleslawce. Podél trhoviska, přes hlavní silnici, ke kostelu.... po hodině jsem usedl na lavičku a nechal volně protékat myšlenky. Nad hlavou zpěv pěnkav, za mnou řev plechových rakví.

            A dál jsem bloumal městem jako životem. Loď bez kompasu. Přístav - vnitřek chrámu. Koupil jsem si zmrzlinu, po ní pařížskou plněnou housku - v prodejně s francouzským pečivem. Výloha cestovní kanceláře mi uhranula plakátem Eifflovky - snad proto, že budík naladěný na Svobodnou Evropu mě vzbudil hlasem Adolfa Bašty s reportáží z města snů …

19.6. Druhý den „nezaměstnaný“. Pokračuji v bloudění. V baru jsem poobědval čerstvé domácí bramboráky a koupil půlku chleba. Dlouho jsem seděl na téměř venkovském dvorku pod odkvétajícím růžovým hlohem, naslouchal štěbetání vrabců, pozoroval pískoviště s hrajícími si dětmi. Vyděsila mě parta vyholených lebek. Rozjitřil rytmus podpatků proplouvajících žen. V parku u lázní přisedla babička z pohádky o Dědovi Vševědovi. Víc než ke mně, mluvila městu. Jak přežila lágr, přidala vize a přešla do nářku:“Ve městě jest nedobše, tu jest dužo“ a ukázala rukou prořízlé hrdlo  - opilců“ ale i zloději a vrahouni.“

            Vybavila se mi slova Mýtěla:“ Boleslawec má v Polsku prvenství v narkomanech, kurvách a nemocných AIDS. Člověče, nabalil jsem paničku z masny....“

22.6. Listoval jsem loňskými Lidovými novinami a100 000 slov od jinud č. 1/1991. Po prvním jen hrdlo v oprátce a pachuť po mravní kocovině z informací o černých obřadech mafiánů, teroristů, zednářů, vojáků Persii ….Do toho M. Forman:“Důležité je, aby každý dělal, co nejlíp to, co umí, co ho baví.....“ A co hledat království Boží?

            Z druhého jsem si vypsal:

            „ Prosím, nezašlápněte mravence. To je ten obyčejný člověk, který je vždy svědomitý, pracovitý, skromný. Bez ohledu na režim, revoluce a změny. Lituje toho, protože se ctností se těžko žije, ale nezmění se. Pracoval v lidové republice, pracuje i nyní, zatím ostatní chtějí od vlády salám, hodně peněz, vodku, zápalky.... Eva Szubert“

Zdá se mi, jakoby podobní mravenci žili i u nás. Maminka s babičkou, strýc J....

            „Jsme národ oslavující.... Během početných soukromých, státních nebo církevních svátků dobře pojíme a popijeme.... již ve třicátých letech narůstá chování typu: odfláknout práci, práce šejdrem, už aby byla za námi, nějak bude, jebalpsismus...Witkiewicz Szczpański.

To docela odpovídá i mým zkušenostem.

            Dostal jsem strach, že mě zabijí ti dva podivní muži v parku. Proč se chlápci skovávali? Snad jsem se nakazil od světských, kteří navenek drsní a silní, se zblízka jeví křehcí a někteří bojácní.

            Měli jsme kreslení, sloh a čtení z Letopisů Narnie. Je to lahoda učit bez zvonění. Jednou třicet, po druhé šedesát minut. I přestávky jsou podle nálady mé nebo dětí. I Nečana udivuje, že žádné nechodí za školu. Konec šichty oznamuje muzika. Pro většinu dětí je to druhá směna. Otevírají se kasy.... Mé plachosti a nerozhodnosti dílem zneužívají, dílem v nich vyvolává soucit. Již několikrát, tak surová Líša řekla:“A neomlouvejte se pořád...“ Čávata z vozů i já máme v krvi příliš mnoho neklidu - z toho klíčí mnohé střety mezi námi. A jsou chvíle, kdy si nasadím klapky na oči a když dítě nepasuje do mých představ, jemně ho osekávám a  d i v í m  se, proč mu to vadí.

            Oběd: nudlová polévka, černý chléb. V dusném odpoledni jsem se na židli před vozem opaloval. Rorýsi čepelemi letek prořezávali oblohu.

            Z podhoubí města vzlínají síly: stín bitev s divokými, krvežíznivými husity, kteří město dočista vypálili -aby rok 1968 byl odvetou? Čpí pach potu armád Kutuzova a Napoleona. Střetli se zde léta Páně 1813. Současní ruští vojáci nejsou poslové míru. A konečně je to pro našince hojnost soukromých řemeslníků a obchodníků, kterou ani komuna nevyhubila.: obuvník, koloniál, zagarmistr, papírnictví, pekařstrví, cestovní kancelář, knihkupectví - kde ve výloze mají kompletního Kunderu, Hrabala, Camuse, Joyce, Solženicina, Freuda, Milosze Kroniki, Bocheńského Sto zabobow, Wata Dziennik bez samoglosek …... mnoho polského samizdatu i nepřeberně amerického hnoje.

S mladým knihkupcem z rynku jsem se dal do řeči. Mám se zase stavět.

23.6.V zádumčivěnarusklých lázních jsem očistil tělo. Ostříháním a oholením u lazebníka jsem obnovil duši. Dokoupil jsem denní příděl proviantu. Zabloudil jsem /pro mne/ v magickém městě.

            V podvečer jsem opustil město a zašel do luk. Jen tak jsem si lehl na záda a pozoroval mraky. Než padla rosa, natrhal jsem kytici violek a chrp. Na sušení. Bylinnou směs střádám do Lubáně - tak jak podnebí a příhodnost místa a roční doby dovolují.

            Než noc spustila svou oponu, koukal jsem se oknem vozu na Večernici větvovím smuteční vrby. Obzor ovroubkoval letem chroust. Krvavé slunce zapadlo.

            Rozbolela mě hlava. Předzvěst změny počasí.

24.6. Přeháňky. Nebýt průjmu, proležel bych celý den. Duchovní snídaně: kázání na hoře  - Matouš, kapitoly 5až 7.

            Učím se střídmosti v jídle. Oproti domovu žiji ze dne na den. Asi proto, že jich na sebe mám nezvykle mnoho, stal jsem lakotným na peníze, které podle Klímy, vyvinuvše v lidech počtářský talent, přivedly matematiku k jejímu vysokému rozvoji, což potvrzují i děti. Jako plíseň se rozrůstá ranní úzkost z vyměšování, polední - zda dostanu polévku a večerní, jestli tábor nepřepadnou vandalové. Kéž Pán užije mé ubohosti ke svému velikému milosrdenství. Bůh, který je tak veliký, že je hoden, abychom ho hledali celý život. Neznalost jazyka mi brání, abych přistoupil ke svátosti smíření.

            S dojetím přijímám platonickou dceřinu lásku šestnáctileté  Slečny, která první týdny často, nyní řidčeji pod různými záminkami chodila do školy na návštěvu. O čistotě jejího vztahu nepochybuji, z mé strany, žel to nejsou čestné úmysly, ale i obyčejný strach z jejího otce.

            Včera jsme se bavili o světských. Řekla“ Za naši rodinu a to, že máme kolotoče se nestydím. Když jste mezi atrakcemi od narození, přejde vám to do krve. Získáte zvláštní pocit, bez kterého by naše práce nešla. Peníze jsou u většiny na prvním místě. Bez citu a lásky by to prostě nešlo. Jen se podívejte na tátu, Vbosta, Nečana...“ V obličeji mi připomíná moji sestru.

            Tento „z růže květ“ je zadán a až se vrátíme bude mít svatbu. Půjdou do kostela a odtud na hostinu.....

            Šel jsem na dětskou slavnost. Kolec má dvanáctiny, Žábě svátek. Dětské šampaňské, chlebíčky, zákusky, sušenky, obložené chleby a hudba z dvojčete. Mejdan ve škole jsem jim rozmluvil. Venku bylo líp. Usrkával jsem z šampusu i džusu, přikusoval chlebíčky s uzeným sýrem, křenovou pomazánkou a sušenky s jahodovou marmeládou. Že miluji tanec, s potěchou jsem se na ně do noci díval.

            Drobný dárek pro oslavence -několik ohňostrojových petard.

25.6. Spánek tůní noci umazal uplynulý život. Jitro mě zrodilo čistého a nezatíženého. Mezi chvalozpěvy drozdů a kosů zasténala harmonika a ozval se srdceryvný zpěv:“ Séééděla pod borovičkou, říkala že mááá maličkou  kýýýtičku róózmarýýýýnovou, na zahrádce. Póóóóótkala pana farááře, říííkala, že mu ukááááže.....“.

            Les chválil Stvořitele tichem a svěžím vzduchem. Podle potůčku jsem zašel hluboko až k borovicím. Byl jsem a dýchal, zatím co myslí protékala slova růžence. Nepřipustil jsem si, že asi budu žebrat o polévku, návštěvu u Henrika, svědění hlavy, zprávy Rfe, večeři o chlebu a banánu.... ani jsem nevzpomněl co říkal Mýtěl:“Zrušil jsem fotomodelku, ale chci se oženit s největší kurvou v v severních Čechách. Jako pokání za svůj život...!

            Ani vyprávění šéfové:“ Každý má pocit, že se topíme v penězích, že známe jen mamon a chlastat. Jo, ceny na atrakcích se zvedly, ale kde se nezdražuje? A zase klesá tržba. Nedávno byl největší nájem 5.000 korun. Dneska si v některých městech řeknou až 80.000 korun. A viděl jste, že by některej náš chlap ležel zeblitej v příkopě? Pane učiteli, kádesové jsou od vás ze světa.

            Jeden svěckej- artista, vyprávěl, jak byl na úřadě. Nějaká dáma začala, že :“Ti komedianti se mají. Cestujou po světě, rejžujou valuty, vlastně za nic....“ Pověděl jí, ať si milostivá vezme kužely a lahve, lipicány nebo zvonkovou dráhu, ať jde trénovat.... a předvede co umí....

            Posnídal jsem vločky, mrkev a chléb. Přečetl několik příběhů z Bubera. Učit jsme začali až před desátou, protože  až na dvě děti, ostatní zaspaly.

            K polední polévce přinesla Slečna smažené žampióny a hranolky. Na hodinku jsem vzal děti do lesa. Přinesli jsme trochu borůvek. Litr na trhu jsem koupil za 12 tisíc zl. Byl žold.

            Můj život je mnohem prostší než se  ZDÁ a mnohem složitější -než si myslím.

            Sen:

            Na poště mě zavřeli  v holínkách  a trenýrkách mezi balíky pro urážku mada z úřadu.Oknem vidím, jak muž co slezl vysokou skálu vypráví milence příběh: temná, kalná řeka se divoce valí přes balvany. To jsou skrčení muži a ženy. Řeka jsou bílé labutě. Plameny labutí šlehají proti proudu, bodají mezi křídla meče jazyků. Temná řeka přes čepele bílých skal. Krásná dívka spustí mezi ňadra loutku - mne. Zaženu ovce do ohrady. Cestou mě biskup dá pěstí do zubů. Les je zpustošený. Dodávka s pečivem a sýry zastavila pod oknem. Mám hlad. Než sejdu, stojí tam velká fronta. Nechce se mi čekat, jdu zařídit něco jiného. Když jsem se vrátil, nic tam nebylo.

Sedl jsem si v nádraží na lavičku. Při tom se mi z kapsy vysypaly sirky, klíče, knoflík, nůž, drobky. Pokleknu, abych vše posbíral. Všimnu si, jak mě pozoruje hezká dívka. Dám se s ní do řeči. Stydím se za své ponížení. Alespoň jí políbím koleno. Odveze mě na farmu svého otce.. V kostele máme svatbu. Po ní jdu na mořské pobřeží po koberci lesních mravenců.

27.6.Zprávy RFE: Několik tisíců mužů z Čech si nechalo oholit vousy a v noci byl rockový koncert se Zappou. Vyjádření radosti z odjezdu ruské armády.....

            Kdy odtáhnou odsud? Kacapy.....

            Napsal jsem odpověď Ji. K. , jednomu z andělů, jenž mě seznámil s pastorem dr. Horákem, moudrým evangelíkem. J. se rozvedl a div se neutopil v chlastu, s vírou se rozešel a dal se na psychologii a šamanismus. Varuji ho, ať brzdí vypíjení své geniality a nevymrdá poslední zbytky ušlechtilých esencí.

            Henrik, mě, vandráka a cizáka z maringotky pozval domů, aby mi uhostil na těle i v duši. Pili jsme české pivo, paní upekla golombky /plněné zelné listy/. Po dlouhé době jsem se myl ve vaně s teplou vodou a spal v čistém povlečení. Deo gratias.

            Ráno Anna odešla do nemocnice, kde pracuje jako psycholožka. Studovali společně, ale Henriho baví tolik literatura /stěny bytu jsou od podlahy ke stropu zarovnané knihami, skoro jako u mne doma/, že vědu pověsil na hřebík a otevřel si malý krámek: knihkupectví a antikvariát. Daroval a půjčil mi Grudzinského, Milosze, Gombrowicze, Schulze, Witkiewicze.....      Snad trochu jako revanš za předvčerejšek. Byl jsem v krámku, povídali jsme si. Všiml jsem si, jak mladík strká dvě knihy pod svetr. Posunky jsem upozornil šéfa, který byl k loupežníkovi zády. Jen mávl rukou.

            Českou literaturu zná přinejmenším stejně dobře jako já. Okouzlil ho Holan, Deml, Hrabal. Miluje Kunderu, nemá rád Dostojevského -pro nepřátelství k Židům a Polákům, i když sám má polské předky.

            „Podstatu našeho charakteru vidím v propasti mezi tím co chceme a co umíme a během běžného života. Naše deklarace jsou velké, vznešené a ušlechtilé, kdežto všední život je dost ubohý. Po hmotné i etické stránce. Umíme se bít, ale ne bojovat. Bitvy vyhráváme, války prohráváme. Myslím, že jsme  národ inteligentní. Rychle se učíme. Máme schopnost improvizace, idealismu a vizionářství....“

            Přisvědčil jsem, že jsem již dvě takové ženy potkal a připomenul Jana Amose Komenského, který dost podléhal podobným lidem.

            „Snadno navazujeme kontakt s jinými národy. Všeobecně je známý náš heroismus. Třeba u Monte Cassina. Podle mého, základní vadou je naše slabá vůle. Chybí nám schopnost jednat po dlouhou dobu. Rychle se zapálíme, rychle vyhasneme. Taky se jednou považujeme za první vyvolený národ, po druhé upadneme do nevíry v sebe. Jedno přísloví říká:To nic, že má čerta pod kožichem, hlavně že se modlí u oltáře. V 16. století nám říkali útulek heretiků a židů. O to, v co věří se lidé bijí. U nás nebylo náboženských válek. Naše nábožnost je hodně citová a zvyková. Většina z nás je arogantních, pyšných a nespokojených.“

            To poslední platí i pro mnohé Čechy -dodal jsem.

30.6. Ochladilo se .Průjem setrvává. Odpoledne pršelo, ale s Mrauem jsme šli koupit čtvrtky na kreslení a papír pro naši školní tabuli jako trhací kalendář.

Ženy, i když dost pršelo, přišly na rodičovské sdružení. Chtěl jsem, abychom posousedsku poseděli, ale opět mne vtlačily do role pedagoga a „zajímaly“ se o známky. Byl jsem na měkko a vyprávěl jsem o nejtemnějším místě své kantorské cesty, když po mně jel šéf a dle zákona padajícího lejna jsem si ulevil na jednom fakanovi, že jsem mu dal facku, až vzal druhou stěnu. Nyní vím, že patřila mně, že jsem se nepostavil soudruhu řediteli.

            Potřeboval jsem si ulevit svědomí? Proto jitřní duše třesení? A v břiše balvan.

            Do noci s Henrikem.

            „Žijeme v bídě, špíně a opilosti, ale lidé jsou přesto veselí a stromy mají zelené listí. U nás máme nezištnou nenávist. Říká se: kdysi i švec záviděl kanovníkovi, že se stal prelátem. A taky“ v Rusku se musí, u nás - jako kdo chce.“

            Citoval jsem Scota J.Barclaye /1613/:Je to národ zrozený k násilí a rozpustilosti, což svobodou nazývají.

            „Poláci nejsou v ničem pořádní - pouze v samotném nepořádku - ten udržují a milují. To překvapuje cizince. Nedbalost, nepořádek, zdevastovaná zařízení.....“

            Moje dojmy: mnoho aut, plné kostely, ženy na válečné stezce -zmalované do jedné, hodně opilců a narkomanů, trhy, šachy v parcích o velikosti tříletých dětí, nepřítomnost policajtů, síla směnáren, zeleň ve městech, bordel na ulicích, vstřícní a kamarádští lidé.

            Henri začal číst ze svého mileného  Milosze / narodil se přesně před osmdesáti lety/:

            Na ziarnku maku stoi maly dom, Pieski szczekaja na ksieźyc makowy I nigdy jeszce....těm opiovým psům, že svět je nesmírný -nevlezlo do hlavy.

            Zem je to zrnko -opravdu ne víc a jiná zrnka -planety a hvězdy- asi jich bude kolem sto tisíc - domek se zahrádkou stojí na každé......

            Jako kdyby  česky. Ukázal jsem mu svůj překlad. Byl nadšený. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že rozdíl mezi Solidaritou a „listopadovým rejem“ u nás je propastný. Nejen prolitou polskou krví, ale samotným principem. Ano, můžeme jezdit za hranice /máme-li na to/, rozšířila se pornografie, terorizmus, drogy

            „Polska ugrzezla w przejsciu od komunizmu do demokracii i nowoczesnej gospodarki rynkovej.... máme jiný vztah k dílům, které vznikaly v emigraci -než u vás. Po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981, se mnoho intelektuálů u nás přiblížilo vám. Vzrostl zájem o vaše disidenty. Vaše zakázaná literatura se stala módou.“